Minulou neděli jsme opustili Ježíše a učedníky v krajině kolem Caesareje Filipovy. Nyní jdou opět Galileou, tedy známou krajinou, dá se říci svým domovem. Vzdor tomu, že se skrývají v obavách o život před Herodovými pochopy, pronáší Ježíš novou, v pořadí již druhou předpověď svého utrpení a smrti v Jeruzalémě.
Syn člověka je vydáván do rukou lidí. Lépe řečeno, aby vynikla tragikomická slovní hříčka: Syn člověka je vydáván do rukou člověka. A co udělá člověk se Synem člověka? Zabije ho potupnou smrtí. A až bude Syn člověka zabit, po třech dnech vstane z mrtvých. To už však člověk nezpůsobí.
Učedníci mlčí jako zařezaní. Tentokrát ani Petr nesebere odvahu. Po druhé předpovědi utrpení znovu vidí, že Ježíšem předkládaná cesta Syna člověka se zdaleka míjí s jejich vlastními představami mesiášského království. A po zkušenosti z minula se už nikomu nechce být označen za satanáše.
A tak dál pokračují raději v diskusi mezi sebou. Ježíšovi nerozumějí a tak se raději baví o tom, co je jim srozumitelné a blízké – o tom, kdo je v jejich společenství tím největším, nejzasloužilejším, nejdůležitějším. Na Ježíšovu otázku, o čem šla řeč, znovu mlčí. Možná se také trochu stydí, vždyť to musí vypadat malicherné, hádat se o to, kdo je ten „nej-“. Zvláště když se Mistr zabývá takovými vážnými a pochmurnými myšlenkami, kterým nerozumíme. Ale co, lepší snít o skvělé budoucnosti, než přistoupit na hru s nejasnými pravidly a jasným špatným koncem.
„Kdo z nich je největší?“ Pokud kdy historie někoho obdařila přídomkem „Veliký“, vždy se jednalo o někoho, kdo měl moc, kdo měl schopnost a prostředky prosadit svoji vůli proti vůli druhých. Často to byli dobyvatelé a vládci velkých říší – například Alexander Veliký, Karel Veliký nebo carové Petr Veliký a Kateřina Veliká. Člověk je zvyklý svoji velikost měřit úspěchem kterého dosáhl: konec konců žebřík s různě vysokými příčkami je tradiční metaforou úspěchu ve společnosti - „společenský žebříček.“ „Ten to dotáhl vysoko“ říkáme s uznáním nebo závistí o těch úspěšnějších. „Bože, jak ta hluboko klesla“, konstatujeme s opovržením či povýšeným politováním o těch méně úspěšných.
Ježíš předmět debaty svých stoupenců neodbývá jako pošetilý. Na nepoloženou otázku odpovídá překvapujícím způsobem: Chceš být první? Dobře, tak buď ze všech poslední a služebníkem všech. Myšlenka, že první budou posledními a poslední prvními, nebyla tehdy úplně nová: učili tak i někteří židovští učitelé. Ale Ježíš jedním dechem dodává: a buď služebníkem všech. Ministerium, non dominium, „sloužit máš, a ne vládnout!“ tak hřímal ve středověku Bernard z Clairvaux na mocí opilého papeže.
Ano, pokora je v Ježíšově pohledu neodmyslitelně spojena se službou. Já jsem mezi vámi jako ten, který slouží, říká Pán v evangeliu sv. Lukáše. Ne ovšem se službou otrockou, jejímž cílem je sebe sama co nejvíce ponížit, ale se službou lásky, v jejímž centru je druhý. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje, píše sv. Pavel křesťanům v Korintě. Německý křesťanský myslitel Max Scheler napsal, že „pokora je duchovní, vnitřní připravenost k službě, k službě všem, dobrým i zlým, krásným i ošklivým, živým i mrtvým.“
Součástí této pokory je i vděčné přijetí toho co dostávám, schopnost radovat se z toho že jsem milován. Mnozí lidé v církvi se domnívají, že svoji pokoru a skromnost dají nejlépe najevo tím, že si budou odpírat všemožné radosti v životě a budou sami sebe omezovat, jak jen to půjde. Zarputile odmítají všechny projevy zdvořilosti, pozornosti a náklonnosti, okázale a systematicky se upejpají a pokud jsou dotázáni na svůj názor, tváří se, že žádný nemají. Jistěže, křesťan je v Písmu čas od času nabádán, aby si nehromadil poklady na zemi, aby uměl plakat s plačícími, dokonce, v poněkud extrémní, vyhrocené podobě, aby své tělo nutil ke kázni ranami a uřízl neposlušné údy. Jistěže v životě a ve vztazích existují hranice, za kterými máme a musíme říci „Ne“. Chce však po nás Ježíš, abychom si z takovýchto postojů seskládali souvislý celoživotní program?
