Dnešní třetí neděle postní se v tradičním církevním kalendáři nazývá také svým latinským jménem Oculi. Oculi znamená latinsky „oči“; jistě jste poznali, že to souvisí se vstupním veršem naší bohoslužby, z žalmu 25: Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy. Oči jsou orgánem zraku, který nám pomáhá poznávat svět a orientovat se v něm, ale také hledat a nalézat to co potřebujeme nebo co jsme ztratili. V očích druhého člověka se také pokoušíme postřehnout něco z jeho nitra; lidské oči mluví beze slov, hoří láskou nebo srší nenávistí, ne nadarmo říká lidové přísloví „oko – do duše okno“ a také Ježíš oko nazývá „světlem tvého těla.“
Když žalmista „upírá své oči k Hospodinu“, je v tom toto hledání, hledání Boha, hledání odpovědí na otázky, hledání Boží pomoci pro vlastní život. Ale podobným způsobem se Bůh dívá na člověka, německá lutherská agenda nabízí jako alternativní vstupní verš z Ž 34: Oči Hospodinovy jsou obráceny k spravedlivým, když volají o pomoc, on nakloní své ucho. Žalmista upírá své oči k Hospodinu, Hospodinovy oči jsou obráceny ke spravedlivým – člověk hledá Boha, ale i Bůh hledá člověka.
Příkladem takového vzájemného hledání Boha a člověka je i následující text z 1. knihy Královské, na který budu kázat, příběh proroka Eliáše: (číst 1Kr 19:1-8(9-13))
Co se tehdy stalo? Udělejme si malé „retro“ jako na začátku nějakého seriálového dílu: Izraelský král Achab si vezme za ženu pohanskou královnu Jezabel a odpadne od Hospodina k jejím bohům. Je za to potrestán suchem, které postihne celou zemi na tři roky. Prorok Eliáš, který musí králi sdělit Boží vůli, se (jak už to u poslů neblahých zpráv bývá) stává terčem nenávisti králova okolí, jako by byl za sucho zodpovědný on sám a ne ten zbabělý a ješitný král. Při konfliktu s pohanskými kněžími boha Baala navrhne jakoby neutrální řešení – pravý Bůh je ten, který sám zapálí oběť na svém oltáři. Podle očekávání vzplane na hoře Karmel žertva na oltáři Hospodinově a Eliáš své zadostiučinění korunuje zmasakrováním náboženských vetřelců do zaslíbené země. Lid vyznává, že Hospodin je Bůh a na dotvrzení toho se po dlouhé době poprvé zase rozprší.
Mohlo by se zdát, že tato velkolepá demonstrace Boží autority dá konečně Eliášovi za pravdu a pohne krále k pokání a nápravě. Leč není tomu tak. Královna Jezabel si zlynčování Baalových kněží bere osobně a slibuje Eliášovi nemilosrdnou pomstu. Z domova není zvyklá, že by se vládce někomu zodpovídal – může si dělat co chce, je to přece ztělesněné božstvo! A ten slaboch Achab – když už hru na božského panovníka nezvládá, když už musí někoho poslouchat, tak ať poslouchá aspoň ji a ne tady ty podivínské proroky a jejich žárlivého Boha.
Eliáš je znovu sám. Davy, které na Karmelu vyznávaly Hospodina, jsou ty tam a prorokovi se opět rozhoří půda pod nohama. Znovu disident, znovu útěk, znovu exil. Utíká na jih, do Judska, ale tam se nezastavuje, tam to s láskou k Bohu Izraele také příliš nepřehánějí. Zastaví se až za hranicemi judského království, kdesi v poušti, kterou svého času putoval Boží lid do zaslíbené země. Dalo by se to charakterizovat jako jakési duchovní „nouzové přistání“ - Eliáš už toho má právě tak po krk. Vezmi si můj život (doslova: moji duši), Bože, nic jsem nedokázal, k ničemu to nebylo.
Tohle je postoj či pocit, který mnohým z nás není neznámý. Často se nám stane, když zažijeme nějaký významný okamžik ve svém životě (uvěření, obrácení, křest), nějaký silnou zkušenost s Bohem (podobně jako Eliáš na Karmelu), že už dál očekáváme jen nekončící happy-end, „žili šťastně až do smrti“ jako v pohádce. Ale pak to někdy začne vypadat, jakoby se vše vracelo do původních kolejí: staré zlo udeří s novou silou, Bůh je najednou jakoby vzdálen, cítíme se sami, myslíme si, že jsme tam, kde jsme byli. Sufficit mihi, Domine, tolle animam meam. Mám dost Pane, vezmi si duši mou. Někteří – zvláště ti, kteří neumějí nebo nejsou zvyklí s Bohem mluvit – ani nečekají, až si jejich život vezme Pán a tak si jej preventivně vezmou sami. Eliášovo přání zemřít – působí to tady trochu absurdně – utekl ze strachu o život a teď žádá Boha o službu, kterou by mu jistě s velikou radostí prokázala Jezabel. Ale přesto i tady, na samém dně, ví Eliáš (podobně jako Jób ze stejnojmenné biblické knihy), komu patří lidský život, kdo jediný má právo o něm rozhodnout.
Eliáš je tedy v nejnižší části Svaté země a zároveň u „bodu mrazu“ svého života. A tu dochází v příběhu k obratu. Prorok ucítí Boží dotek a u jeho hlavy se objeví pecen chleba a džbán. Je to zvláštní odpověď, Eliáš si na hlad ani žízeň zatím výslovně nestěžoval. Ale jídlem nepohrdne, nají se a napije a chce si dát znovu „šlofíčka“. Bůh má ale jiný plán: znovu budí Eliáše a pobízí ho k jídlu, neboť jej nečeká spánek pro dobré zažití, ale cesta, a to velmi dlouhá cesta.
