V křesťanské věrouce, v eschatologii (nauce o posledních věcech) je také článek De consummatione mundi, což se tradičně překládá jako „skonání“ (přesněji „dokonání“) či nověji zánik přítomného světa. Když se řekne slovo „apokalypsa“, tak se běžnému člověku téma posledních věcí právě zredukuje na tuto myšlenku - svět bude zničen (nebo se sám zničí) - nárazem asteroidu, jadernou válkou, ekologickou katastrofou. A i kdyby se něco takového nestalo naráz, tak se nám podle názoru vědců během pár miliard let Sluníčko nafoukne tak, že tu všechno upeče a lidi, pokud by ještě nějací byli, by se zachránili leda útěkem na jinou planetu. Ale i to by bylo jen dočasné: během pár dalších miliard let se postupně rozpadne veškerá hmota na menší a ještě menší kousky, až to skončí někde u světelných částic - fotonů. Je to sice celkem poetické (veškerá hmotná skutečnost se promění ve světlo), ale zároveň trochu děsivé.
Podobný, dramaticky pojatý obraz nám nabízí i epištolní text - v „den Páně“, který „přijde jako zloděj v noci“, „nebesa s rachotem pominou, prvky se žárem rozplynou a země a její činy budou spáleny.“ (2Pt 3:10). Boží slovo však to, co přijde potom, nepopisuje jako nějaký germánský „soumrak bohů“, jako chaos, temnotu a nicotu, ale jako „nové nebe a novou Zemi“, „nové stvoření“. Janovo Zjevení konečný osud světa popisuje v závěrečných kapitolách: „A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa. … Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo.“ (Zj 20:11 + 21:1)
Teologové se dlouho dohadovali, jak si mají tato slova Písma vyložit: podle jedněch bude dosavadní svět úplně odstraněn, až na samu svou podstatu, a Pán Bůh všechno stvoří nové, „od nuly“. Podle druhých bude zničeno jen to špatné a zlé a celé stvoření bude proměněno; tak o tom soudil i Martin Luther, když o konci světa napsal: „Slunce čeká na další zkrášlení, které dostane spolu se zemí a všemi ostatními stvořeními; konkrétně budou očištěny od veškerého zneužití Satanem a světem.“ Jak to bude doopravdy, to nevíme, ale pro nás je podstatné, že my budeme proměněni, naše vzkříšená těla budou proměněna, jak svědčí Bible na jiném místě, v 1. Pavlově listu Korintským 15:51 - budeme to stále my (ne nějaké naše kopie), ale dostaneme podobu Kristova vzkříšeného těla, které bude oděno neporušitelností, kterému bude jedno, jestli přítomný svět shoří na prach nebo se rozpadne na fotonovou kaši.
Proč nám to ale apoštol píše? Aby nás strašil nebo naopak uchlácholil? My víme, že první křesťané očekávali Ježíšův příchod brzy, už během své generace, ale na první pohled se nic nedělo, všechno dál zůstávalo při starém, tyrani týrali, otroci otročili, hříšníci hřešili a … nic. A tak se křesťanům jejich okolí posmívalo, jeden takový posměch zaznamenal i autor naší epištoly, o pár veršů dříve: „Co je s tím slibem o jeho příchodu? Otcové už zemřeli a všechno zůstává, jak to bylo od počátku stvoření!“ Petr se pozastavuje nad tím, jak lehkomyslně tito posměváčci považují svět ve kterém žijí, za nepochybnou samozřejmost – vždycky to tak bylo, a vždycky to tak bude. Oni neví, že byla doba kdy svět nebyl, než ho Bůh stvořil, a že stejně tak Bůh může zcela svobodně rozhodnout o jeho konci, jak nás varuje příběh o potopě? Trápili se tím ale i první křesťané, kteří museli takové posměšky snášet – proč Ježíš, který slíbil, že přijde „brzy“, nepřišel ani za týden, ani za rok, ani za deset let? Proč ještě nenastolil právo a spravedlnost, proč tu ještě straší ďábel a jeho pozemští přisluhovači a vypadají, že mají navrch?
První odpověď, kterou nám apoštol dává, zní celkem logicky. Bůh má jiné vnímání času; našich tisíc let je u něj jako jeden den; to co v našem na pár desetilietí omezeném pozemském životě trvá nesnesitelně dlouho, je u něj, věčného Boha, jen pouhý okamžik. Tak to stojí už v žalmech a když si uvědomíme (jak to ostatně potvrzuje i věda), že i čas je součástí stvoření a že Bůh žije mimo čas, ve věčné přítomnosti, kde to, co se z našeho pohledu teprve stane, je už z toho Božího dávno uskutečněno, můžeme si říci, že je to přece jasné jako facka. Ale taková odpověď člověka moc neuspokojí. Pokud nás Bůh miluje jako své stvoření, nemohl by na nás brát taky trochu ohled, když už nás stvořil tak, že pro nás je tisíc let stále tisíc let a ne jeden den?
Na to dává Petr ve svém listě druhou odpověď: Boží „otálení“ se ve skutečnosti projevem Boží shovívavosti, protože Bůh „si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ Kdyby totiž Ježíš přišel jen pár let po svém odchodu k Otci, mělo by možnost slyšet evangelium jen pár lidí v bezprostředním okolí míst Ježíšova pozemského působení – vždyť trvalo celých tisíc let, než se evangelium rozšířilo po celé Evropě (i když někdy poněkud problematicky, pokud se ho zmocnili světští vládci). A na začátku 11. století, jak napsal historik John Van Engen, sice byli skoro všichni v Evropě pokřtěni, ale teď nastala ta složitější etapa – udělat z těch pokřtěných skutečné křesťany. A dalších tisíc let trvalo, než se rozšířilo i do zbytku světa a dnes jsou stále místa ovládaná militantními formami náboženství a ideologií jako je islám nebo komunismus, kde je evangeliu bráněno násilím. A i ta kdysi křesťanská Evropa své duchovní základy opouští a mnozí lidé tu ne že s křesťanstvím nesouhlasí, ale ani nevědí co to je. Takže to Boží „otálení“ mělo svůj význam nejen v 1. století, ale i v tom našem 21. A mimochodem to ukazuje, že automaticky „všichni nejdeme do nebe“, protože to by Pán Bůh „sbalil krám“ mnohem dřív.
Jenže, ať dřív nebo později, jednou ten „krám“ Pán Bůh skutečně sbalí. Každá legrace jednou skončí. Posměváčkům zmrzne pošklebek na rtech. Lehkomyslní naivkové, kteří vycházejí z představy, že „vždycky to tak bylo, tak vždycky to tak bude“, najednou zjistí, že všechno je úplně jinak. To jak moc „stabilní“ jsou tyto pozemské jistoty, na které spoléháme, mohli vidět první křesťané (byli svědky „nemyslitelného“ zničení jeruzalémského chrámu), ale jejich náznaky můžeme vidět i dnes – války, o kterých jsme si už mysleli, že už jsou minulostí a vedou je jen „nevyvinuté“ národy daleko od nás, nám již znovu téměř klepou na dveře; politici, kteří se chovají jako předrevoluční francouzští šlechtici pod sloganem „po nás potopa“, nevidí, že (na rozdíl od revoluční gilotiny) ta jejich potopa ohrožuje nejen je, ale nás všecky.
Važme si tedy času, který od Boha ještě máme, a neberme ho jako samozřejmost. „Příležitost k pokání“ a „k záchraně“ není určena jen pro ty druhé, ale i pro nás, tak jak napsal i náš reformátor Martin Luther, že „celý život křesťana má být pokáním“.