Vánoční svátky už nám odnáší tok času (i když v tom čase „posvátném“, v liturgickém roce, stále trvá, až do Tří králů, vánoční doba). Kapr či řízek a bramborový salát (nebo kapustnica, dle národní tradice) už jsou snězeny, cukroví cpeme do krabiček návštěvám, balící papíry z vánočních dárků (a někdy i nevhodné dárky samotné) mizí v popelnicích, kam je záhy bude následovat i vánoční stromeček, až nám oschne a opadá, nebo prostě začne doma překážet. Také televize nebo jiná média začínají nahrazovat vánoční hudbu a pohádky silvestrovskými estrádami a veselicemi a po Novém roce uložíme baňky, ozdobné řetězy, figurky z betlémů a jiné rekvizity do krabic, aby tam pěkně čekaly, až zase přijde ten správný čas.
Zároveň mám už vychládá i „sváteční pohoda“. Částečně je to dáno tím, že většina z nás (pokud nejsme záchranáři, sestřičky na ARO apod.) má na svátky volno a hodí za hlavu alespoň starosti z práce; práce ovšem nemá nožičky a neuteče a nejpozději po Novém roce se zase přihlásí o slovo. Svůj podíl na tom má i charakter svátků: odevšad jsme masírováni, že jsou to svátky klidu, rodinné pohody a štěstí. To má doma od přírody málokdo, takže je to často zadání, které se cítíme povinni splnit – ze svých lidských sil alespoň jeden večer v roce přesvědčit sebe či druhé, že jsme šťastná a fungující rodina, že je u nás každý vítán. Z lidských sil nám to ale nevydrží nadlouho. Smutné statistiky říkají, že po svátcích či Novém roce narostou počty rozvodů, sebevražd a podobných špatných věcí: někdo neunese samotu, někdo zase nefunkční vztah a konflikty, které svátky na chvíli utlumí, nebo naopak ve stresových situacích zvýrazní. Žebráka a bezdomovce, kterému jsme byli o svátcích (ať už přímo nebo nepřímo přes nějakou charitu) otevřít šrajtofli, znovu míjíme bez povšimnutí.
Jako křesťané se můžeme ptát: Vánoce jsou přece (jak jsem říkal ve vánočním kázání) oslavou té nejúžasnější věci v lidských dějinách a možná celém vesmíru: Bůh se stal člověkem, aby ho zachránil; andělé zvěstují a zpívají o „velké radosti pro všechny lidi“, bezbranný úsměv dítěte v jeslích přece musí odzbrojit i toho nejzavilejšího padoucha. Trochu bychom čekali, že vánoční evangelium (nebo alespoň vánoční atmosféra a tradice, přes kterou působí i na ty, kdo mu nevěří nebo nerozumí) bude tak velký pozitivní „kopanec“, že z toho pojedeme minimálně do dalších svátků, kdy znovu nahodíme řemen. Místo toho se všechno kamsi ztratí; často už to automaticky očekáváme, s tím, že Vánoce jsou hlavně pro děti a pro tu malou chvíli klidu, ke které se propotíme předvánočním stresem, v němž se nám slovo „Advent“ automaticky spojí se slovem „trhy“. Nefunguje to, je někde chyba?
Teologie nám říká, že je rozdíl mezi objektivním a subjektivním ospravedlněním, nebo, chcete-li mezi vykoupením a spásou, mezi dostatečností Kristova díla a jeho konečným účinkem. Kristus skutečně zemřel za všechny, za každého člověka, vzal na sebe hříchy celého světa, takže teoreticky „všichni můžeme do nebe“. Jenže ne každý o tento dar stojí, ne každému se hodí do krámu, ne každý chce pustit Krista za ovládací pult svého života místo vlastního ega. Evangelista Jan v onom slavném prologu svého evangelia říká: „Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ A o kus dál, ve třetí kapitole to vysvětluje: „světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ (J 3:19). Podobně mluví i stařec Simeon z dnešního evangelia, který se pár veršů před tím „vánočně“ rozplýval nad malým Ježíškem: „on je určen k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, jemuž bude odpíráno … aby bylo zjeveno myšlení mnohých srdcí.“ A Marii dokonce říká: „tvou vlastní duši pronikne meč“ – meč bolesti pod křížem, ale možná i meč dilematu zda následovat Boží vůli nebo obyčejnou lidskou touhu po štěstí svých blízkých.
