Denní chléb

Chléb patří už od mladší doby kamenné k nejzákladnějším potravinám člověka. V různé formě (kvašený, nekvašený, kulatý, placatý, z mouky takové nebo onaké) jej vytvářejí snad všechny lidské kultury, možná s výjimkou společenstev žijících dosud na úrovni sběru a lovu. Mezi ostatním jídlem má proto určité výsadní postavení, často se stává symbolem či zástupcem výživy jako celku. V různých náboženstvích i lidových pohádkách je necitlivé a neuctivé zacházení s touto potravinou projevem pýchy a neúcty k samému Dárci a Udržovateli života. Podle apokryfní knihy Sírachovec jsou chléb a voda základem každého lidského živobytí.

Náš Pán a Spasitel nás ve své „vzorové“ modlitbě učí prosbě o chléb náš vezdejší. Tradiční slovo „vezdejší“ v původním jazyce znamená něco jako „vymezené množství na určitou dobu“. Podle znění sv. Matouše na „dnešek“, podle sv. Lukáše na „každý den“. Nové překlady Písma svatého jej nahrazují výrazy „denní“, „každodenní“. Tedy chléb na každý jednotlivý den. Vykladači Bible nás upozorňují, že totéž slovo lze překládat i ve smyslu zaměření do budoucna – chléb pro zítřek, pro nadcházející den, ale i pro budoucí věk.

Prosbou o chléb začínají v modlitbě Páně prosby týkající se člověka. Se změnou povahy cíle proseb se také mění jejich obsah. Pro věčného Boha jsme prosili o zjevení jeho slávy a autority po celém světě – vlastností, které má Bůh bezpochyby i bez našeho přispění, ale svět je, ke své škodě, ignoruje. Člověk ale má jinou povahu než jeho Stvořitel – stvořenostní, odvozenou, v pozemském bytí a bez lásky Boží dočasnou. Písmo svaté o povaze člověka používá obrazy pomíjivosti – prach, tráva, u Jóba dokonce kus lejna, sen, který je do rána zapomenut, závan větru, který oko člověka už nespatří. Mladší židovská a křesťanská tradice to vyjádřila obrazem „stvoření z ničeho“. To se odráží i na obsahu proseb. Člověk nemá prosit za svoji slávu a autoritu. Vždyť i jeho prosté každodenní bytí je závislé na mnoha věcech a na každém kroku ohroženo zlem. A tak musíme prosit o svoji každodenní „údržbu“, o laskavou ruku, která je s námi a chrání nás před pádem do nicoty.

Každodennost v prosbě znamená také odevzdání se v důvěře Bohu a vzdaní se ambic o sebezachování vlastními silami. Možná si vzpomenete na starozákonní příběh o manně, která padala Izraelitům z nebe, ale dala se využít jen na daný den. Kdo si „nakřečkoval do foroty“, protáhl druhý den obličej – jídlo bylo zkažené a k nepotřebě. Ale všichni byli znovu zváni na poušť na nový „piknik“ z Hospodinovy ruky. Ježíš nám nesmyslnost hromadění ukazuje v podobenství o boháčovi a stodolách. Bohatý muž se koncentruje na sebezajišťování natolik, že nakonec už mluví jen sám k sobě a neuvědomuje si, že jeho život závisí i na jiných činitelích, než jsou plná sila. Stačí jen malý zásah v onom úžasném ústroji lidského těla, malinká ucpaná žilka nebo něco takového a přeplněné spíže, sklepy, mražáky a trezory jsou k ničemu.

Sv. Tomáš Akvinský (ve svém výkladu této prosby modlitby Páně) tvrdí, že vědomí každodenní dostatečnosti a závislosti na Bohu nás chrání před pěti riziky soběstačného hromadění. S drastickou otevřeností a bez růžového laku píše, že během „zajišťovacích“ aktivit se může stát, že

člověk z nezřízené chuti překročí možnosti svého stavu a hrozí jisté nebezpečí, že se začne považovat za něco, co není.
při nabývání věcí časných člověk jiným lidem často ubližuje nebo deformuje jejich hodnotový systém, a se zvětšujícím se množstvím opatřovaných předmětů se zvětšuje i toto nebezpečí.
člověk nebude nikdy spokojen s tím co má, ale bude žádat stále více, dostane se tak do jakéhosi bizardního kolotoče a jeho srdce bude stejně věčně přetékat neklidem.
člověk propadne nezřízené žravosti (doslova, voracitas) a spotřebuje během jediného dne to, co by mu normálnímu jedinci stačilo na dní několik.
nakonec propadne z bohatství pýše a nevděčnosti a zapomene, že vše co máme, máme od Boha a bez jeho vůle bychom neměli vůbec nic.

Nezdá se vám, že tento hlas z „temného středověku“ popisuje poměrně přesně i spotřebitelskou společnost našich dní?

Samozřejmě to neznamená přestat pracovat a začít sedět jen s nataženou rukou. Také ptáci, které Nebeský Otec živí, musejí projevit určitou námahu alespoň zobáním a lilie polní zase protahováním kořínků k příslušným zdrojům. Jde spíše o uvedomění si toho, že možnost čerpat ze zdrojů přírody není samozřejmá a nikdy se beze zbytku nezajistí bláhovou snahou „poroučet větru, dešti“. Jak praví Martin Luther: „Bůh denní chléb jistě dává i zlým lidem, i bez našeho modlení, ale my těmito slovy prosíme, aby nám pomohl si to uvědomovat a přijímat náš denní chléb s díkůvzdáním.“

A proč nás Spasitel učí prosit právě o chléb? Už jsme si řekli, že mezi ostatním jídlem má chléb určité výsadní postavení, často se stává symbolem či zástupcem výživy jako celku. Tak to také vykládají přední reformátoři. Mistr Jan Hus ve svém „Výkladu Páteře“ (rozuměj Modlitby Páně, pater noster) považuje „chléb“ za geniální zkratku, která nás uchrání od vytváření „telefonních seznamů“ proseb za jednotlivé životní potřeby, takže nebudeme mnohomluvní jako pohané a zároveň odlišíme podstatné od nepodstatného. V brožurce k letošnímu Aliančnímu týdnu je další citát z Martina Luthera, který jako „denní chléb“ chápe v širším slova smyslu „vše, co patří k výživě a k potřebě těla“ včetně oblečení, bydlení, partnera, dětí a spravedlivé vlády.

Podle Bible člověk neexistuje sám, ale jako společenství lidí. Podobně i jezení chleba je v Písmu nejčastěji spojeno se společným stolováním, včetně rituálu „lámání“ a rozdílení mezi ostatní. Představa „soukromého“ pojídání tak jako děti ve škole pojídají v koutě svačinu, je Orientu cizí. To nám připomíná sociální rozměr modlitby k Otci, naši zodpovědnost, aby se „náš každodenní chléb“ dostal všem Božím dětem. Vždyť dosud jsou místa, kde lidé strádají tak, že řečeno slovy Matky Terezy, „k nim nemůže přijít Bůh v jiné podobě než v podobě chleba“, jakékoliv jiné mluvení o Bohu nás učiní málo důvěryhodnými. Spasitel nás zbavuje iluzí, když říká, že „chudé budete mít stále mezi sebou“, přestože se jistě máme snažit o odstranění společenské nespravedlnosti všemi silami. „Dejte vy jim jísti“ - stačí udělat často jen malý krok směrem k druhým, podobně, jako to udělal onen chlapec s pěti chleby a dvěma rybami, a Bůh může i takový krůček proměnit ve velké Boží dílo.

Obraz chleba v Písmu svatém se však nevyčerpává jen každodenní starostí o zachování pozemského života. Ježíš sám řekl, že „nejen samým chlebem živ jest člověk“, člověk není jen „to, co jí“, jak nám tvrdili francouzští materialisté. Důležitá je také potrava pro duši a ducha. I přesto, že jíme chléb vezdejší každý den, nakonec zemřeme. Existuje také chléb, který může náš život zachovat. Tím chlebem je sám Bůh v Ježíši Kristu, Bůh který se nám vydává, Kristus jako pravý chléb života, jako Boží chléb, který dává život světu. Obraz a forma chleba nám připomíná, že také věčný život je dar, že to je život umožněný jen tím, že na nás Bůh nezapomíná a ne nesmrtelnost zajištěná filozoficky nebo pomocí reinkarnace. Pozváním k ochutnání tohoto daru je svátost eucharistie, Večeře Páně.