Dnešní texty Božího slova nám předestírají problém neveselý, leč ve společnosti a bohužel i v církvi přítomný – rozpad manželského soužití, rozvod. V evangeliu přišli Ježíše farizeové pokoušet s ožehavou otázkou: je muži dovoleno propustit manželku? On to možná z jejich strany ani nebyl klasický „chyták“ - farizeové sami mezi sebou neměli zcela jasno, za jakých okolností je možné rozluku povolit: Mojžíšův zákon umožňoval muži ženu zapudit, pokud by na ní shledal „něco odporného“ (Dt 24:1), „nějakou mrzkost“ (BKR) a rabínští učitelé se dohadovali, pro jakou „mrzkost“ může být žena zapuzena. Pro jedny to bylo cizoložství (míněno cizoložství svědecky nedoložitelné, protože pokud byla žena nachytána „in flagranti“ s jiným, měli být oba aktéři ukamenováni a novopečený vdovec už jaksi neměl, koho by propustil). Také neplodnost mohla být docela dobrou „mrzkostí“ a tedy důvodem k rozluce. Jiným rabínům stačila jako ona „mrzkost“ jen připálená večeře, dalším dokonce jen fakt, že dosavadní manželka už je jednoduše okoukaná a dozrál čas na změnu. Dlužno podotknout, že v patriarchální izraelské společnosti měli taková práva pouze muži; ženy nespokojené v manželství měly jednoduše smůlu. Farizeové se tedy hádali, pro jakou mrzkost může být žena zapuzena, v jednom se však docela shodli – lebedili si, jak to Pán Bůh pro Izrael dobře zařídil – pokud se v manželství objeví problém, stačí napsat kus papíru „Já X.Y. jsem se dne toho a toho s touto dámou rozešel, odmítl ji a propustil, takže pánové, tato dáma je nyní volná...“ a je hotovo.
Na kterou stranu se přikloní Ježíš? Na stranu liberální, tradiční nebo ortodoxní? Nebo zformuje nějaké vlastní podmínky, nějakou vlastní „mrzkost“, pro kterou může být žena zapuzena? Nebo bude úplně proti a farizeové mu otlučou o hlavu, že podle Mojžíšova zákona to jde? Ježíš ale reaguje protiotázkou: CO ustanovil Mojžíš? No, Mojžíš rozluku dovolil, pokud napíšeme rozlukový lístek. To je ale pro tvrdost vašeho srdce, kontruje Ježíš. Jinými slovy, to je dočasný ústupek vašemu hříchu, vašemu myšlení, které jde proti Bohu a tak vytváří prostředí plné bezohlednosti a bezcitnosti vůči slabším. Tedy žádná vymoženost Izraele mezi pohany, ale naopak: snížená laťka, protože se neumíte chovat, jste stejní jako pohané a pokud se po vás něco chce, napácháte víc škody jak užitku. Vždyť Bůh učinil člověka jako muže a ženu, udělal je jedním tělem a v jeho řádu je tento svazek důležitější než pokrevní vztah k otci, matce, bratrovi či sestře. A vy si myslíte, že ho smáznete nějakým lejstrem, nějakým cárem papíru...
To je smělá, z perspektivy farizeů bychom mohli říct dokonce drzá řeč. Relativizovat Mojžíše, tedy podmiňovat výroky Božího zákona, výroky o kterých se nediskutuje – to by přece mohl udělat jen sám Bůh nebo minimálně Bohem Pomazaný, Mesiáš. No ale pro evangelistu Marka, který nám dnešní příběh zapsal, přece Ježíš JE Mesiáš, Ježíšovo mesiášství je tak říkajíc červenou nití jeho evangelia. Farizeové sedí na zadku a z příkazů a zákazů Mojžíšova zákona konstruují nejvhodnější taktiku, jak obstát před Hospodinem a přežít život bez úrazu. Ježíš je ale radikální – obrací naši pozornost k jádru věci – jen tady pochopíme radikalitu, důslednost jeho požadavků. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ jak slýcháme na svatbách, anebo lépe řečeno, co Bůh ve své stvořitelské moci učinil, aby to bylo pohromadě, co učinil jedním (jak překládá sv. Jeroným), jak to, člověče, můžeš od sebe oddělovat, separovat, tříštit na kusy zákazy, příkazy a zápudnými lejstry?
Ježíš nesedí na zadku a nekonstruuje taktiku jak přežít život. Konfrontuje nás s Boží vůlí, která neuznává žádné kompromisy a úhybné manévry. Vzpomeňme na slova proroka z 1. čtení: Zapuzování nenávidím, praví Hospodin, Bůh Izraele, i to, když někdo přikrývá svým šatem bezpráví (Mal 2:16 JRB). To je jiná řeč, než ustanovení o rozlukovém lístku. A dále pokračuje: "Kde je Bůh zastávající právo?" ...I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů... Kdo obstojí, až se on ukáže? (Mal 2:) Farizeové přišli řešit „nějakou mrzkost“ a nevědomky narazili na Pána a posla smlouvy, Boha zastávajícího právo. Kdo obstál?