Do skutečného vánočního příběhu tak patří i ti, jejichž figurky by si do Betléma nikdo nepostavil: Herodes, pro kterého není narození Ježíše „velkou radostí“, ale ohrožením jeho vlastních plánů, jeho tupí pochopové, kteří „jen plní rozkazy“, císař Augustus a jeho úředníci, pro které jsou Ježíš, Marie a Josef jen bezvýznamná čísla ve statistice ze zapadlé provincie nebo kněz z chrámu, pro kterého byl Ježíš jen další uříznutá předkožka a pár holubů k oběti, které na oltáři jedou jak na běžícím pásu. Tedy i lidé zlí a nepřátelští nebo alespoň lhostejní, povýšení a nevšímaví, lidé zaslepení svými vlastními představami nebo otupující rutinou. Ne pro všechny je příchod Ježíše velkou radostí; „do nebe“ sice „všichni můžeme“, ale ne všichni tam půjdeme.
Určitá nesamozřejmost vánočního evangelia – to že nepůsobí „plošně“ a automaticky, ale vždy v konkrétních lidech a jejich životech – nejde na vrub jen těm, kdo se mu protiví nebo na ně kašlou. Je to někdy i sám Pán Bůh, kdo si „dává na čas“ a s časem hospodaří podle svého nám někdy nepochopitelného plánu. Svatý Pavel píše, že Bůh poslal svého Syna „v plnosti času“ nebo (volněji) „v ustanovený čas“, až když byl svět připraven. Někdy máme pocit, že se nic nemění nebo nikam neposouvá; apoštol přirovnává situaci Božího dítěte k nedospělému dědicovi: dokud nedosáhne plnoletosti, zdá se, že nemá žádná práva a neliší se moc od otroka, dokonce občas musí nějakého otroka i poslouchat (paidagogos, z čehož pochází slovo „pedagog“ byl v antice otrok zodpovědný za výuku a výchovu dětí). Nicméně i v této životní etapě je jako dítě, něčí potomek, nezpochybnitelným dědicem, který bude mít jednou podíl na všem, co je jeho rodičů, i když s tím – pro své vlastní dobro – ještě nemůže nakládat podle svého uvážení. A ano, to „jednou“ je v Boží moci, ale zároveň platí, že dokud člověk žije, u Boha není nikdy pozdě: Simeon i prorokyně Anna byli oba staří lidé, kteří se se Spasitelem setkali až v závěru svého života.
My jsme se těmi „dědici“, tedy Božími dětmi, stali, jak píše apoštol, tím, že nás Kristus vykoupil z područí Zákona tím že se mu sám podrobil: máme tu zase ten motiv „radostné výměny“, kdy si Bůh bere něco našeho, aby nám mohl dát na oplátku něco svého. Na rozdíl od partnerských či jiných vztahů, které se mohou rozpadat, být něčím dítětem je něco čeho se nejde zbavit, co je svým způsobem trvalé. Bůh tuto nevratnost potvrdil sám tím, že se vtělil v člověku Ježíši a tím že pro nás dal svůj život - jako oběť na kříži, jako chléb života a živou vodu, po které už nikdo nebude hladovět ani žíznit. A to je ten podstatný dar Vánoc - dar, který zůstane navěky, který nezmizí ani v popelnici, ani v krabici ve skříni, ani v něčím žaludku; dar ze kterého budeme živi po celý rok - i ten nadcházející rok Páně 2025. Kéž je pro vás všechny rokem poženhaným a plným naděje.