Minulou neděli jsme Pána Ježíše v Janově evangeliu opustili poté, co rozmnožil jídlo pro pět tisíc lidí. Dostat bez placení najíst, to se nestává každý den a pro některé lidi se paradoxně vyplatí pro to leccos obětovat (podle hesla „nechci slevu zadarmo“), například jít poslouchat i mnohem nudnější řeči než byla Ježíšova kázání. To dobře vědí politici i marketingové firmy a tak vaří volební gulášky a čepují pivko grátis, aby nalákali potenciální voliče nebo klienty. Zpráva o Ježíšově činu se asi rozkřikla a tak je náhle Ježíš Nazaretský velmi žádanou osobou; mnozí obyvatelé širého okolí si spočítali, že by se vyplatilo zdržovat se v jeho blízkosti, co kdyby se to zase někdy opakovalo a člověk znovu přišel „zadara“ ke kousku nějakého toho žvance. A tak se po Ježíšovi pídí, někteří si všimli, že Ježíš nenasedl do s učedníky do loďky a tudíž se ještě musí zdržovat tam, kde „vzdával díky“ a kde se jedlo z pěti chlebů a dvou ryb. Že by třeba chodil po vodě, to by nikoho mimo učedníky ani nenapadlo, vždyť i na ně už to bylo trochu moc. Ale na místě činu už nikdo není; když se tedy Ježíše nedočkali, odjeli někteří přeci jen na druhou stranu do Kafarnaum – a najednou je Ježíš tady! Další senzace, jak se sem dostal, když na lodi neodjel?
Ježíš ale nechce řešit senzace. Na otázku zvědavců neodpovídá a vyčítavě komentuje pohnutky svých nových následovníků: Nic jste nepochopili, jde vám jen o pečené holuby do huby; nerozeznali jste, že tento čin byl znamením, že jsem vám jeho prostřednictvím chtěl něco říci, něco ukázat. Na tomto místě bychom mohli namítnout, že to není tak úplně pravda. Vždyť jsme minule z evangelia slyšeli, že ho zástupy považovaly za proroka, který má přijít na svět, a dokonce ho chtěli provolat králem, tedy v něm viděly, můžeme říci, Mesiáše, sice viděného dobově podmíněnou a přízemní optikou, jako politického činitele, který zbaví jejich otčinu Římanů a nastolí ráj na zemi, kde „pivo bude zadarmo a fotbal každej den“, jak se zpívalo v písni jedné nejmenované hudební skupiny, nicméně co do podstaty to nebylo úplně nepravdivé: viděli v něm Hospodinova pomazaného, a Ježíš je přece Kristus, čili Mesiáš, Pomazaný, ne?
Někteří tedy Ježíšovi kontrují v duchu tehdejšího přesvědčení: Až přijde Mesiáš, poznáme ho podle toho, že bude činit stejné divy, jaké činil Mojžíš. Ty jsi, Ježíši sice nasytil pět tisíc lidí, ale potřeboval jsi k tomu klukovu svačinu, avšak Mojžíš, to byla přeci jen ještě trochu jiná liga – tomu pršelo jídlo přímo z nebe, žádné klukovské svačiny nepotřeboval. Takže jak to bude s těmi tvými znameními? Tady máš Mojžíše a koukej ho „dohnat a předehnat“, jak říkával Chruščov.
Ale ani tady Ježíšovi posluchači úplně nepochopili, o čem je řeč. S touto představou zázraku jako prorocké nebo mesiášské legitimace by možná ještě pochodili u prvních tří evangelistů, kteří zdůrazňují mimořádnost Ježíše jako toho, kdo koná mocné činy. Jan však každý Ježíšův mocný čin, o kterém píše, vidí úplně jinak, pro Jana jsou divy znameními, kterými nám Ježíš, respektive jeho prostřednictvím Bůh, chce něco sdělit.
Ježíšovo jednání na místě nasycení pěti tisíců, podobně jako – nikoliv Mojžíšovo, ale Boží – jednání na Sínajské poušti po vyjítí z Egypta – je jakýmsi předobrazem vyšší skutečnosti. Ve skutečnosti nejde o fyzické, „pomíjívé“ jídlo, které se částečně změní na kalorie a zbytek jde do WC; to je jen zpodobněním toho, co Bůh pro člověka koná s přesahem do věčnosti. Ani Mojžíš, ani Eliáš nebo Elizeus nemohou sami dát chléb z nebe, vždyť ve svých příbězích (jako v tom minulém o Elizeovi a dnešním o Mojžíšovi) fungovali jen jako Boží tlumočníci. Ježíš v Janově evangeliu, viděno na pozemské rovině, možná nekoná tak efektní zázraky, tu a tam dokonce potřebuje cizí pomoc, jako třeba od kluka se svačinou nebo od samařské ženy u Jákobový studny. Význam těchto činů pochopíme teprve tehdy, když se na ně díváme optikou velikonoční události, Kristova kříže a vzkříšení, neboť velikonoce, jak jsme si řekli už minulý týden, poskytují k textu výkladový klíč.
