Levice a pravice slávy

Autor:
Publikováno:

29. neděle v mezidobí B - Mk 10:32-45

Text, který jsme slyšeli, nezačíná příliš optimisticky. Ve skupině poutníků do Jeruzaléma panuje ponurá, tíživá nálada. Žádné jásavé poutní písně, žádná radost z cesty do Hospodinova domu.

Ježíš, který kráčí před učedníky, má zcela jasnou vyhlídku na cíl této cesty. Do sváteční atmosféry velikonočního Jeruzaléma a slavnostní hudby obětních bohoslužeb k poctě Hospodina zaznívají křiklavé dissonance a temné tóny utrpení a smrti. Nyní tato vyhlídka dostává zřetelné obrysy. Syn člověka bude vydán předním kněžím a učitelům Písma a (1) odsoudí ho k smrti a (2) vydají ho pohanům. Budou se mu (3) posmívat, (4) plivat na něho, (5) zbičují ho a (6) zabijí. Šest milníků utrpení a ponížení, šest zastavení křížové cesty. Pašije ve dvou větách. Ačkoliv i zde na jejich konci prosvítá naděje – tak jako v obou předchozích předpovědích utrpení: po třech dnech vstane Syn člověka z mrtvých.

Jak na to učedníci zareagovali? Přicházejí Jakub a Jan, synové Zebedeovi a zároveň dva ze tří členů „silné trojky“. Spolu s Petrem tvoří jakýsi privilegovaný triumvirát, který si Ježíš bere ssebou, aby byli svědky zásadních okamžiků jeho života. Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme. Nám, rodičům dětí, je tato věta jaksi povědomá: Maminko, tatínku, můžu něco chtít? A rodič povytáhne obočí, neboť nadchází další test, kam až jsme ve své lásce k dětem ochotni zajít. Uděláš pro nás, co budeme chtít? – učedníci nenápadně sondují půdu pro svůj troufalý požadavek. A vida, Ježíš je přístupný rozhovoru: Tak co mám pro vás udělat?

Zařiď nám místa po pravici a po levici ve své slávě. Po předpovědi utrpení, výsměchu, facek, plivanců, ran bičem, vyvržení z Božího lidu a smrti nečistou pohanskou rukou se dožadují čestných postů, dnes bychom řekli V.I.P. míst po Ježíšově pravici a levici. Připomíná to absurdní drama nebo černou frašku. Stále stejná písnička: Syn člověka odchází trpět a zemřít – a učedníci jakoby nechápali. Skoro se chce říct: učedníci co se nic nenaučili, nepoučitelní učedníci. Dál setrvávají ve svém pevném přesvědčení: mocná slova, zázraky a znamení -to přece logicky nemůže vést k ničemu jinému než ke konečnému triumfu Mesiáše a jeho věrných, k ustavení Božího království tady, na zemi. Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod! Možná je to záměr, přijít s takovým požadavkem v tuto chvíli. Mistr nám malomyslní, tak ho trochu povzbudíme na duchu, vítězství je přece na dosah! No a i kdyby to nakonec stejně dopadlo špatně, tak se aspoň honem nacpeme dopředu a užijem si svých patnáct minut slávy, dokud to půjde...

Nevíte, oč žádáte. Možná si Jan na ta slova vzpoměl, když stál na Kalvárii, v náručí držel Ježíšovu plačící matku a zíral na tři kříže, kde po pravici a po levici viseli dva odsouzení nešťastníci. Visel bych vpravo?, nebo vlevo?, říkal si možná. Jakub – ten tam ani nebyl; ze strachu aby ho nepotkal podobný osud, seděl za bukem s ostatními učedníky a klepala se mu kolena, kdy si přijdou i pro něj. Možná ale Jan také slyšel poslední evangelium, poslední radostnou zvěst, kterou Pán v tomto životě pronesl k tomu, jenž visel vpravo. Ježíši, pamatuj na mne... Amen pravím ti, budeš se mnou...Možná právě v tu chvíli pochopil, že bytí s Ježíšem, následování a učednictví je o něčem zcela a úplně jiném než o místech po pravici a po levici ve slávě.

Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. To je další pohled na to, co znamená bytí s Ježíšem, následovat jej a být jeho učedníkem. Pro Jakuba a Jana je společenství a sdílení s Ježíšem Nazaretským zatím zcela všední záležitostí, nad kterou příliš nepřemýšlejí; důležitý je cíl, Mesiášovo vítězné království. Spojení údělu Božského Mistra s údělem jeho následovníka jde ale až k hranicím smrti, dokonce je překračuje a jde i dále za to, co je obestřeno tajemstvím Velikonoc.

