B. & s.,
skladatel Bedřich Smetana napsal před 130 lety operu „Dvě vdovy“. Kdo jste ji někdy viděl nebo slyšel, víte že to je opera komická; hrají v ní hlavní roli dvě dámy, které jsou na tom přes svůj vdovský stav poměrně dobře a tak mohou myslet na jiné věci, než na to, jak si zajistit živobytí.
Také dnešní texty Božího slova, 1. čtení a evangelium, mluví o dvou vdovách. Jejich situace má ovšem k nějaké komice a humoru dosti daleko. Jejich situace by se dala popsat jediným slovem: „mizina“. Jedné už zbývá jen trocha mouky a oleje na uvaření posledního oběda, druhá zase háže do chrámové pokladnice celé své skrovné jmění. Obě biblické vdovy jsou tedy na mizině, jako ostatně mnoho tehdejších vdov. V době Eliášově i Ježíšově nebyly žádné důchody, sociální pojištění a podobné věci – ke ztrátě blízkého člověka se snadno přidalo materiální strádání a pokud nebylo dědictví nebo děti ve věku, kdy již mohly pracovat, třela se bída s nouzí. „Vdovy a sirotci“ jsou také v Bibli zástupci těch nejubožejších a nejbezbrannějších – a jako takoví také předmětem zvláštní péče Hospodinovy: Každý třetí rok měli Izraelci nařízeno snést desátky z úrody k branám na jednu hromadu, ze které si směli brát vdovy, sirotci a bezdomovci (Dt 14:28-29). Jestliže budete utiskovat vdovy a sirotky, udělám vdovy z vašich žen a sirotky z vašich dětí (cf. Ex 2:21-23), sliboval Hospodin ničemům všeho druhu.
Může se zdát, že toho obě ženy kromě bídného vdovského údělu nemají mnoho společného – každá má svůj příběh, dělí je více než 9 století. Jedna vyrostla v prostředí Hospodinova lidu, druhá ve Fénicii, kde se uctívalo cosi, o čem není slušné ani mluvit. Ale přece je spojuje i něco jiného, něco, nad čím se i my sami můžeme zamyslet.
Vdova ze Sarepty sbírá dříví na upečení posledního chleba pro sebe a své dítě, když tu se objeví cizinec z jihu. Eliášova žádost o jídlo jí mohla vyrazit dech. Nejen že nebude co jíst, ale poslední kus žvance by si rád odnesl tento cizák... Žena ale zároveň cítí, že tento „cizák“ je tu z pověření někoho vyššího. „Jakože živ je Hospodin tvůj Bůh“ mohla by to být jen zdvořilostní fráze – ten váš Bůh tam někde u vás, v Izraeli – jenže tam už přičiněním krále Achaba vládne (aspoň zvenčí to tak vypadá) úplně jiný bůh – ten samý co tady. Féničanka je na dně, ale s příchodem hladového cizince přichází naděje, která na první pohled vypadá absurdně a šíleně – že se věci změní a život po setkání s tímto štvancem už nebude takový jako před ním. Přikázal jsem ... vdově pravil Hospodin Eliášovi. A Eliáš ví, jako později na Karmelu, že Hospodin je jediným živým, pravým a jsoucím Bohem – v Izraeli, Fénicii, Babylóně, kdekoliv na světě. Ve vdově ze Sarepty se však v tomto okamžiku rodí víra – víra bez tradic, bez zázemí v náboženské výchově, víra, která se odvažuje neslýchané oběti toho posledního co má, v důvěře že za jistotou jídla pro ni a pro dítě nestojí tento unavený člověk, nýbrž Jsoucí, Bůh Izraele, Pán zástupů.
Druhá vdova stojí už od začátku na té „správné“ straně – snad byla přímo z Jeruzaléma, snad do něj dorazila jako zbožná poutnice. Evangelista Marek její majetkové poměry podtrhuje výslovným sdělením, že to byla „chudá vdova“. Má jen dva penízky, měďáčky v hodnotě asi 1/64 tehdejší průměrné denní mzdy. Když je háže do chrámové pokladnice, kněz který ji hlídá, se možná pobaveně usmívá. V záplavě zlata, které „na kostel“ dávají jiní, to je jako plivnutí do moře.
Poblíž pokladnice však sedí také Ježíš. Ten vidí dar vdovy poněkud jinak. Boháči, kteří do pokladnice sypou hromady zlaťáků, dávají jen to, co jim zbude, jen to, co neohrozí jejich nezávislost, jejich životní standard. Vdova ale dává všechen svůj majetek. A přitom to mohla s přihlédnutím na své poměry udělat aspoň trochu jako ti boháči: hodit do pokladny jeden měďák, druhý si strčit do kapsy a koupit si za něj něco na trhu. Ale vdova hodí oba měďáčky do pokladnice.
Ježíš nehodnotí, zda to byl od vdovy chytrý, prozíravý, anebo naopak hloupý nápad. Bezpochyby ví, že vdova dotuje chrám, který bude za 40 let rozmetán na prach, kámen na kameni v něm nezůstane. Bezpochyby ví, že dotuje chrám, který se už za pár dní stane zbytečným, až se opona roztrhne odshora až dolů, v okamžiku, kdy jediný pravý Velekněz přinese oběť v chrámu, který není udělán lidskou rukou. Bezpochyby také ví, že vdova přispívá na náboženský provoz, který je založen na vysávání těch nejchudších. A přesto dává vdovu za příklad.
To podstatné, co je na vdově hodno pozornosti, je vnitřní rozměr jejího daru. Vdova dávala vše co měla Bohu. Chtěla to dát, aby Boha oslavila, aby dopomohla prosazení jeho věci na zemi, přispívala na „Boží království“ (tak jak mu ona sama rozuměla). S trochou nadsázky můžeme říct, že se pokusila „uložit si poklad v nebi“. Obětí celého jmění se však dostává do naprosté závislosti na Bohu, naprosté vydanosti. Už nemá nic, o čem by mohla říci „s tímto si budu dělat co chci“. Dokázala ve vztahu k nedokonalé kopii to, co nedokázal bohatý mladík, když se setkal s Originálem, s Immanuelem, „Bohem s námi“ – nedokázal se vzdát všeho co měl a jít tam, kde viděl Boží stopy.
Dvě vdovy, dvě různé doby, dvě různé náboženské tradice – a přece se jejich osudy protínají v okamžiku, kdy je víra přivede k radikálnímu rozhodnutí, k oběti, kdy již nejde nic vrátit zpět. Jedna se setkává s Božím mužem, druhá (byť nevědomky) s Božím Synem. Ježíš ukazuje, jaký postoj má v jeho království vyšší hodnotu.
Příběh se nemusí týkat pouze jednotlivců. Naše společnost se dnes pomalu dostává do pozice spíš těch, kteří dávají z nadbytku, protože v nadbytku také žijí. Žijeme v zemi, která se poznenáhlu přesouvá do sféry těch bohatších, které však často fyzicky žijí z ožebračování chudších zemí. I církev je (z lidského pohledu) součástí této společnosti. I v samotné církvi nemusí nepoměr mezi bohatými a chudými sbory, zvl. vyjadřovaný zavádějícím koeficientem "(průměrné) obětavosti" vypovídat nic o tom, jak vidí jejich štědrost Bůh.