Můžeme se dohadovat, co to je vlastně ten chléb, který sestoupil z nebe – zda je to chléb Večeře Páně, tělo Kristovo vydané za spásu světa, nebo Boží slovo, kterým je „živ člověk“, „každé slovo které vychází z Božích úst“, jak odpovídá Ježíš Satanovi na poušti. Ježíš říká, že je to on sám, a tak může existovat široká škála významů, co může být „chléb z nebe“, který nás sytí k věčnému životu: může to být Eucharistie, slova evangelia, ale také bližní, Ježíšův nejmenší bratr a sestra – to všechno může „sestupovat“, tedy pocházet od Boha a dávat život světu. Důležité je, že se to nedá mechanicky zredukovat jen na jednu jedinou věc, oddělit od celku Ježíšovy osoby, od osobního vztahu k němu.
To ukazuje vlastně Ježíš už ve své úvodní argumentaci. Těm, kteří očekávali, že budou jen sedět na louce a čekat, kdy k nim doputuje kus zázračně namnoženého žvance, říká Ježíš: „usilujte“, doslova „pracujte“ o pokrm zůstávající pro život věčný. Zmínka o „práci“, tedy „skutcích“ nám nemusí vonět, respektive může zavánět skutkařstvím; tak to chápou i Ježíšovi posluchači: jak máme jednat, co máme konat, abychom dělali Boží skutky, dej nám, Ježíši, know-how jako farizeové a zákoníci, duchovní mistři a guruové, návod jak si odpracovat skývu chleba z nebe. A tady přichází paradox: Ježíš říká, že tím „skutkem“, který žádá Bůh, je „víra“, nebo jinak formulováno, skutkem je vlastně vztah, Bohu nejde o zásluhy a výkony, ale o vztah víry, o uskutečnění společenství. Tedy ne „laciná milost“ nezávazného ležení na trávě nebo skutkařské hrabání zásluh, ale úplné odevzdání se a otevření Bohu, to je cesta k chlebu, který dává život. Všechno co může být tímto chlebem života, ať je to Kristus jako Slovo Otce nejvyššho, ať je to jeho tělo a krev u jeho stolu, ať je to Král ve svých nejmenších poddaných, musí být přijímáno v rámci osobního vztahu k Ježíši Kristu, vztahu, kterému říkáme víra.
Obraz chleba z nebe, který dává Otec, je podobný jinému Janovu obrazu, a to obrazu révového keře, kde je Ježíš pravým vinným kmenem a Otec vinařem. Na základě těchto připodobnění vidíme, že to co vede k životu a spojuje nás s ním, je výlučně Boží dílo, není to nic, co si můžeme sami usoukat jak pavouci své nitě. To by nás mělo vést ke ztišení a respektu vůči tomu, co nám „chléb života“ činí v tomto světě nejhmatatelnějším – chlebu (a vínu) Večeře Páně: i když se koná s tím, co si my přineseme a uprostřed našich díků a chval, přestává být v okamžiku slavení naším dílem, stává se chlebem, který dává Otec, který sestupuje z nebe, dává se nám v něm sám Kristus. Zde není místo na půtky, jakoby Eucharistie byla naším dílem a byla závislá na našich názorech. Vždyť svátost, která byla v historii často kamenem úrazu a důvodem k rozdělení církve, má být naopak jakýmsi „lepidlem“ Kristova těla, o kterém v dnešní epištole mluvil sv. Pavel. Vždyť i Kristovo tělo, církev, roste organicky z napojení na svou Hlavu, je to živé tělo, ne nějaké součástky robota, nad kterým můžeme my lidé špekulovat a konstruovat podle svých představ. Jen Bůh a to co od něho přichází, pokoj a láska, je může udržet pohromadě, a ne nějaký lidský efektivní management.
Dovolte zakončit slovy Johanna Gerharda, významného evangelického theologa 17. století: Toto je chléb, který sestoupil z nebe, nebeský nejen svojí vlastní přirozeností, ale i tím, že těm, kdo na něm mají účast v Duchu a se spásnou vírou, dá místo mezi nebeskými hosty u svatební hostiny Beránkovy, ano budou nebeskými hosty, protože nikdy nezemřou ale budou vzkříšeni v Poslední den. Nebudou oživeni pro soud Posledního dne, neboť kdokoliv jí tento chléb, nepřijde na soud nebo do zatracení, protože není žádného odsouzení pro ty kdo jsou v Kristu Ježíši.