„Rogate“ znamená latinsky „proste“. Tradiční název této neděle tentokrát kupodivu nepochází z antifony vstupního zpěvu (ta je z Iz 48:20 a Ž 66 a pokračuje ve vyjadřování velikonoční radosti) ani z dnešního evangelijního textu. Odráží starou tradici období modliteb za ochranu zemědělské úrody, snad ještě předkřesťanského původu, ze kterého v evangelickém prostředí zbyla právě jen tato neděle. V latinském překladu evangelia se sice toto slovo vyskytuje, nikoliv ovšem jako výzva k modlitbě učedníků, ale ve v. 26, kde Pán Ježíš naopak říká, že bude prosit, přimlouvat se u Otce, za nás (rogabo Patrem de vobis). Je to pokračování 16. kapitoly Janova evangelia (část Ježíšovy řeči u Poslední večeře), které čteme v tradičních perikopách o těchto nedělích. Ježíšovu přímluvu u Otce nám také připomíná čtvrteční svátek Nanebevstoupení, kdy Ježíš vystoupil k „Otci svému a Otci našemu“ - nikoliv proto, aby nás opustil, ale právě proto, aby se nás po Otcově pravici zastával.
Naše luteránské agendy nám doporučují, aby tématem této neděle byla „modlitba“. Určitě je to hezké a správné si modlitbu připomenout a hovořit o ní, ale nejen tuto neděli. Jinak by dopadla jako chudák Duch svatý, který má v liturgickém roce také jen jednu „svoji“ neděli. Přitom je u všeho co Bůh koná, počínaje stvořením světa přes Kristovo dílo spásy, pozemskou pouť církve až k posledním věcem; teologové říkají, že všechno co koná sv. Trojice navenek, koná jako společné dílo Otce i Syna i Ducha svatého. Podobné je to i s modlitbou; duchovní život jednotlivců i liturgický život církve jako celku by bez ní byl prakticky mrtvý, „mluvení o Bohu“ bez „mluvení s Bohem“ by bylo prázdné a formální.
To věděli třeba i velcí učitelé církve a teologové, ať už ve starověku otcové jako Ambrož nebo Augustin, ve středověku třeba Bernard z Clairvaux, Mistr Eckhart nebo Tomáš Akvinský, reformátoři jako Martin Luther či jejich následovníci jako jenský profesor teologie Johann Gerhard - ten byl na dlouhou dobu posledním, kdo považoval za důležitý soulad mezi žitou osobní vírou teologa či kazatele a učením církve, které zprostředkovává svým posluchačům. Všichni tito mužové psali kromě kázání a bohovědných knih také modlitby, duchovní písně, meditace a rozjímání a rady jak se modlit, jak s Bohem mluvit.
Například sv. Augustin, který napsal mnoho učených pojednání, také napsal svůj slavný vlastní životopis – Vyznání – a napsal ho ve formě modlitby k Bohu: „Stvořil jsi nás pro sebe a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě“. Martin Luther mnohokrát komentoval Modlitbu Páně (nejen v Malém a Velkém katechismu, ale i v řadě dalších spisů), ale v dopisech a knihách také poskytoval (věřícím obecně i konkrétním lidem, kteří se na něj obrátili o pomoc) rady jak se modlit dobře: „Pravá modlitba je tou nejtěžší, ale zároveň největší věcí na světě,“ připomínal jednomu svému nemocnému příteli. Ve výkladu Otčenáše říká, že v modlitbě kvantita nemusí znamenat kvalitu; píše dokonce že „čím méně slov, tím lepší modlitba … jakmile si duše uvědomí co říká a pomyslí na slova a jejich smysl, musí slova nechat být a spočinout u smyslu“. Tím reformátor zároveň říká, že naše modlitby nemají být jen „knihy přání a stížností“ předkládané Pánu Bohu nebo „bobříky modlení“, které splníme a odfajfkujeme si je, ale mají být také „podnětem pro srdce, aby promýšlelo či vyžadovalo něco dobrého“, mají nás vést také k tomu, abychom se zamýšleli nad svým vztahem k Bohu, abychom ho prožívali a žili. To nám ukazuje třeba i na příkladu biblických žalmů – vedle Modlitby Páně nejlepšího biblického „návodu na modlitbu“ z první ruky, přímo od Pána Boha: když se podíváte do Bible, zjistíte, že jsou různě dlouhé – některé mají jen 2 verše (Ž 117), jiné jich mají třeba 176 (Ž 119), ale i ty dlouhé obsahují po určitém počtu veršů takovou zvláštní značku, selah, což se dá přeložit jako „oddech“, „pauza“ – Luther říká, že i když se řítíme po takové dlouhé modlitební „dálnici“, je na ní čas od času taková „stopka“ abychom se zastavili a zamysleli, na chvíli spočinuli v tom, co jsme před chvílí vyjádřili slovy.
Očima modlitby bychom se tak mohli třeba dívat i na vyznání víry - není to jen opakování souhrnu věroučných pouček nebo svědectví nekřesťanům, že „víme, komu jsme uvěřili“. Každá z těchto pravd o Bohu (stvoření, Kristovo vtělení, kříž, vzkříšení, dílo Ducha svatého v církvi, zaslíbení věčného života) v nás má vzbuzovat úžas, vděčnost a oslavu Boha v modlitbě. I vyznání samo má být radostnou odpovědí na to co jsme od Krista slyšeli v evangeliu a co si znovu - jiným způsobem, ale totéž Boží dílo - připomeneme v modlitbách liturgie Večeře Páně.
To vám možná přijde divné – řeknete si: modlitba je modlitba, učení víry je učení víry a liturgie je liturgie; tři různé věci. V křesťanství to tak ale být nemá. V 17. století se evangelíci mezi sebou dohadovali: jedni vyčítali druhým, že se vůbec nemodlí a zajímají se jen o čisté učení; z toho pak prý vznikají všechny ty náboženské války, inkvizice a podobné špatnosti. Ti druzí pro změnu vyčítali těm prvním, že se sice modlí kudy chodí, ale vůbec nevědí ke komu, řídí se jen emocemi a upadají do sekt a blouznivectví. Každá z těch skupin měla jen půlku pravdy. Už staří církevní otcové měli zásadu lex orandi / lex credendi: „jak se modlíš / tak i věříš“ – víra a modlitba jsou propojené nádoby; nejde jen vyznávat nauky o Bohu, aniž by měl k němu člověk jakýkoliv vztah, nejde se ale jen honit za duchovními zážitky, aniž by člověk věděl komu uvěřil. Tak má být modlitba i místem, kde člověk promýšlí vztah k Bohu, ale i vyznání víry má být modlitbou, nejen „opáčkem“ článků víry nebo svědectvím před neznabohy. I výklad Písma a jiná podobná práce nás teologů má mít rozměr modlitby. A liturgie? Ta toto všechno v sobě obsahuje, slučuje a integruje par excellence, ve vrcholné podobě: v eucharistické modlitbě si (tak jako ve vyznání víry) připomínáme Boží skutky a hlásíme se k nim, děkujeme za ně Bohu (vzdáváme díky), modlíme se k Otci (v modlitbě Páně), Synu (v modlitbě „Beránku Boží“) i k Duchu svatému, aby neseděl na „střídačce“ až do dalších Letnic, ale posvětil svátost a sjednotil nás jako společenství Kristovy církve.
Proto bychom se modlitbou neměli zabývat jen o neděli Rogate, ale při každém setkání nás jako křesťanů, možná dokonce i při každém našem nadechnutí.