V knize proroka Izaiáše, v 66. kapitole, ve verši, který je introitem dnešní neděle Laetare, se píše: „Veselte se s Jeruzalémem, a plésejte v něm všickni, kteříž jej milujete“ (Iz 66:10). A k tomu je připojený žalm 122 na podobné téma: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdeme do Hospodinova domu. A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme.“ A v jiné části tradiční liturgie máme další z podobných „poutnických“ žalmů, Ž 125: „Kdo doufají v Hospodina, jsou jak hora Sijón: nepohne se, strmí věčně.“ Když se zamyslíme, co všechny tyto texty spojuje, cítíme, že jsou plné radosti, naděje a zpěvu a že se v nich mluví o Jeruzalému (Sion je hora, okolo které byl postaven), svatém městě, politickém a duchovním centru izraelského národa, městě, kde stál starozákonní Boží chrám („Hospodinův dům“). Možná také víte, že Jeruzalém hebrejsky znamená „město pokoje“ a ty žalmy si zpívali poutníci, kteří šli do Jeruzaléma slavit svátky jako je Pesach, tedy židovské Velikonoce. Možná si je zpívali i Ježíšovi učedníci na té cestě na Velikonoce, která se pro Ježíše stala cestou kříže. Svým způsobem bychom si je mohli zpívat i my, protože jsme v liturgickém kalendáři také svým způsobem na cestě na velikonoční svátky.
Když odtrhneme oči od Bible a podíváme se do novin, na televizi nebo na internet, zjistíme, že ten pozemský Jeruzalém dnes asi není úplně „městem pokoje“ a případnému poutníkovi by jeho „plesání“ asi kazila permanentní obava, zda někde nad ním nebouchne nějaká raketa nebo dron. Z toho kamenného „Hospodinova domu“ Starého Zákona zbyla jen ta slavná Zeď nářků, na jeho místě dnes trůní mešita a Jeruzalém je místo symbolu pokoje spíš symbolu hádek a násilných konfliktů, o to, kdo je pravý Boží lid. Pro nás křesťany je ale to pozemské město předobrazem nebe, Boží budoucnosti, očekáváme „Nový Jeruzalém“, město, které podle závěrečných stránek Bible „sestoupí od Boha“. Tam už nebude třeba hádek, kdo je pravý Boží lid, protože sám Bůh bude uprostřed lidí, z jeho příbytku nezůstane žádná „zeď nářků“, ale naopak sám Bůh setře každou slzu z tváře.
O pokoji také mluví první verš našeho dnešního epištolního čtení: „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ Ten verš je z 5. kapitoly Pavlova listu Římanům. Švédský teolog a pozdější biskup v Lundu Anders Nygren, autor známé knihy Eros a Agapé o různých podobách lásky, píše, že čtyři kapitoly listu Římanům (kap. 5-8) jsou každá věnovaná jednomu rozměru evangelijní svobody, kterou nám přináší spása v Kristu - 5. kap. svobodu od hněvu, která přináší pokoj, 6. kap. svobodu z otroctví hříchu ke svobodné službě Bohu, 7. kap. svobodu od Zákona a konečně 8. kap. vysvobození od smrti k věčnému životu. Naše epištolní čtení je z první z těchto kapitol (Ř 5) – svoboda od hněvu Božího, která přináší pokoj s Bohem.
Co je pokoj s Bohem? Když řekneme „chci mít pokoj“, „dej mi pokoj“ atd., většinou to znamená že nechceme, aby nás někdo otravoval; chceme si většinou někam zalézt, být sami a dělat si co se nám líbí. „Pokoj“ je často spojený s představou pobývání ve své „ulitě“, v izolaci od druhých, kteří jsou nepříjemní, konfliktní, otravní. „Peklo – to jsou ti druzí“, napsal kdysi atheista Sartre. Je tedy „pokoj s Bohem“ to, že nás Pán Bůh podobně nechá být, nebude nás otravovat a kecat nám do života a zanechá nás svému osudu?
Možná znáte židovský pozdrav „šálom (alejchem)“ (nebo jazykově příbuzný arabský „salam (alejkum)“) - je to vlastně přání pokoje („pokoj (vám)“) - „šálom“ je „pokoj“, ovšem ne pokoj od lidí jako spíš pokoj mezi lidmi, společenství pokoje - ne tedy pokoj, který postaví zdi, které nás oddělí od druhých, ale naopak pokoj který ty zdi bourá - mezi lidmi navzájem i mezi lidmi a Bohem. Jeho opakem je „hněv“ - konflikt, neschopnost fungovat spolu. Pokud nám někdo přeje „šálom“, přeje nám právě tuto schopnost žít a dělat věci společně v pokoji, v míru, bez těch nepříjemností, konfliktů a otravování. Možná proto Bůh zvolil město i jako obraz nebe: město je prostor, kde se lidé vzájemně setkávají a potřebují; nebe tedy nikoliv jako „věčný spánek“ jak se píše na hřbitově, ale jako živé společenství lidí, v jehož středu je Bůh.
Apoštol píše, že ten Boží pokoj nám přichází „skrze Krista“, tedy ne z naší, ale z Boží strany, a to prostřednictvím Kristova díla na kříži (v. 9 říká, že jsme ospravedlněni „Kristovou krví“); podobně píše i v jiných listech, že „[Bůh] způsobil pokoj skrze krev [Kristova] kříže“ (Kol 1:20) nebo že na kříži „zabil nepřátelství“ mezi lidmi (Ef 2:16). Pokud Pavel píše, že jsme ospravedlněni z víry, není to tak, že by byla víra nějaká naše zásluha, kterou by Pán Bůh odměnil; kdosi ji přirovnal k natažené ruce žebráka - abychom něco dostali, musíme ji natáhnout, ale co do ní dostaneme, to je jen dar. U Boha si ale můžeme být jisti, že nám tento dar chce dát - Ježíš na kříži zemřel za všechny lidi, je „Beránkem, který snímá hřích světa“. Vírou získáváme „přístup k této milosti“ (v. 2). A to je skutečnost, ze které se můžeme, jak napovídá jak verš z epištoly, tak název dnešní neděle „radovat“ nebo podle jiného překladu se jí „chlubit“, být na ni hrdý - i když, anebo snad právě proto, že je to dar.