V
dnešním textu zaznívají dvě otázky,
směřované na Ježíše:
„Co
mám dělat, abych měl podíl na věčném
životě?“
a
„Kdo
tedy může být spasen?“
První otázku mu klade kdosi zvenčí, v Matušově verzi příběhu je to nějaký mladý muž, Marek se tím dále nezabývá. „Mistře dobrý...“ Moment, proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.
Ježíšovo chování k boháči nás může zarazit. Vždyť pokud věříme, že Ježíš je Syn Boží, že je vtěleným Bohem, proč pro sebe odmítá oslovení a pocty Bohu náležející? Vždyť podle věrouky by mělo být vše zcela vpořádku. No jo, potíž je v tom, že my víme to, co ten bohatý hoch nevěděl – to že Ježíš je Bůh. On k Ježíšovi přistupoval jako k úctyhodnému znalci Zákona, duchovnímu mistru, nějakému guru, jak se dnes říká, formou jakéhosi kultu osobnosti. Podobně jako dnešní bohatí mladíci vyhledávají různé duchovní učitele, ať už v exotických oblečeních nebo v kravatách a s diplomy – jen s tím rozdílem, že věčný život dnes hledá málokdo, a tak za nimi běhají s prosbami: „Dobrý učiteli, co mám dělat, abych byl výkonnější v práci“, „Dobrý učiteli, co mám dělat, abych našel smysl života“ apod. Ježíš ale odmítá být někým takovým, uctívaným moudrým rabínem-guruem – přesto, anebo snad právě proto, že je Slovo tělem učiněné, že je tím jedinečným Božím zářezem do dějin. „Víš vůbec, uvědomuješ si, co vypouštíš z úst?“
Možná i další část odpovědi mladíka zklamala: přikázání znáš: nezabiješ nezcizoložíš atd. To je všechno? To je přece samozřejmé zachovávat Desatero, ale jak, jak na to, jakou zvolit nejvhodnější strategii, jak něco neopominout – to bylo to, co se čekalo od rabínského učitele, že poskytne svému žáku. A tady taková trivialita – zachovávej Desatero... vždyť to já dělám po celý život. Nikoho jsem nezabil, neokradl, nepodvedl...
Ježíš se s tím ale nespokojí: ještě to má jeden malý nedostatek - a v zápětí vybalí zclea nesplnitelný a nereálný požadavek: zbav se všeho co máš, na všechno se vykašli a pojď za mnou. Mladík tento požadavek neustál a tak se raději vykašlal na Ježíše a v depresi se vrátil ke svým kontům a sejfům. Možná bylo dobře, že už neslyšel podobenství o velbloudovi a uchu jehly, to by ho asi dorazilo úplně.
Kdybychom se na evangelijní příběh dívali očima dnešní společnosti, která vše měří úspěchem, asi bychom došli názoru, že moc dobře nedopadl. Manažeři lidských zdrojů by řekli: to nebylo moc prozíravé, takhle si odradit potenciální ovečku. Špatně zvolená misijní strategie, řeklo by se. Vždyť ty méně příjemné věci je potřeba podávat postupně, po kapkách, aby si člověk stačil zvyknout.
Evangelista Marek však Ježíšův život a slova nezaznamenával proto, aby popisoval holá fakta z jeho životopisu. Podává nám to, co on (nebo respektive to co Bůh) považuje za nutné uvést k tomu, aby vydal svědectví, že Ježíš Nazaretský je Mesiáš, Kristus, Boží Syn, a také co to pro nás znamená. A tak je i pro nás zaznamenán příběh o boháči ve své vyhrocenosti, abychom si to uvědomili.
Větu: „já žiju podle Desatera, nikoho jsem nezabil, neokradl atd.“ slýchávám často, když se bavím s lidmi, kteří se z nějakého důvodu vzdálili církvi, většinou jako výmluvu proč nechodí do kostela. Možná je to pravda, možná není, určitě existují lidé, kteří se ke svým bližním chovají slušně, i když se nehlásí k církvi. Pokud se díváme na stav dnešní společnosti, zdá se nám takový postoj zcela nesamozřejmý – vždyť se vraždí, krade, cizoloží a podvádí, kam se jen člověk podívá; slušný člověk je považován málem za pitomce. Kdyby ale všichni podle Desatera žili, jak skvěle a idylicky by svět kolem vypadal! Nestálo by skutečně za to, takový postoj spíše ocenit, než toho, kdo má nějakou snahu, zahrnovat extrémními požadavky na opuštění majetku?
Církev ve středověku to vyřešila šalamounsky: zachovávání Desatera je jakýsi standard, povinný pro všechny, radikální rozchod s majetkem a následování Ježíše je už jakýsi dobrovolný „nadstandard“ pro ty, kteří si chtějí u Pána Boha udělat „dobré oko.“ Asi je k tomu inspirovala verze u Matouše, kde se píše: „chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání […] chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří...“ Ale tady, u Marka nic takového není. Všimněme si, že Ježíš požadavkem po následování stále odpovídá na mladíkovu otázku: Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?
Mladík shrnuje svůj dosavadní život slovy: „to všechno jsem zachovával...“ Na jednu stranu, zachovávat přikázání jistě stojí nemalé úsilí. Jenže je to opravdu to, co chce po člověku Ježíš? Když jsem se díval do latinského překladu sv. Jeronýma, všiml jsem si, že pro přeložení slova „zachovával“ použil latinské conservare. S určitou nadsázkou můžeme říci, že mladík to všechno „zakonzervoval“. Podobně jako služebník, který dostal jednu hřivnu a zakopal ji na zahradě, aby měl v ruce aspoň něco, až se objeví pán a bude účtovat.
Ježíš ale nechce, aby náš křesťanský život byl taková „konzerva“, taková permanentní „malá domů“. Výzva k následování Ježíše je výzva k akci, výzva k rozhodnutí, k aktivitě, k neustávájícímu hledání Boží vůle, nových úkolů, které nám Pán dává na své vinici. Smysl příběhu o bohatém mládenci by bylo možné shrnout jednou krátkou vizí z knihy F. M. Dostojevského, kde přijde nějaký člověk na Boží soud a říká: Pane pohleď, mé ruce jsou čisté! A Bůh mu odpoví: čisté jsou z tvého pohledu. Z mého jsou ale prázdné.
Ježíš je ve svých požadavcích náročný, často se zdají nesplnitelné. I učedníci byli zděšeni. Ve vzduchu visí ještě jejich otázka: „Kdo tedy může být spasen?“ A v textu nakonec, po konfrontaci s požadavky Božího zákona zaznívá i Evangelium, dobrá zpráva: U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko. Spása je nakonec to, co přichází z Boží strany, jako důsledek Boží aktivity a ne naší. Ve světle naděje, že u Boha je možné všecko, začíná i Ježíšův náročný požadavek vypadat jako pozitivní program pro život – Ježíš je na naší straně, dívá se na nás s láskou a říká: následuj mne, choď se mnou, buď se mnou a dostaneš poklad, který ti nikdy nezreziví ani neshnije, ani ti s ním nezacvičí měnová reforma, a k tomu velkou rodinu těch, kdo na této cestě kráčejí s tebou.
A tak poselství příběhu o bohatém mládenci můžeme shrnout nejen vizí prázdných rukou z Dostojevského knihy, ale i slovy Pána z evangelia podle sv. Jana (J 12:26):
Jestliže mi někdo slouží, ať mne následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník.