Milí přátelé v Kristu,
Druhá neděle po Zjevení Páně často spadá do lednového týdne modliteb za jednotu křesťanů; letos to vyšlo tak, že začíná zrovna dnes a končí příští neděli, takže se to kryje i s týdnem v kalendáři. Ekumenické hnutí se pokouší překonat rozdíly, které v dějinách vznikly mezi jednotlivými křesťanskými církvemi a tradicemi pomocí rozhovorů a společných modliteb. A když se bavíme o rozdílech mezi církvemi, tak zákonitě vyvstane otázka co to vlastně církev je? Koneckonců, jak jsem psal i v pozvánce, i před letošní ekumenickou bohoslužbou je beseda na téma „Co pro mě znamená církev“.
Většina z nás vyrostla v nějaké podobě tzv. lidové církve - modelu, který stál na předpokladu, že v církvi je většina společnosti a chodit v neděli do kostela patří ke slušnému vychování. Tento model se obvykle spravuje metodou, kterou jsme v našich zemích zdědili ještě z dob císařpána: pan farář sedí na farním úřadě obklopen lejstry a razítky a věřící k němu chodí objednávat „náboženské úkony“ jako klienti nebo zákazníci do obchodu. I od bohoslužeb očekáváme, že nám je (ve spolupráci s varhaníkem a kostelníkem) pan farář připraví „na klíč“, my budeme v kostele obslouženi jako v restauraci a po bohoslužbách pochválíme nebo zkritizujeme farářovo kázání, varhaníkovu hru nebo kostelníkův úklid.
Vypadá takhle ale církev, o které mluví Nový Zákon? Víme, že apoštol Pavel často používá obraz církve jako těla, které má různé končetiny a orgány: každý má nějaké zvláštní poslání, ale dohromady slouží jeden druhému. Například když máme hlad, nohy nás přemístí k ledničce nebo spíži, ruce připraví jídlo, zuby ho rozmělní, aby se dalo dobře strávit a různé orgány trávící soustavy jídlo přemění na živiny a jiné látky, které potřebuje mozek, srdce a další orgány. Ale bez mozku bychom zase nevěděli, že když máme hlad, máme jít ke spíži, vzít si třeba rohlík nebo mrkev a zuby je pokousat. V těle se jeho části vzájemně potřebují; pokud něco nefunguje, strádáme nebo potřebujeme pomoc druhých. Ve 2. Korintským 12:15n apoštol klade řečnickou otázku, která ukazuje absurditu toho, když by se tělo zredukovalo na nějaký jednotivý orgán: Kdyby noha řekla: "Protože nejsem ruka, nepatřím do těla," nepatří snad kvůli tomu do těla? Stejně tak kdyby aktivně fungovaly jen některé končetiny a ty druhé se nechaly jen pasivně živit, není církev nebo sbor duchovní tělo, ale spíš duchovní „ležák“ z LDNky.
V dnešní epištole nám sv. Pavel více polopaticky vysvětluje co tento obraz znamená: V Božím plánu je, aby církev nestála na jediném člověku, ale každý ve společenství dostává nějaký dar, kterým může ostatním posloužit. A nemusí to být zrovna výmluvnost na kazatelně nebo brilantní hra na hudební nástroj. Někdy to jsou i ty „obyčejné“, „všední“ (v řeckém textu doslova „pokorné“ - tapeinois) služby - promluvit vlídné slovo s druhým člověkem (dar „povzbuzování“ - v. 8), neokázale poskytnout praktickou pomoc, pomodlit se za druhého v jeho potřebách. V církvi má zkrátka každý nějaký svůj úkol. To ukazuje i známé nedělní evangelium o svatbě v Káni Galilejské: Ježíš mohl učinit zázrak s vodou a vínem sám a dokonce tak, že by si toho nikdo nevšiml, ale přesto „do procesu“ zapojí kde koho: Marie si musí všimnout, že je problém, správce hostiny a jeho služebníci zase připravit nádoby s vodou - i když sami bez Ježíše nezmohou nic.
Podobně by to mělo fungovat i ve zdravé církvi. Měnící se situace křesťanství ve společnosti dříve nebo později asi povede k tomu, že „lidové“ podoby církve asi vezmou za své, ale to nemusí být žádná tragédie, pokud se v životě církve budeme řídit svědectvím Nového Zákona a za církev (a zvláště za „svůj“ sbor) převezmeme i aktivní zodpovědnost. Církev koneckonců první tři staletí musela fungovat bez profesionálních úřadů a funkcionářů - a křesťanství se během této doby dokázalo rozšířit neskutečným způsobem.
Rozmanitost služeb a povolání v církvi ovšem neznamená, že všichni mohou dělat všechno. Opakem lidové církve může být sice vyznávající církev, ale také sekta, která se uzavře do sebe a její vůdce ji manipuluje podle své libovůle, často bez potřebných duchovních darů pro vedení lidí k Bohu. Když apoštol Pavel například mluví o „daru proroctví“, tak říká, že se má používat „v souladu/souhlasu s vírou“, v kralickém překladu „podlé pravidla víry“, v pův. textu doslova „podle analogie víry“ (kata analogian tés pisteós). Dar proroctví (což není věštění budoucnosti, ale vysvětlování událostí z Božího pohledu) tedy není prosazování libovolných názorů či zmatených představ (jako právě někde v sektě), ale musí být „v souladu s vírou“, tedy s tím co je v Písmu svatém a vyznáních církve. Proto v církvi existuje kazatelský nebo kněžský úřad, který má za tento „soulad s vírou“ zodpovědnost. I apoštol Jakub nás napomíná: „Nesnažte se mnozí stát učiteli, bratři moji – vězte, že budeme souzeni přísněji.“ (Jk 3:1 B21)
Při hledání svého místa v církvi, svého „kloubu“ na Kristově těle, bychom měli mezi (někdy alibistickým) sebepodceňováním („já nic neumím, proto nebudu nic dělat“) a nereálným sebepřeceněním („já všemu rozumím, pusťte mne na to!“) hledat nějaký zdravý realistický střed – nejlépe v modlitbě a rozhovoru s ostatními ve sboru – v pohledu na to, čím mohu Bohu a bližním posloužit, k čemu mne opravdu Pán povolává. Možná i to je první krok k tomu, aby náš sbor nebyl ten duchovní „ležák z LDN-ky“, ale zdravý organismus, který je solí země a světlem světa, jak to Pán Ježíš chtěl.