Latinské cantate znamená „zpívejte“: Je to častá výzva k oslavě Boha zejména v žalmech, ze kterých je i tradiční vstupní antifona naší neděle (Ž 98).
Poprvé se ale v Bibli objevuje už v knize Exodus, v 15. kapitole, kde Mojžíš a Miriam spolu s lidem Izraele zpívají na břehu Rudého moře k poctě Hospodina, který je vysvobodil z egyptského otroctví (na stejném místě se v Bibli poprvé slovo „píseň“ spojené s Boží oslavou). Poprvé člověk zpívá duchovní píseň v souvislosti s Velikonocemi. Člověka ke zpěvu „vyprovokuje“ Boží spása, Boží záchranné jednání. Křesťanská liturgie není opěvováním nějakého abstraktního „obecně náboženského“ boha, ani boha, kterému člověk pochlebuje ze strachu, ale Boha který zachraňuje v Kristu - z hříchu, z beznaděje, ze smrti. I obě novozákonní místa, která mluví o duchovním zpěvu, nám říkají, že tak máme činit „s vděčností“ (Kol 3:16) a s děkováním (Ef 5:19-20).
Pán Ježíš o tom mluví jinými slovy a v trochu jiných souvislostech v dnešním evangelijním textu. Mluví o odchodu k Otci (který si připomínáme svátkem Nanebevstoupení), ale i o tom, že i když zde nebude přítomen tak, jak na to byli učedníci dosud zvyklí, nenechá je opuštěné a „na holičkách“, jeho dílo zde bude pokračovat, i když jiným způsobem a jinou formou.
Učedníkům je zaslíbena pomoc, Duch pravdy, pod titulem, který v českých Biblích už od bratrů Kralických překládáme jako „Utěšitel“ – známe to i z písniček (ES 171: „Duch svätý je Utešiteľ / Otec a Syn ho dává …“), modliteb, kázání a jiných církevních textů; slovenský Evanjelický preklad používá místo toho překlad Radca. Ani jedno ale není úplně přesné. To řecké slovo Paraklétos, které použil evangelista Jan, pochází ze slovesa parakaleó, což doslova znamená „povolat někoho na něčí stranu“, a tak asi nejlepší překlad by byl „advokát“, Obhájce; ČSP nabízí „Zastánce“, ČEP nabízí Přímluvce. Je to zkrátka někdo, kdo stojí (doslova i přeneseně) na naší straně, kdo mluví v náš prospěch, kdo nás obhajuje proti různým útokům.
Takovou postavu už známe z biblického starozákonního příběhu Joba – máme tam Pána Boha, který má jako soudce posoudit, zda je Jób spravedlivý nebo špatný člověk, máme tam Satana jako žalobce, který Jóba obviňuje ze všelijakých špatností – ale co se týče obhajoby, vypadá to, že na to Jób zůstal sám; i ti tři jeho kamarádi, kteří ho přijdou utěšit, nakonec moc nefungují. Jób však – v tom známém textu z 19. kapitoly o vzkříšení, který se čte o velikonocích nebo na pohřbech – však vyjadřuje naději, že se ho nějaký Zastánce ujme, že mu někdo bude stát po boku, i kdyby Satan nakecal kdoví co a Pán Bůh vypadal, že se tím dá zviklat.
Někoho takového nám zaslibuje Pán Ježíš; Obhájce a Zastánce, nejen Utěšitele jako když nám dávala maminka do postýlky plyšového medvídka, abychom se v noci nebáli a necítili se sami. Protože Pán Ježíš říká, že je to „Duch pravdy“, jsme přesvědčeni, že je to Duch svatý, třetí osoba svaté Trojice. Kdybychom ale v Bibli zalistovali o kousek vedle (J 14:16), přečetli bychom si, že nám Pán Ježíš pošle „jiného“, „dalšího“, „druhého“ (ř. allon) Zastánce či Přímluvce. A kdo je tedy ten „první“, „původní“? Jsou to nějací svatí, nebo nějací církevní hierarchové? Apoštol Jan, o kterém se věří, že napsal čtvrté evangelium, píše ve svém prvním listě (1J 2:1): „jestliže by někdo zhřešil, máme u Otce Zastánce, Ježíše Krista, [toho] spravedlivého.“ Tím naším „originálním“, prvním Zastáncem je tedy sám Pán Ježíš (apoštol tam používá úplně stejné slovo – paraklétos). Pán Ježíš je ten, který se za nás přimlouvá u Otce; ve velkopáteční modlitbě ho prosíme, aby postavil svůj kříž mezi Boží soud a naše duše a věříme, že to takhle funguje, že On je tím obhájcem na tom soudu, kde na nás Satan žaluje aby nás zničil.
To nevylučuje, že se v modlitbách přimlouváme jeden za druhého; dokonce ani to, že se za nás mohou modlit ti, kteří nás k Bohu předešli. Reformátor Filip Melanchthon píše v Obraně Augsburského vyznání: ano, můžeme doufat že třeba Panna Maria nebo jiní svatí někde v nebi prosí za církev, tak jak se tady na zemi modlíme i my. Jak my, tak i ti kdo už jsou v té „církvi zvítězilé“, jsme součástí Kristova těla a naše modlitby jsou součástí Kristových proseb u Otce. Vadná je myšlenka, že by Kristus nebyl na naší straně, že by to byl on, který potřebuje být nějak „ukecán“ přímluvami svatých, aby nás netrestal a neubližoval nám. Když reformátoři odmítli středověké vzývání svatých, odmítli tuto deformaci obrazu Krista, která připomínala spíš politiku na byzantském císařském dvoře, než trojjedného Boha, který je láska.
Naše „pře“ (spor, kauza) se ale nevede jen u spravedlivého soudu Božího, ale i u nespravedlivého „soudu“ tohoto světa, a proto je potřeba dílo tohoto „jiného“ Zastánce, když Kristus vystoupil k Otci a zastává se nás u Něj. Proto Pán Ježíš říká, že Duch svatý bude (v náš prospěch) provádět vůči světu „důkazní řízení“ (či jak přeložit elenchó, „obvinit“, „odhalit“) ve třech věcech: hříchu, spravedlnosti a soudu. Hřích není jen to, na čem se shodneme i s nevěřícími, že je to špatně, třeba vraždy, krádeže, lhaní apod. Je to v první řadě nevíra v Krista, která nám brání problém hříchu skutečně vyřešit, protože jen ve víře můžeme dosáhnout odpuštění hříchů skrze jeho krev. To se týká i té spravedlnosti – svědectví o tom, že „kámen který stavitelé zavrhli se stal kvádrem nárožným“, že je to Kristova oběť, oběť toho, který v očích světa prohrál, co nás zachraňuje – což Duch svatý dosvědčuje vírou ve vzkříšení a povýšení Krista, který byl takto Bohem ospravedlněn a skrze něj i my. A nakonec o tom soudu, že „vládce tohoto světa je již odsouzen“ – že sázka na zlo v jakékoliv podobě je sázkou na mrtvého koně, i kdyby se tvářilo, že tu bude na tisíc let nebo věčné časy.