Šel jsem kdysi s jedním katolickým kolegou a kostelníkem z jeho farnosti kolem jejich kostela. Kostel se tehdy opravoval a byl obehnán plotem z vlnitého plechu. Kostelník nesl nějaký odpadek, už nevím oč přesně šlo, snad nějaká již nepotřebná rekvizita po minulém období církevního roku, adventní věnec či něco takového. „Co s tím mám udělat, pane faráři?“ otázal se kostelník. „No, co já vím, hoďte to třeba tady za ten plot,“ zazubil se na něj kolega v žertu. Pak se stalo něco, co nám poněkud vyrazilo dech: kostelník skutečně se zcela vážnou tváří zasmečoval odpad za plechovou ohradu. Co řekne pan farář, to se prostě poslouchá a basta. Později jsem se dozvěděl, že tentýž kněz začal kouřit a záhy ho v tom napodobilo několik farníků. Když to dělá i pan farář, tak na tom asi něco bude.
Neříkám to tu proto, abych dotyčnému udělal ostudu – je to jen shoda okolností, že jde o téhož člověka (a že jde o katolíka) a naštěstí ho pravděpodobně nikdo z vás nezná. Vzpomínám to z toho důvodu, že jsem si uvědomil, jakou váhu mají naše slova i naše jednání – třeba i taková, kterým nepřikládáme žádný nebo jen nepatrný význam – pokud jsme vůči někomu v určitém postavení, představujeme pro něj autoritu nebo vzor (a vůbec nemusí jít o autoritu formální jako je třeba farář, učitel nebo podobná veřejná osoba). Věc, kterou považujeme za svou osobní záležitost, ať už to je svérázný styl humoru nebo zlozvyk jako zmíněné cigarety, může často vyvolat u druhých důsledky, za které v konečném stadiu nemusíme být vůbec rádi.
Na podobnou situaci reaguje sv. Pavel v dnešním epištolním textu. Korint bylo kosmopolitní město, kde žili přívrženci různých náboženství a pohané tam často provozovali obětní hostiny (dalo by se říct takovou pohanskou obdobu naší Večeře Páně). Protože bohům a bůžkům je potřeba podstrojovat hojně, ale lidský žaludek má kapacitu přeci jen omezenou, prodávaly se zbytky z těchto hostin na trhu, s výraznou slevou, asi tak jako se u nás dělají výprodeje po svátcích a čokoládový čert stojí po 6. prosinci zlomek toho, co stál před Mikulášem. V Korintě žili samozřejmě i křesťané, většinou nijak movití („není mezi vámi mnoho urozených...“), ceny byly lákavé, ale původ masa nebyl nic moc. Navíc byl náboženský život dost propletený s rodinným a společenským – bylo dost složité se vyhnout kontaktu s pohanskými kulty. Víte, ti pohané věřili, že když se nají toho, co bylo obětováno, přejde do nich duch božstva, kterému oběť adresovali. Někteří křesťané to viděli v zásadě stejně, jen s opačným znaménkem: kdoví, jaký rarach by do mne vlezl, kdybych se toho najedl. Navíc pro křesťany ze židovství bylo cokoliv, co souviselo s modloslužebnictvím, nečisté a jíst to by tedy byla neposlušnost a hřích.
Jiní Kristovi učedníci si z toho ovšem velkou hlavu nedělali. Tradiční orientální nebo řecké náboženství, primitivní a pověrčivé mnohobožství, bylo předmětem kritiky a posměchu pro mnohé přemýšlivé jedince (filosofy aj.) už před příchodem Krista. Biblické vyznání, že je jen jeden Bůh, neviditelný a neobsažitelný lidskými představami; Bůh, který nepotřebuje chrámy a oběti, vyznání, že pohanská božstva nejsou nic, jen marné a prázdné slupky – to přivedlo do řad křesťanů i mnoho vzdělaných a inteligentních lidí, jako byl třeba Pavlův nástupce Apollos. Ti měli ve věci samozřejmě jasno: podobně jako je modla jen neživý kus kamene či dřeva, je i obětina jen obyčejný flák masa, který prostě hodím na pánev a úplně normálně sním k večeři, aniž by mi hrozila nějaká msta neznámých a nepřátelských sil.
Jasno ale měli jen někteří. Ostatní křesťané (zvláště ti, kteří ještě žili v zajetí některých předsudků, ať z pohanství nebo z židovství) jejich počínání sledovali s určitými rozpaky: jedni možná se strachem, co se s nimi teď stane; jiní s pohoršením a nesouhlasem, někteří – ne úplně pevní – se možná nechali zviklat, možná na tom pohanství nebylo všechno tak úplně špatné, když támhle ti chodí do chrámů a konzumují tam ty obětiny. Ti „silní“, jak je nazývá Pavel, si z toho pochopitelně nic nedělali, možná pro ně byla rozpačitost těch „slabých“ ještě zdrojem zábavy a důvodem ke shovívavé přezíravosti: jó, to jsou ti troubové, ti prosťáčci, co ještě nedošli pravého poznání, ale my co už víme, dobře víme, že víme... :-)
Bylo to takhle správně? Jistě že ne, to jsme slyšeli z Pavlova dopisu, tam má pěkně v prádle právě ty „silné“, ty křesťanské frajery, kteří demonstrovali sílu své víry pojídáním pohanských odpadků. Všimněme si: apoštol s nimi nepolemizuje o správnosti nebo nesprávnosti jejich přesvědčení, ano, kývá souhlasně: skutečně je jen jeden Bůh, skutečně modly nejsou nic a v tom co člověk jí, není nic duchovního, ani se znaménkem plus, ani se znaménkem mínus. Co má ale jednoznačně znaménko mínus, je to, co chování „silných“ způsobilo ve vztahu k těm slabým. Poznání, promyšlená theologie, pevný vyznavačský postoj – to jsou samy o sobě dobré věci, ale to, čím drží pohromadě tělo Kristovo v (nejen) korintském sboru, je něco úplně jiného: je to bratrská a křesťanská láska jedněch k druhým. Láska buduje, ale poznání (bez lásky) vede k domýšlivosti. [Na ekumenické bohoslužbě jsme slyšeli, že ani strhující mluvení o Bohu, ani síla přesvědčení, dokonce ani virtuozita v charitě, asketismu a mučednictví nejsou ničím, není-li agapé.] Kristovo tělo samozřejmě má jít dál v poznání a odvaze víry, ale může jít dál jen jako jeden celek, ne že se některé jeho části odtrhnou, aby byly v cíli dříve.
Je to samozřejmě v první řadě výzva pro nás, kdo v církvi neseme nějakou autoritu (faráři, presbyteři). Můžeme si všimnout, že sv. Pavel když říká: Dejte si pozor, aby se tato vaše svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé, je ta „svoboda“ vlastně velmi volným překladem slova „(pravo)moc“ (tak BKR. Exúsia) – stejného slova, které použil evangelista sv. Marek o Ježíšovi: „učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci.“ Ježíš ale vzápětí tuto „moc“ použije k pomoci druhému člověku, zatímco „silní křesťané“ v Korintu ji užijí k zahanbení „slabších.“ Evangelium nám dává svobodu, vysvobozuje nás z otroctví hříchu i jeho „policajtovi“ – Zákonu; tato svoboda nám dává obrovské možnosti, velkou „(pravo)moc“; záleží k čemu ji využijeme. To už je ale výzva, která neplatí jen pro faráře či vedoucí, ale pro všechny křesťany. Křesťanská svoboda nám vytváří prostor budovat v lásce.