Kalich je ve Starém Zákoně obrazem toho, co přijímáme z Boží ruky: toho dobrého, hojného, chutného a voňavého, ale i toho hořkého a svíravého: proroci hovoří o kalichu hrůzy a Hospodinovy prchlivosti, kalichu úděsu a zpustošení, v žalmech je obrazem lidského údělu, dokonce i samotného Hospodina (Ž 16:5). Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, prosí Ježíš v zahradě Getsemanské. I ten „křest“, vlastně ponoření se do něčeho jako do vody, může být dvojznačné – na jedné straně voda ve které se rodí nový život, na druhé, živel, který ohrožuje člověka. Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly k duši! V bahně hlubiny se topím, není na čem stanout, do hlubokých vod se nořím, dravý proud mě vleče (Ž 69:2.3) volá žalmista v úzkosti. Vztáhl ruku z výše, uchopil mě, vytáhl mě z nesmírného vodstva, vyznává zase v jiném žalmu vděčně o Bohu. Ježíš tímto prošel a prochází tím každý, kdo se jej rozhodne následovat. Osudy mučedníků, jejichž utrpení a smrt pro Krista byly od nepaměti nazývány „křest krví“, jsou více než výmluvné.

Býváme vykladači nabádáni, abychom tento text příliš přímočaře nevztahovali k některé z novozákonních svátostí. To, proč to Ježíš říká, proč užívá obrazu kalicha a křtu, je skutečně upozornění na to, že být křesťanem, být následovníkem Krista je životu nebezpečné. Že lidé pastýře zbili, původce života zabili a učedník není nad svého Pána. Je možné ale tuto skutečnost vidět i z druhé strany – „kalich, který pijete, jsem pil i já a křtem, kterým jste křtěni i já jsem byl pokřtěn“. Autor listu Židům píše: Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. A minulou neděli jsme z téhož listu slyšeli: Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu. To bylo nejlépe vidět v Getsemane, mimochodem tam, kde Jakub s Janem (a Petrem) promarnili příležitost být svému Mistru po pravici a po levici tam, kde toho bylo nejvíce potřebí.

Ježíš má radikální požadavky, následovat až „za hrob“, ale těm, kteří „jdou do toho“ ve společenství s ním, je blízko; pro sdílení stejného lidského údělu. Z jeho oběti na kříži, z jeho „kalicha a křtu“ vytryskla milost, dar jiného kalicha a jiného křtu, v krvi a vodě z probodeného boku, které nás omývají od hříchu, zachraňují z moci zla. Byli jsme spolu s ním skrze křest pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života (Řím 6:4). S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a v něm jste byli spolu i vzkříšeni skrze víru v působení Boha, který ho vzkřísil z mrtvých (Kol 2:12), píše sv. Pavel.

Biblický text pokračuje dále. Zbylých deset apoštolů to těm dvěma dá, jak se říká, pořádně vyžrat. Nevíme, jestli se na ně naštvali v samospravedlivém hněvu nebo čistě proto, že si domlouvali prebendy za jejich zády. „Jak si to představujete, hoši? Padejte dozadu držet hubu a krok!“ Ježíš ale nepřistupuje ani na tuto hru. Neodsuzuje touhu něco dokázat, někde vyniknout, být první. Nestaví nám jako ideál křesťanského života sedět přikrčen v koutě a být večer vyzvednut tam, kam jsem byl ráno posazen. Onen vnitřní motor, který nás žene kupředu, však musí běžet správným směrem. Touha něco dokázat, být aktivní, nesmí vyústit do touhy druhé ovládat. V lidské společnosti si vládcové – vlastně podle Ježíše jen zdánliví vládcové – vynucují respekt násilím a jejich poddaní si rádi nechávají linkovat život, pokud z nich někdo sejme odpovědnost a včas jim dá chléb a hry. Taková moc je ale jen iluzí; dokonce ani Pilát, který si pohrává s možností rozhodnout, zda ukáže Božímu Synu dveře na svobodu nebo na popravu, nemůže cokoliv učinit bez vůle shůry.

V Ježíšově království ale platí jiná pravidla. Tam je velikost člověka měřena velikostí toho, co udělal pro druhé, velikostí jeho služby. Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Ve službě může člověk najít něco krásného, pro člověka se může stát životním stylem, ve kterém je šťastný. Službu však není možné konat bez lásky. Kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Vždyť místa po pravici a po levici Ježíšově – to jsou přece dnes místa po pravici a levici jeho nejmenších bratří, kteří v tomto světě potřebují naši pomoc a oporu!