Kontroverzní německý filosof Friedrich Nietzsche kdysi vyhlásil program „Přehodnocení všech hodnot“ (Umwertung aller Werte). Reagoval tak na rozpor své doby mezi proklamovaným zastáváním nějakého hodnotového systému a jeho praktickým vyprázdněním ve skutečném životě až do faktického morálního a kulturního nihilismu. Jeho řešením bylo staré hodnoty prostě vyhodit a nahradit novými; včerejší zlo by se stalo dnešním dobrem atd. Že šlo o řešení problematické (opírající se o jeho „slavný“ názor, že „Bůh je mrtev“), můžeme vidět nejen na jeho extrémním provedení v rukách nacistického režimu, který se k Nietzscheho názorům s oblibou hlásil, ale i v dnešním každodenním životě, kdy se zdá, že ani už snad i stokrát „přehodnocené“ hodnoty nefungují tak jak by prý měly.
Jan Křtitel nás v dnešním evangeliu vybízí také k podobně totálnímu „přehodnocení“, leč nikoliv hodnot, ale vlastního života. A ani kriteriem, měřítkem, není morálka, vůle, moc aj., ale to co (nebo spíše Ten kdo) přichází z budoucnosti. Když Jan na poušti volá „čiňte pokání“, není to pokyn k nějakému duchovnímu (a možná i fyzickému) asketickému tělocviku. Znamená to úplně nový základ, úplně novou perspektivu, postavenou na úplně nové zkušenosti.
Víme, že křest existoval i před Janem, pro proselyty (konvertity k židovství z pohanských národů), aby také - aspoň symbolicky - prožili velikonoční zkušenost Božího lidu záchrany „skrze vodu“ (v původním příběhu z Exodu skrze Rudé moře z faraonova otroctví). Rodilí příslušníci židovského národa (zvláště jeho „elity“ jako farizeové a saduceové) se mohli cítit již „za“ vodou, již na té „správné“ straně. Jan je ale velmi rychle vyvádí z omylu - nový začátek, nový základ potřebují všichni.
Asi není náhoda, že když evangelisté (všichni tři synoptici) mluví o tom, že lidé „vycházeli“ za Janem na poušť, používají slovo ek-poreúo-mai (vycházet), které používá i řecká verze Starého Zákona v příběhu vyjítí z Egypta. V příběhu Exodu se ale zmíněné slovo nepoužívá jen k „vyjití“ z egyptského otroctví, ale také k „vycházení“ Mojžíše z tábora do stanu setkávání, kde s ním Bůh mluvil „jako s přítelem“ (Ex 33:7-11 aj.). Stejně tak to trochu známější slovo baptizein (ponořovat, pak křtít) máme spojené s představou umývání, tedy odplavování nečistot, ale bylo používáno například i v kontextu barvení látek, kdy se tkanina ponořovala do barviva, tedy se na ni něco naopak nanášelo.
Člověk, který udělá velikonoční/křestní zkušenost, tedy není jen člověk, který se něčeho starého zbavuje, jen „člověk na útěku“ filosofa Picarda; ale je také člověkem, který někam směřuje, s někým se setkává, někoho na sebe „nanáší“ - proto apoštol Pavel (ve zcela nepochybné souvislosti se křtem) mluví obrazně o „oblékání“ Krista. To ještě v plnosti nemohl splnit Janův křest; plnost mu dodává až velikonoční událost Nového Zákona - Kristova smrt a vzkříšení.
Výzva k „přehodnocení“ (metanoie) se netýká jen osobního života jednotlivců. K Janovi vycházel „Jeruzalém, Judsko a okolí Jordánu“, tedy celé komunity lidí. K adventní obnově tak může být zván nejen jednotlivý člověk, ale třeba i sbor nebo církev. I v církevním životě můžeme mít stereotypy, nefunkční struktury, bloky, předsudky a jiné „zdi“, založené na falešných sebepředstavách. Ty měly o sobě židovské elity, které přicházely k Janovi; mohli si myslet, že jsou dost dobří jen proto že se narodili jako Židé nebo patřili do nějaké náboženské skupiny s nějakými tradicemi a Janův křest je pro ně jen další exemplář do duchovní sbírky od právě módního proroka.
Jejich přístup a hlavně Janova ostrá řeč na jejich adresu by pro nás měly být varováním, protože stejně jako u nich může být i to naše „pokání“ jen póza či duchovní „bobřík“. Tady nezbývá než opět připomenout první dvě z 95 Lutherových tezí o odpustcích, kde reformátor říká, že výzva „čiňte pokání“ znamená, že celý život křesťana má být pokáním a že pokáním se nemyslí nějaké zvláštní náboženské úkony, ale celé nastavení života, celý přístup k Bohu, k sobě i ke světu.
Církev je totiž dynamická skutečnost – z praktických důvodů sice považujeme za členy ty kdo se narodili křesťanským rodičům nebo se formálně přihlásí a jsou zapsáni v matrikách nebo kartotékách církevních institucí, ale i naše Augsburské vyznání říká, že církev [jako taková] je tam, kde se shromáždí „svatí“ kolem čistého evangelia a Kristových svátostí; negativním způsobem to vyjadřuje Jan, když říká, že „Bůh může Abrahamovi vzbudit děti i z tohoto kamení“ - spoléhání na původ, tradice aj. před Přicházejícím mnoho nepomohou.
Tímto směrem ukazuje i text Pavlovy epištoly: máme „přijímat jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás“, nemáme být (jak to vyjadřuje jedna parafráze textu) „uzavřenou společností“; máme následovat Krista v přijímání druhých, protože podobně jako Janova výzva k pokání je i Kristova spása adresována všem bez rozdílu.