VÁLKA V IRÁKU!
ZEMĚTŘESENÍ V INDONÉSII!
TERORISMUS V USA!
JADERNÉ ZBRANĚ V KOREJI, ÍRÁNU A PAKISTÁNU!
HLAD VE TŘETÍM SVĚTĚ!
Když čteme takové nebo podobné titulky v novinách nebo „hedlajny“ ve večerních televizních zprávách, reakce a pocity se různí. Většina z nás už je z každodenního přídělu horrorů z globalizovaného světa tak otupělá, že je pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven. Citlivější lidé naopak trpí úzkostnými obavami, kam ten svět spěje a co bude dál. Soucitnější jedinci přemýšlejí o tom, co asi prožívají postižení a zda se jim dá nějak pomoci. Věřícím a těm kteří čtou Bibli či jinou náboženskou literaturu to připomíná apokalyptické obrazy konce světa.
Když jsem ještě studoval na gymnáziu, navštěvovali jednoho mého spolužáka hladce oholení a čistotně upravení pánové z Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. Přinesli mu také barevné časopisy, kde byly na jedné straně fotografie různých lidských tragédií, na druhé malované obrázky budoucnosti těch „hodných“ (= členů NSSJ) a těch ostatních, kteří podle nich vlastně ani žádnou budoucnost nemají. Prý je ještě trocha času přidat se na tu správnou stranu. Začal jsem se o problém blíže zajímat a zjistil jsem, že jehovisté na základě různých znamení a výpočtů stanovili v minulosti konec světa na různá data, m.j. na rok 1914 kdy začala 1. světová válka; poslední stanovené datum byl rok 1975, kdy konec světa pochopitelně také nepřišel. Později, v době teologických studií, když jsem pracoval ve Společnosti pro studium sekt, jsem poznal i další náboženské skupiny, které vypočítávaly datum, kdy celý svět zajde v ohni a pouze věrné stádečko pod vedením jejich vůdců se zachrání. Data přešla, svět zatím stojí, trápí se a hřeší nebo volá k živému Bohu.
Také v biblických čteních, které jsme slyšeli, zaznívají otázky po konci. Prorok Daniel se ve svém vidění ptá: „Můj pane, jaké bude zakončení toho všeho?“ (Dan 12:8). Také za Ježíšem přicházejí po proroctví o zničení jeruzalémského chrámu jeho učedníci – Petr, Jakub, Jan a Ondřej – a ptají se: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení, až se začne všechno schylovat ke konci!“ Ježíš, pravda, mluvil o zkáze chrámu a ne světa, ale pro pravověrné Židy byla Boží přítomnost spojená s existencí jeruzalémského chrámu a tak to pro ně bylo vlastně totéž.
Zvědavost Daniele a učedníků nám nemusí přijít úplně neoprávněná. Učení o zániku přítomného světa (de fine, corruptione mundi) a příchodu Ježíše Krista v slávě přece patří k základním článkům naší víry. Dokonce i k samému jádru naší víry, jak je vyjádřené ve velikonočním tajemství: smrt Páně zvěstujeme, dokud on nepřijde. Možná by taková otázka zajímala i nás – lidstvo má dnes potenciál zničit samo sebe ne jednou, ale hned několikrát, tak aby to náš Pán ještě stihnul, než šílení vládci zmáčknou knoflíky nebo se otrávíme odpady a exhaláty...
Prorok i apoštolové však dostávají „odpověď – neodpověď“. Daniel se dozvídá, že záhadná slova o konci, kterým nerozuměl, zůstanou „tajuplná a zapečetěná“, dokud konec nenastane. Ježíš učedníkům vyjmenuje různá znamení (války, katastrofy), kterých tehdy byla plná vělijaká proroctví – a jedním dechem dodá: „ale ještě nebude konec.“ O pár veršů dál dokonce dodá: „O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Mějte se na pozoru, neboť nevíte, kdy ten čas přijde.“ (Mk 13:32-33). Čili se zdá, že se tu podstatnou informaci nakonec nedozvěděli.
Opravdu se ale nedozvěděli to podstatné? (Co myslíte?) Bůh - ústy postavy z vidění – říká Danielovi v posledním verši jeho knihy: „Ty vytrvej do konce... na konci dnů povstaneš ke svému údělu.“ Ty vytrvej do konce. Pro tebe není zas tak důležité, co se týká chrámu, co se týká světa. Pro tebe je důležité, co se týká tebe. Na konci povstaneš ke svému údělu – všichni povstanou – jedni k slávě, druzí k potupě. Tato Boží neměnná vůle se pro tebe může stát zaslíbením, pokud splníš úkol. Pokud vytrváš až do konce.
