Navštívil jsem tento týden jedno setkání na faře ČCE, kde si místní kolega připravil povídání o Johannu Staupitzovi - pokud nevíte kdo to je, byl to představený kláštera, ve kterém byl Luther mnichem, a také jeho zpovědník v tomto období. Následná debata se od historické postavy poměrně rychle stočila poněkud praktičtějším a osobnějším rozměrem: účastníci nastolili téma zpovědi v evangelické církvi a rozhovorů s faráři. Někteří ani netušili, že Reformace zpověď nezrušila (pouze pro ni stanovila jiná pravidla a priority a z většinové evangelické praxe vymizela sama až později, na základě kampaně pietistů). A i u těch, kteří měli alespoň mlhavé povědomí o tom, jak se věci mají, bylo zjevné, že mluví o něčem, co sami většinou nezažili - jejich představy byly formovány buď na základě praktikování zpovědi v římskokatolické církvi (povinné vypočítávání hříchů, série „otčenášů“ a „zdrávasů“ jako zadostiučinění) nebo analogií z psychoterapie a podobných pomáhajících profesí, která má tendenci vnímat zpověď jako náboženskou formu terapeutického rozhovoru či rozvoje osobnosti.
Došlo i na (možná přítomným duchovním ne úplně milé) debaty, se kterým farářem se „popovídá“ líp. Já tam byl přítomen jako host jen sám za sebe, takže jsem byl „z obliga“ (v našem sboru bych se asi jako na trní při podobné debatě cítil o něco více); na druhé straně jsem nechtěl příliš narušovat autoritu místního kolegy a tak jsem učinil pár chabých poznámek, že při zpovědi (z evangelického pohledu) přece nejde primárně o to, co dělá člověk (ať už kajícník nebo zpovědník), ale o to, co koná Bůh pomocí svého slova prostřednictvím druhého člověka - zcela adresné vyjádření odpuštění hříchů konkrétní lidské bytosti. Ozvaly se samozřejmě hlasy, že když hříchy odpouští jen Bůh, co se do toho má co míchat nějaký další člověk.
Dojmy z této debaty ve mně znovu zarezonovaly, když jsem si četl evangelium pro dnešní neděli. Když Ježíš pronesl slova odpuštění vůči ochrnutému člověku, přítomní zákoníci to ihned označili za rouhání. Ostatní evangelisté (Mk 2:7, L 5:21) přidávají i odůvodnění takového postoje: „Kdo jiný může odpustit hříchy než samotný Bůh?“ Můžeme to odbýt tvrzením, že Ježíš je přece Boží Syn a v různých apologetikách tento příběh také slouží k prokázání Ježíšova božství (vedle faktu, že Ježíš zákoníkům „čte myšlenky“, i když kritiku nevyslovují nahlas). Ježíš je ale stejně jako pravý Bůh také pravý člověk a navíc pravomoc odpouštět dává i svým učedníkům, „obyčejným“ a na rozdíl od Něj také nehodným lidem – učedníkům říká, že „cokoliv rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi“ a „komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny“. Jak k tomu přijdeme, že takovou pravomoc dostal někdo, kdo má sám máslo na hlavě?
Něco takového můžeme považovat za „nedůstojné“ Boží svatosti, ale není toto způsob jakým Bůh jedná ve světě? My bychom si možná mohli myslet, že Boží moc by se měla projevovat „speciálními efekty“, mimořádnými zážitky apod., podobně jako si nemocný syrský vojevůdce Náman myslel, že ho prorok Elizeus uzdraví pomocí nějaké okázalé show - a on ho místo toho poslal umýt do „obyčejné“ řeky (2Kr 5:1-19). A i ten prorok samotný vypadal jako nějaký strejda z chalupy, ke kterému ho poslala malá holčička – žádný velký světec nebo anděl z nebe.
Také v lidu Nové smlouvy Bůh svoji milost svěřuje obyčejným věcem: vodě - nejběžnější látce na povrchu Země, - chlebu a vínu. Vtip je v tom, že přestávají být obyčejnými, když se spojí s Božím slovem, s Božím hlasem, který zaznívá z evangelia. A s rozhřešením, slovem milosti je to podobné - tam je Boží slovo spojeno s „obyčejným“ druhým člověkem. Hříchy samozřejmě může odpouštět jen Bůh - a činí tak svým slovem. Ale tak jako to, že cítím po sobě stékat vodu nebo cítím chuť chleba a vína, tak i hlas a dotek druhého člověka mne ujišťuje, že zaslíbení, která přijímám z evangelia, nejsou jen autosugesce v mé mysli, ale existují i mimo ni, v reálném světě, byť z důvodu „částečnosti“ našeho přítomného poznání omezeném jen na „obyčejné“ věci a lidi.
A ještě pár slov k tomu, co je to odpuštění. Nám evangelíkům se vyčítá, jako by odpuštění znamenalo jen to, že Pán Bůh se jen tváří, jako že naše hříchy nevidí, jako kdybychom nějakou shnilotinu přikryli poklopem a doufali, že moc brzo nezačne smrdět. To pochází z nepochopení reformační myšlenky, že člověk, dokud je v tomto světě, je „zároveň spravedlivý i hříšník,“ simul justus et peccator, a myšlenek z Ž 32, kde žalmista blahoslaví člověka, jehož hřích „je přikryt“ a Hospodin mu „nepočítá vinu“. Ježíš v dnešním evangeliu, když mluví o odpuštění, používá slovo (afiemi), které doslova znamená, že hříchy jsou „odneseny pryč“ nebo (v jiném významu) dokonce „rozpuštěny“, jako když rozpustíme kostku cukru v kafi nebo desetník v kyselině; tak, že už je nikdo nedá dohromady. To znamená, že hříchy, které jsou odpuštěny, už tu nejsou; pokud na ně Pán Bůh „nevzpomene“, znamená to, že už neexistují, protože existuje jen to, co má Bůh ve své paměti. Už jsem kdysi mluvil o písničce ze zpěvníku „Ó Beránku Boží svatý“, kde se zpívá „a pryč zanes’s viny naše“. To nám ale také ukazuje i cenu, která za to byla zaplacena. Hříchy se „neodnesly“ samy, do nicoty s nimi sestoupil Ježíš, svatý Beránek Boží – do nicoty smrti a opuštěnosti Bohem.
Hříchy mají své následky – různá zranění a odcizení – které zůstávají, i když hříchy samotné už tu nejsou. Je to jako krátery po výbuchu nebo dopadu bomby, které tu jsou, i když nebezpečnou nevybuchlou munici už pyrotechnici odtáhli k bezpečnému zneškondnění. Munici našich hříchů zneškodnil Boží Pyrotechnik tím, že ji – v bezpečné vzdálenosti od nás – „odpálil“ na svém vlastním těle. Je však potřeba zasypat krátery, odklidit trosky, znovu vybudovat zničené – i když už je uzavřen mír a radujeme se z vítězství – tak jako se (v Lukášově verzi příběhu) radoval ten uzdravený ochrnutý a jako chválili Boha ti co to viděli. Stejně tak tedy je potřeba uzdravit rány, krátery a trosky i v našich duších, našich vztazích a našich společenstvích. To je úkol pro to, čemu tradičně říkáme „posvěcení“ nebo „křesťanský život“ – uzdravit to co bylo zraněno a učinit z toho základy pro stavbu nového společenství, nových vztahů s Bohem i bližními.