Zde si můžeme povšimnout postavy anděla, skrze kterého Hospodin jedná: anděl je vlastně řecky „posel“ - a skutečně, tento posel Boží, posel dobra, tvoří jakousi protiváhu vůči poslovi, kterého za Eliášem poslala Jezabel: pro oba posly – zlého i dobrého – je užito stejné slovo. V našem textu není řečeno, jestli se jednalo o nějakou zvláštní duchovní bytost. Mohl se jevit jako náhodný kolemjdoucí. Důležité je, že Eliáš v jeho hlasu rozeznává hlas Boží. Eliáš je zde jako vidoucí a naslouchající. Bůh může poslat jako svého posla prakticky kohokoliv, třeba i obyčejného člověka. Dokážeme i my Božího posla ve svých životech rozeznat?
Po čtyřiceti dnech se Eliáš objevuje na Boží hoře, tam, kde se uprostřed sinajské pouště s Hospodinem kdysi setkal Mojžíš, aby dostal kamenné desky Desatera. Eliáš přichází ze situace, kde lidé smlouvu s Bohem porušují, tam, kde byla smlouva tato smlouva mezi Bohem a lidmi uzavřena. Jakoby sem přichází znovu se setkat se ztraceným, znovu projít Mojžíšovou cestou, znovu navrátit Hospodinu slávu v jeho lidu. Paralela s Mojžíšem zde jistě není náhodná, odkazuje na ní také čtyřicetidenní cesta odpovídající čtyřicetiletému putování Izraele pouští do zaslíbené země a čtyřicetidennímu Mojžíšovu čekání na hoře na Hospodina, bez chleba a bez vody (Ex 34:28). Chléb a voda od Boha také připomínající mannu a vodu ze skály.
Eliášovo setkání na hoře je výjimečné – tentokrát se děje bez posla, bez prostředníka, přímo a v bdělém stavu, ne ve snu. Podobné milosti se dosud dostalo pouze Mojžíšovi. Eliáš se na hoře setkává s Boží tváří (je vyzván doslova „postav se před tvář Hospodinovu“, přeneseně můžeme říci „osobně“, s osobou Boha) i s Božím hlasem – jemným a tichým, ale přesto důrazným a autoritativním. Zjevení které přetváří život, se neděje v okázalých doprovodných efektech, v ničivých živlech, ale mírně a nenápadně – jakoby Bůh chtěl Eliášovi připomenout nenápadnost a nebezpečí přehlédnutelnosti své působící přítomnosti.
Eliáš si při setkání se slávou Boží zakrývá tvář a couvá do jeskyně, znovu jako Mojžíš, kterého při průchodu své slávy Hospodin přikryl dlaní ve skalní štěrbině. Oba se báli nesnesitelnosti pohledu na živého Boha. Avšak až se Mojžíš s Eliášem setkají, nebude si tvář zakrývat nikdo. Na hoře Proměnění bude sláva Páně zářit v lidském obličeji jeho vtěleného Syna, plného milosti a pravdy. Avšak podobně jako učedníkům v evangeliu, ani Eliášovi není dopřáno, aby si užíval blaha prodlévání v Boží přítomnosti – je třeba sejít z hory zpátky do světa, do služby, Bůh tam pro nás má úkol; milost setkání je jen posilou do zápasů ve světě.
Eliáš dostává úkol – pomazat na svého nástupce Elizea (Elíšu) a na krále Chazaela a Jehúa, kteří vymýtí Achabovu modloslužbu. Ve skutečnosti se Eliášovi podaří pouze první úkol, druhý splní tak říkajíc „posmrtně“, oba krále pomaže právě jeho žák Elizeus. Bůh tak ukazuje svoji svobodu a zároveň věrnost svým plánům, Boží věc v tomto světě jde dál, i když z něj jeho služebníci odcházejí. Jako prostředek, jako Boží nástroj, je každý člověk nahraditelný, jako cíl Boží lásky nikoliv.
V úvodu jsem mluvil o Bohu, který hledá člověka a člověku, který hledá Boha. Bůh hledá člověka stále a také člověk by jej měl hledat celý život. Čtyřicetidenní doba postní, kterou každý rok prožíváme, je nám dána jako jakýsi „píseček“, na kterém bychom toto celoživotní hledání měli trochu trénovat. Je nám dána zároveň jako obraz cesty k setkání s Bohem – po čtyřiceti dnech postu se s ním setkáme ve velikonočním tajemství našeho vykoupení a spásy. Podobným modelem je oněch čtyřicet dní Eliášova putování. Na jeho příběhu vidíme, že i u Božích mužů a žen mohou přicházet po velkých okamžicích také chvíle, kdy se zdá, že všechno je ztraceno, že vše bylo nazmar. Vidíme ale také to, že Bůh na nikoho nezapomíná, že nám posílá do cesty své posly a mluví k nám, i když na první pohled nenápadným a přeslechnutelným hlasem. Vidíme také, že se nás i po naší „dezerci“ ujímá a dává nám jako posilu na cestu „Boží pokrm“ - tělo a krev svého Syna (slavnost eucharistie, kterou budeme za chvíli slavit). Přeji vám, aby se toto postní období, které právě prožíváme, dotklo vás všech a zvláště těch, kdo jsou v podobné situaci jako Eliáš – stojí ve své víře na rozcestí a neví kudy kam, mají všeho dost. Kéž se nakonec všichni setkáme na hoře Hospodinově, na hoře, na které přebývá jen sláva Boží.
Amen.