O dnešním textu vykladači Bible soudí, že v Ježíšově dosavadním životě představuje jakýsi vrchol, jakýsi bod zlomu. Je zvláštní, že symbolickým způsobem je to vidět i na mapě tehdejší Palestiny – Caesarea Filipova je nejsevernějším místem, kam Pán Ježíš kdy se svými učedníky přišel. Navíc to bylo ryze pohanské město, kde nepřebývala žádná ze ztracených ovcí domu izraelského. Takže se sem nešlo ani apoštolovat, ani misionařit, ani kázat o Božím království.
Spíše bychom mohli říci, že se sem Ježíš a jeho učedníci, unavení dosavadní hektickou činností přišli tak trochu „zašít“ - odpočinout si od lidí, načerpat v samotě novou sílu, vydýchat nevraživost gailiejských politických a náboženských vůdců. Vždyť sám král Herodes (či spíše loutkový králíček z milosti římských okupantů) trpěl představou, že Jan Křtitel, kterého se konečně nadobro zbavil, vstal v Ježíšově osobě z mrtvých, aby mu znovu mluvil do svědomí. A mít někoho takového v zádech, to jistě není příjemné. V důsledku pro obě strany.
A o tom, kým on sám pro koho vlastně je, Ježíš najednou zapřádá rozhovor s učedníky. Jak se tak potulují po vesnicích zpohanštělé krajiny, klade zdánlivě nevinnou a nezávaznou otázku: Za koho mne lidé pokládají? Inu, to je různé, prší odpovědi z řad učedníků. A řekli bychom, samá lepší jména: jedni za Jana Křtitele, který teď Heroda straší jako noční můra, jiní za nějakého proroka, třeba Eliáše nebo Jeremiáše. Ale pozor! Po otázce nezávazné přijde otázka na tělo: a za koho mne považujete VY? Vy přece pořád chodíte se mnou, v úspěchu i neúspěchu, tak trochu vidíte do mé „kuchyně“, nebo si to alespoň myslíte že vidíte. Tak se vyjádřete.
Petr se na Mistra podívá a odpovídá: Ty jsi Mesiáš. Ty jsi Kristus, ty jsi Bohem pomazaný Král posledního věku. To tu ale ještě nebylo. Jan Křtitel tu už byl, proroků tu byly desítky, ba stovky, velkých, malých, pravých, falešných... Ale Mesiáš ne. Ten tu ještě nebyl. Nikdo přesně neví, jak má vypadat, kolují o něm různé představy, každý si představuje něco jiného. Něco ty představy mají společného: Pomazaný král v moci a slávě Hospodinově zatočí se všemi lumpy a nastolí nekončící vládu pořádku a blahobytu. Ty jsi Mesiáš. Zní to dobře. Parádní poklona, řekli bychom dnes.
Jen si, Petře, neodři kolena. Tohleto prosím neříkej, nechej si to pro sebe. Řeknu ti to na rovinu, Syn člověka, tedy tvůj Mesiáš, musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát z mrtvých.
To bylo něco, co Petr nečekal. Ano, jisté potíže byly a snad i nějaké budou, ale vytyčit si neúspěch a v důsledku sebezničení jako program? Ne, to ne, to takhle přece nejde. To bys přece nám ani Izraeli neudělal! Jsi přece Mesiáš, vím to.
Nic nevíš, satanáši. Kliď se mi z cesty, tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!
Bratři a sestry, znění příběhu o Petrově vyznání, které nám zapsal svatý Marek, v nás může vyvolat určité rozpaky. Oproti Matoušově verzi zde Petr není ani blahoslaven, ani není oceněna jeho skálopevná víra. Naopak mu Ježíš říká, aby si poznatek, že je Mesiáš, nechal pro sebe. O to více pak zaskřípe jeho označení za satana, pokušitele. Skoro to vypadá, jakoby se Ježíš ke svému mesiášství ani nechtěl znát. Učedníkům a později i veleknězi před veleradou na jakékoliv zmínky o Mesiáši odpovídá řečmi o jakémsi Synu člověka. To by nás mohlo zarazit. Vždyť to, že Ježíš je Mesiáš, Pomazaný Hospodinův, tedy Kristus, jak to zní řecky, vnímáme jako zcela samozřejmé, patří to přece k základům naší křesťanské víry, že Ježíš je Kristus. Tak v čem je u Petra problém?
Klíč bude asi v tom, že pokud dva dělají totéž, není to totéž. Dokonce i když jeden dělá totéž v různou dobu, tak to taky není totéž. Petr zcela správně poznal, respektive mu to bylo zjeveno od Boha, že Ježíš JE Mesiáš. Jenže druhou část pravdy tvoří odpověď na otázku, KDO je Mesiáš. Petr sice správně vyznal Ježíše jako Krista, ale na otázku kdo je Mesiáš si odpověděl lidským způsobem, odvozeným z dobových židovských představ. A do takové představy se nehodilo nepochopení, zavržení, utrpení a smrt. Bohem pomazaný Král a Muž bolesti – to mu nějak nešlo dohromady.
Říkám si, že často býváme jako učedník Petr – z Boží milosti se vírou dotkneme nějaké posvátné skutečnosti, zjevené pravdy. A pak si ji uzavřeme do svých vlastních škatulek, chybějící polovinu si sami nějak na koleně doplníme podle vlastních představ, místo abychom zůstali vůči Bohu otevření a očekávající – a je zle. Nevidíme, že za Božím rozsévačem často ihned kráčí ten Zlý, který z brázdy tu a tam něco sebere, tu a tam přihodí trochu koukole. A z toho vznikají všechny ty představy světlých zítřků, pozemských rájů, jedině správných a čistých učení a zaručených návodů pro život, které za sebou nechávají lidi nešťastné, zklamané, různě poškozené, někdy i mrtvé.
Ježíš říká, že podobných karambolů ve svém životě se můžeme vyvarovat, pokud jej budeme následovat po cestě, kterou On kráčel. Není to právě procházka růžovým sadem. Někde na ní leží pro každého jeho vlastní kříž, hrozí na ní řada ztrát, včetně ztráty duše, ztráty života. Ježíš tím nemyslí, že bychom utrpení měli programově vyhledávat. To přináší sám život. Ale často v něm právě pochopíme tajemství Božího života. Jako lotr po pravici, který – na rozdíl od Petra – při pohledu na Ukřižovaného pochopil obojí: kdo je Ježíš a kdo je to Mesiáš – v umírajícím Synu člověka poznal Krále budoucího věku.
Nemůžeme se ale na Petra zase zlobit, že on sám v dobré víře uvažoval jak uvažoval. Onu odpověď naší víře KDO je Mesiáš může dát až tajemství Velikonoc. Jen v oběti kříže a slávě vzkříšení pozníváme skutečnou povahu Ježíšova kristovství, Božího pomazání k vládě v království, které není z tohoto světa. Jen Zmrtvýchvstalý mohl říci emauzským učedníkům „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?“