Latinský název dnešní neděle Invocavit pochází z latinského překladu verše Ž 91:15 (invocabit me et exaudiam eum, „Vzývati mne bude, a vyslyším jej“), který slouží jako tradiční vstupní zpěv do liturgie této neděle; pokud byste se o liturgii zajímali (podobně jako já) o něco blíže, zjistili byste, že tentýž žalm je v liturgické tradici této neděle použit ještě několikrát, že vlastně celé tradiční proprium (sestava zpívaných biblických textů) pro tuto neděli je vlastně „ušito“ jen z tohoto žalmu (což není obvyklé). Například tractus, dlouhý postní zpěv před evangeliem používá skoro celý text žalmu, už od počátečních slov „Kdo přebývá v úkrytu Nejvyššího, přečká noc ve stínu Všemohoucího.“ Nebo zpěv k přijímání svátosti: „Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly najdeš bezpečí, štít jeho věrnosti (jeho pravdy) tě obklopí!“ (v. 4) – ten kdo je posilněn Kristovým tělem a krví, získává „imunitu“ proti úkladům všelijakých neřádů, jako je „smrt, ďábel, hřích a peklo“, jak se zpívá na konci Bachova vánočního oratoria. Žalm je také tradiční součástí kompletáře – církevní modlitby před spaním – Boží ochranou si člověk může být jist, i když spí.
Proč zrovna 91. žalm? Je totiž citován v nedělním evangeliu, ale je to tak trochu paradox: necituje ho ani Pán Ježíš, ani evangelista, který příběh vypráví, ale ďábel, který Ježíše pokouší. Cituje jiný verš (11. a 12: „Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen“), aby Ježíš dokázal své výsady Božího Syna skokem z chrámového cimbuří.
Mohli bychom se zde zarazit: dobře, když si škrtneme ďábla, nedělá vlastně Ježíš to samé, aby pomocí zázračných znamení ukázal svou božskou autoritu - vždyť jaký je rozdíl mezi skokem z chrámu a třeba chozením po vodě, proměněním vody ve víno nebo proměněním sama sebe na hoře?
Z technického hlediska asi nijak velký. Jenže, jak upozorňují už staří vykladači, ďábel „taktně“ vynechal první polovinu verše: „[svým andělům vydal o tobě příkaz], aby tě chránili na všech tvých cestách“. „Cesta“ je v Bibli obrazem životního nasměrování a Božího plánu pro člověka, „všechny cesty vedou“ ne do Říma, ale k Bohu a biblickými obrazy hříchu jsou „sejítí z cesty“ a „minutí cíle“. Zázraky, které Ježíš koná, jsou součástí jeho „cesty“, jeho poslání; doprovázejí jeho učení, mají posilnit víru učedníků a, last but not least, také pomoci konkrétním lidem. Tady, na vrcholku chrámu, je ale Ježíšovi skrytě nabídnuto, aby o této cestě už na začátku pochyboval, aby ze svého Otce mámil „důkaz místo slibů“ (jak kdysi hlásal jeden reklamní slogan) a v případě úspěchu nalákal potenciální následovníky odvážným, efektním, ale v kontextu služby laciným a samoúčelným gestem.
Martin Luther říká, že ze všech těch tří pokušení je to „prostřední největší, neboť útočí na samotné učení víry v duši a je duchovní a v duchovních věcech.“ Děje se tak na svatém místě (kdo by si pomyslil, že se ďábel promenuje na střeše baráku, ve kterém podle židovské víry bydlí Pán Bůh), pomocí svatých slov (překrouceným citováním Písma), chce vyprovokovat zázrak, kterými se prokazuje Boží Syn. Vykladači říkají (s odvoláním na židovského dějepisce Josepha Flavia), že to chrámové cimbuří bylo na zdi, pod kterou byla ještě hluboká rokle, výška dohromady asi 300 stop, tedy skoro sto metrů. Ta rokle končila v údolí synů Hinnomových, jeruzalémském mrchovišti, které Pán Ježíš často používal jako obraz pekla. Z tohoto pohledu bychom mohli říci, že nebe (reprezentované chrámem) a peklo k sobě mají někdy docela blízko a pád z jednoho do druhého může být i docela přímočarý.
Božím zaslíbením na naší „cestě“ máme důvěřovat, zároveň bychom ale měli stále pomocí duchovní „GPS-ky“ (modlitba, Boží slovo, společenství církve) kontrolovat, zda po této cestě stále jdeme a zda Pána Boha nepokoušíme k tomu, aby nám posvětil nějaký „úhybný manévr“, který vede mimo plán. Zvláště role Božího slova je důležitá. Můžeme vidět, že Ježíš při jednání s pokušitelem nepoužívá žádné rituály, zaklínadla, škapulíře apod., ani s ďáblem nedisputuje a nepře se o slovíčka v citátech, ale odvolává se na zcela jasnou Boží vůli, jak je vyjádřena v „knize Zákona“, v Deuteronomiu – jen Bohu se budeš klanět a nebudeš ho pokoušet.
A ještě jedna myšlenka. Poušť, místo samoty a deprivace, tedy oddělení od všeho co člověka obklopuje, má z hlediska duchovního života ambivalentní význam. Může to být místo, kde není člověk rozptylován a může se více soustředit na podstatné věci (i když v Bibli se člověk s Bohem setkává spíš na hoře než na poušti), ale také místem, kde je snadnějším „terčem“ nejrůznějších duchovních útoků, jak víme ze starozákonních příběhů Izraele putujícího po poušti. K tomu mne zaujal komentář Matthewa Henryho, presbyteriánského biblisty z počátku 18. století:
Samota je sice přítelem dobrého srdce, ale Satan ví, jak ji proti nám zneužít. Běda tomu, kdo je sám. Ti, kdo se pod záminkou svatosti a oddanosti uchylují do doupat a pouští, zjišťují, že nejsou mimo dosah svých duchovních nepřátel a že tam postrádají výhodu společenství se svatými.
Individualistické pojetí víry, které tvrdí, že náboženství nebo vztah k Bohu je ryze soukromou záležitostí a církev nebo život ve sboru jsou zbytečné nebo přežité, by si mělo uvědomit, čemu všemu se vystavuje vzdáním se „společenství se svatými“, tedy bratry a sestrami ve společenství Božího lidu. Můžeme spoléhat na to, že o sílu, kterou Ježíš čelil pokušení na poušti, se můžeme opřít i my, je ale dobré mít na paměti, že Kristovo tělo, kterému tato zaslíbení platí, je společenství celé církve. Zkuste o tom přemýšlet třeba když váháte zda jít či nejít na služby Boží.