Takto „pokorný“ a „skromný“ člověk totiž do „těla, světa a ďábla“, které každodenně přemáhá, často zahrnuje ty druhé. Je tak skromný, že si odpírá radovat se s radujícími, dívá se na ně přes prsty jako na „žráče a pijany“, svoji obětavost dává najevo útrpnou a zasmušilou tváří, místo aby ji pomazal olejem, jak mu radí Horské kázání. Stává se „menším a ještě menším“, až je tím „nejmenším na celém světě“. Přitom ve je svém nitru hluboce přesvědčen o nekonečné hodnotě sebezáporů, které pro Boha koná a stýská si na svoji osamělost čistého a svatého uprostřed tohoto zvráceného pokolení. Před štěstím a radostí dává raději přednost pocitu, že si je zaslouží, i když je právě nemá. V obíleném hrobě se začíná šířit nesnesitelný puch umrlčích kostí. Má tohle na mysli Ježíš, když nás vyzývá abychom byli poslední a služebníci?
Aby učedníkům názorněji ukázal, jak to s tou pokorou vlastně je, uchyluje se Ježíš k symbolickému jednání – zavolá dítě, postaví je doprostřed učedníků a obejme je – hle prototyp a vzor toho, kdo je mezi nimi největší. Dokonce se s ním ztotožňuje – vy se hádáte, kdo je mezi vámi největší – a podívejte se, já a potažmo Ten, který mne poslal jsme s vámi v takovém maličkém.
Co chce říci Ježíš tím, že mezi nás staví dítě, nebo dokonce u sv. Matouše přímo říká: neobrátíte-li se a nestanete-li se takovými jako děti, jistě nevejdete do království nebeského a kdo se tedy pokoří jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. Mají nám být děti vzorem tím jak jsou čisté, nevinné a nezkažené, jak se na ně kdysi romanticky pohlíželo? Nebo tím jak jsou otevřené a bezprostřední, jak na ně pohlíží dnešní doba, pro kterou je komunikace a schopnost se prosadit prvořadou hodnotou?
V Ježíšově době v rámci tehdejší společnosti děti zaujímaly zcela podřadné místo. Lidé si je často pořizovali jen proto, aby je měl k stáru kdo živit a opatrovat. Více než polovina jich nepřežila patnáctý rok života. V rodině či společnosti jejich názor nikoho nezajímal, dokud nedospěly a nebyly schopné se uživit a vytvářet nějaké hodnoty. Tím méně mohly být pro kohokoliv vzorem ať už nevinností nebo bezprostředností.
Ježíš děti vyzdvihuje právě pro jejich závislost na lásce druhých, bezvýznamnost pro velikášské plány mocných. Děti nejsou schopny nikomu nic dát, kromě lásky k mamince a tatínkovi a dalším blízkým lidem. A i to je láska, která především přijímá a raduje se z přijímaného.
Všimněme si i Ježíšova gesta. Čteme, že Ježíš dítě objal, vzal do náruče. Tedy gesto lásky. Ježíš jakoby obrací vidění učedníků i vidění naše. Nejde o to, kdo je výš nebo níž na nějakém žebříčku velikosti, důležitosti, dokonalosti. Jde o to být s Ježíšem. První, největší a nejdůležitější je ten, komu Ježíš prokazuje lásku, koho miluje. Ježíš nás vyzývá, abychom takoví sami byli a abychom takto přijímali i druhé. Abychom právě ty, kteří jsou z pohledu světa bezvýznamní, považovali za největší a první, za reprezentanty samého Ježíše a Boha.
Mnou již zmíněný filosof Scheler dále píše, že „jen jedna pýcha je vskutku ďábelská – pýcha na vlastní morální hodnotu jako hodnotu nejvyšší.“ Jen jedna pýcha je Bohu z hloubi odporná, a to je pýcha na vlastní pokoru. Ježíš nás vybízí, abychom byli jako děti, abychom svůj pohled odvrátili od zkoumání vlastní duchovní kvality a otevřeli oči pro vše a všechny kolem nás, abychom poznali, že život, který žijeme a který žijí ostatní je dar a zázrak. Zázrak vykoupený tělem a krví trpícího Mesiáše.