Diskuse o rozluce pokračuje dále. Tentokrát „doma“, mezi „domácími“, tedy Ježíšovými učedníky. Ježíš nesmlouvavě označuje nový svazek po rozvodu za cizoložství. A to jak ze strany muže, tak ze strany ženy. „Doma“, v církvi, má žena stejná práva jako muž, platí však pro ni také stejná pravidla.
Možná nám přijde Ježíšova nesmlouvavost v této otázce tvrdá. Vždyť i jako křesťané vidíme, jak jsou mezilidské vztahy křehké, vytvářené chybujícími lidmi a náchylné ke krizím všeho druhu. Možná existují situace, kdy rozvod vidíme jako menší zlo a příležitost k novému začátku – soužití devastované domácím násilím nebo odumřelý a vychladlý vztah, který se stal pro zúčastněné mučírnou. K tomu se ještě připojuje tlak dnešní okolní společnosti – manželství a rodina ztrácejí kredit, život je dnes příliš rychlý, aby v něm zbýval adekvátní čas na partnera, na děti... Skroro se nám někdy chce dát spíš za pravdu těm farizeům – vždyť každá vyspělejší společnost nakonec nějaké mechanismy a podmínky ukončení manželství vyvinula – i římskokatolická církev, která je v těchto otázkách navenek velmi striktní, má ve svém kanonickém právu různé způsoby zneplatňování, všelijaká paulinská a petrinská privilegia či jiné obezličky, kterými lze nerozlučitelnost katolického manželství za určitých okolností šikovně obejít. A to nemluvím o státu, jehož kategorie „nepřekonatelný odpor“ až příliš nápadně připomíná onu mojžíšskou „nějakou mrzkost“.
Musíme si znovu připomenout, že Ježíš naši pozornost obrací k jádru věci. Vztah muže a ženy sice má vazby na zbytek stvoření, do kterého byl člověk postaven, především po tělesné a citové stránce. Zároveň však nějakým způsobem odráží vztah člověka k Bohu – už sama věta z počátku Bible o tom mluví, člověk je k obrazu Božímu učiněn jako muž a žena, tedy k obrazu Boha, který miluje, který žije ve vztahu (nejsv. Trojice), který se sdílí. Ve Staré smlouvě je k manželskému svazku přirovnáván vztah Hospodina k jeho lidu, k Izraeli. V Nové smlouvě zase vztah Krista k jeho Církvi. 'Proto opustí člověk otce i matku a přilne ke své ženě, a budou ti dva jedno tělo.' Toto tajemství je veliké; vztahuji je však na Krista a na církev, píše sv. Pavel do Efesu (5:31n). Není tedy divu, že si zlehčování a útočení na manželství bere Bůh tak říkajíc „osobně“. Nebo jinak řečeno: není vám nápadné, že v dnešní době, kdy se mnoho manželství rozvádí z často malicherných důvodů, a jsou často uzavírána „na zkoušku“, jestli to vyjde nebo ne, existuje podobný vztah i k víře? Prostě tato víra momentálně nevyhovuje uspokojování mých duchovních potřeb a tak si zajdu na postmoderní náboženské tržiště a vyberu si tam kult, kde budu duchovním mistrem snadno a rychle a „bez namáčení“. K čemu věrnost, nač pohrdat zradou?
Ježíš nechce deptat a srážet nikoho, komu zkrachoval jeho vztah nebo šlápl vedle a ocitl se, kde neměl. Málem ukamenovanou cizoložnici zachránil před smrtí a nabídl jí nový začátek. Na Marii Magdaleně ocenil její srdce schopné velké lásky. Laskavě jednal i se Samařankou, jejíž muž vlastně také nebyl úplně její. Pro co ale má méně pochopení, jsou situace, kdy si zjednodušujeme život na úkor druhých. Vždyť to bylo snadné – stačilo napsat papír a za připálenou večeři byla žena na ulici. I dnes je leccos snadné. Problém v manželství? Podepíšou se papíry u soudu a děti se s tím nějak vyrovnají. Nežádoucí těhotenství? Podepíše se papír u doktora a nechtěný potomek skončí v plechovém hrnci. Starý člověk na obtíž? Podepíše se papír a babičku navždy pohltí vrata ústavu. Tvrdost srdce – to není omluva pro tyto „vymoženosti civilizace“. Spíš důvod k pokání, k obracení se zpátky k Bohu. Jen ten nám může z hrudi vyjmout šutr a dát nám srdce z masa, ve kterém bude dost místa pro ostatní.