Podobně to podstatné říká Ježíš apoštolům a jejich prostřednictvím i nám. Z dnešního textu se na nás obrací dvěma výzvami:
„Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl.“ Ježíš nejenže nenabízí odpověď na otázku, kdy přijde konec světa, on nás i varuje před těmi, kdo na ni nabízejí odpověď. Uprostřed lidských tragédií a nouzí povstávají samozvaní spasitelé a duchovní vůdci, kteří proklamují a lákají ke svým vizím ideální budoucnosti. Považují se za ty, o kterých mluví biblická a jiná proroctví, za definitivní a konečnou etapu lidských dějin. V naší době to mohou být bossové různých sekt a kultů, různí „Noví Mesiášové“ a „Páni druhého příchodu“, kteří prý přicházejí dotáhnout, co Ježíš nezvládl dodělat. Mohou to být také političtí a ideologičtí vůdci (za všecky zde stůjte např. bezbožecké režimy nacistů a komunistů), kteří si nárokují budoucnost („přijde den“, „poslední bitva vzplála“). V Ježíšově jménu nabízejí „pokřesťanštěné“ verze svých svodů; různá německá či jiná křesťanství nebo všelijaká tzv. mírová hnutí či konference, zastírajíce, že nemůže být žádné společenství Krista s Beliášem.
Zatímco první Ježíšova výzva je důtklivým varováním platným po všechny věky, druhá vyznívá mnohem povzbudivěji. Nebojte se, nelekejte se, nestrachujte se, neděste se! V Lukášově znění dokonce: Nepropadejte panice. Nedopusťte, aby vás přítomné zlo ovládlo, aby vám zakrylo výhled na Pána, kterému jedinému patří budoucnost, ba co víc, který jediný je sám budoucností.
Jeruzalémský chrám vypálili římští vojáci za židovské války r. 70 a zcela ho srovnali se zemí o 65 let později, po neúspěšném povstání židovského rebela Bar Kochby, který se také považoval za Mesiáše. Nezůstal z něj kámen na kameni; jen z jeho podstavce zbyla zeď, u které jej Židé chodí oplakávat. Konec chrámu ale neznamenal konec světa ani konec víry v Hospodina. Křesťané na to byli připraveni – jejich chrámem je Beránek (Zj 21:22) kterému se koná bohoslužba v Duchu a v pravdě, a Bůh všemohoucí, před jehož tváří přinesl Velekněz Nové smlouvy oběť jednou provždy platnou. I z naší vnější, lidské podoby církve, jejích staveb, kartoték a zřízení jednou nemusí zůstat kámen na kameni. To ale neznamená, že je všem dnům konec.
Martina Luthera se jednou kdosi zeptal: „Co bys udělal, kdyby ses dozvěděl, že zítra nastane konec světa?“ Martin Luther se zamyslel a pak řekl: „Šel bych na zahradu a zasadil bych malou jabloň“. Možná vám takové jednání přijde dětinské a absurdní – vždyť mnozí by v panice začali dávat do pořádku věci a vztahy, jiní by si hleděli ještě poslední noc pořádně užít. My bychom snad za ním přišli a řekli mu: „podívej se, milý Martine, tohle není křesťanské, raději se intenzivně kaj a modli, abys nepropásl ten správný okamžik!“ Jenže tak jednoduché to není. My si myslíme, že sázení stromů je běžnou náplní života, ale kdybychom věděli, kdy Pán přijde, jistě bychom nemarnili čas a naplnili jeho zbytek intenzivní duchovní činností, abychom byli připraveni – podobně jako Izraelci před vyjítím z Egypta. Jenže Luther to viděl z obrácené perspektivy. Celý život křesťana má být čekáním na Pána. Každý den je „časem příhodným“ a „dnem spásy“. Celý život máme jít naproti Ženichovi. A součástí této cesty je i její poslední úsek. Jen, kdo má dost oleje v lampě a oči celý život upřené na Pána, vychází poslední den sázet strom.
Jen Bůh ví, kolik času je dáno tomuto světu a který den bude tím posledním. My si skutečnost posledních věcí – zániku dosavadního světa, Kristova příchodu k Poslednímu soudu a všeobecné vzkříšení z mrtvých – připomínáme symbolicky na konci starého církevního (liturgického) roku. Nepřipomínáme si je však proto, abychom jitřili svoji mysl obavami a představami, kdy a jak to bude. Připomínáme si je proto, abychom (jak jsme slyšeli z Božího slova) vytrvali, nenechali se svést a nebáli se. Vždyť naší budoucností je ten kterého čekáme. A to čekání si můžeme zkracovat nějakou smysluplnou činností – třeba takovou, jakou nám nabízí list Židům: Neochvějně držme své vyznání naděje, neboť ten, který dal slib, je věrný; a buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích.
Nezanedbávejme naše společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje.