Dnešní evangelijní text má, jak jsme mohli před chvílí slyšet, dvě části. V té první Ježíš předpovídá své utrpení, už potřetí, jak víme i z jiných evangelií. Učedníci ale Ježíšovu řeč stále nechápou; možná se i bojí zeptat, aby nedopadli jako apoštol Petr - ten, když zkusil Ježíšovu řeč na toto téma komentovat, vykoledoval si punc satana, který nemá na mysli věci božské ale lidské. Těm božským věcem moc nerozumějí a do těch lidských jim to nějak nezapadá: pár veršů předtím to vypadalo tak, že všichni, kdo všeho nechají a následují Ježíše, se budou mít málem jako páni („Každý, kdo se musel pro Boží království něčeho vzdát … již v tomto světě získá mnohem více a v budoucím obdrží život věčný.“ L 18:29-30), ale teď je z cesty do Jeruzaléma, na svátky (radostnou oslavu) a možná - jak doufali - k Ježíšovu triumfu jako Mesiáše, cesta na smrt, a to na nijakou hrdinskou smrt v boji - Ježíš bude ponížen a zesměšněn, vydán do nečistých rukou pohanů a - jak je výslovně řečeno v paralelní verzi u Matouše - ukřižován, tedy popraven tím nejpotupnějším způsobem, navíc prokletým v Božím zákoně (proto, jak později napíše Pavel, to židy uráží a pohané se tomu vysmívají). A vzkříšení? Ano, farizeové učí že někdy, snad, poslední den budou vzkříšeni všichni, ale proč Ježíš a za tři dny? Úvahy apoštolů přeruší akorát otravný žebrák, který se v této zásadní chvíli dožaduje něčeho tak „přízemního“ jako je navrácení zraku. Jeho příběh je tou druhou polovinou dnešního oddílu.
Lukášův Ježíš říká, že vše, co ho v Jeruzalémě potká, je to, co je „napsáno skrze proroky o Synu člověka.“ Nevím jak moc Ježíšovi učedníci znali Bibli (jako židé chodící do synagogy z ní museli minimálně dost slyšet) ale proroctví o Božím služebníkovi, který trpí, je ponižován a občas i fyzicky zlikvidován, je u proroků, v žalmech a na jiných místech Starého Zákona poměrně dost. Prorok Izaiáš třeba říká ve svých „písních o Služebníkovi“ v 52. a 53. kapitole: „byl proboden za naše přestoupení, zdeptán za naše provinění“, v 22. žalmu „Ruce i nohy mi probodli … o moje šaty dělí se, o moje roucho losují.“ To známe z pašijových čtení na Velký pátek. I vzkříšení třetího dne „už tu (v SZ) bylo“: prorok Ozeáš píše: „Po dvou dnech nás [Hospodin] oživí, třetího dne nám dá povstat, abychom žili před ním.“ (Oz 6:2). Proč učedníky nenapadnou tyhle souvislosti? Vždyť tato proroctví znali i Ježíšovi nepřátelé; proto třeba nechali velekněží hlídat Ježíšův hrob.
Možná známe v životě situace, kdy třeba pod psychickým nebo emocionálním tlakem máme tzv. „okno“ (třeba tréma u umělců nebo při důležité zkoušce ve škole) a nemůžeme si vzpomenout na věci a souvislosti, které nám za normálních okolností přijdou známé a samozřejmé. Ale často se může stát, že si o něčem vytvoříme dopředu vlastní představu nebo názor a co se do ní nehodí, to prostě, jak říkají psychologové, „vytěsníme“. Stejně tak apoštolové mohli být natolik zaujati dobovou populární představou Mesiáše jako úspěšného politického vůdce, že texty o trpícím služebníkovi mohli pokládat za proroctví o někom úplně jiném.
My jako dnešní křesťané máme výhodu, že už víme jak to podle Bible dopadlo a už jsme také viděli i dva tisíce let dějin církve. Můžeme na Ježíšovy učedníky tím pádem shlížet svrchu jako na nějaké zabedněnce nebo zpomalené nechápavé prosťáčky. Jenže po bitvě je každý generál, jak se říká. Luther to ve svém kázání komentuje tak, že Boží skutky člověk pochopí až když se stanou; dokud je má teprve před sebou nebo stojí uprostřed nich, nelze je pochopit. Učedníkům Ježíšova slova začala dávat smysl až když se s ním setkali jako se Vzkříšeným. A plně člověk porozumí až poté co všechno skončí a čas ustoupí věčnosti; do té doby, jak o tom mluví Pavel v epištolním textu „vidíme jen jako v zrcadle“, „poznáváme jen částečně“. Takže i v našem životě může nastat situace, kdy se slibně vyvíjející se scénář zvrtne směrem jdoucím ke katastrofě a my najednou Božímu plánu nerozumíme a dosavadní zažité náboženské floskule nám nepomáhají (tak jako učedníkům příliš nepomohly dobové židovské představy o Mesiáši a vzkříšení). Tam už „generály“ nejsme, protože bitva ještě zuří. Zde není jiné rady než té Lutherovy: „věřit Božímu slovu celým svým srdcem, bez váhání“, i když (anebo právě proto, že) „Písmo se nenaplňuje jinak než křížem“.
A ano, může se také stát, že nás uprostřed těchto úvah někdo vyruší, podobně jako žebrák od Jericha. Někdo, kdo nevidí, že „máme jiné starosti“. Apoštolové už možná přistoupili na to, že Ježíš spěchá naplnit nějaké vznešené poslání ve prospěch všech lidí, tak proč se má zdržovat s nějakým jednotlivým otravou, kterého nezajímají Ježíšovy ani jejich dilemata, ale chce mít prostě zase jen funkční oči? A tak žebráka umlčují a pokoušejí se ho zbavit. Není první ani poslední, podobně se učedníci snažili „odpálkovat“ třeba syrofenickou ženu, děti, které chodily k Ježíšovi nebo nešťastného Jairose s umírající dcerou. Ona i dnes to často bývá církev, kdo dělá „špunt“ nebo „žábu na prameni“ mezi Ježíšem a potřebnými nebo hledajícími.
Na příběhu žebrákova uzdravení ale možná Ježíš ukazuje právě co je podstatou jeho díla, co to znamená spása: pokání (uznání své situace před Bohem - „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“) a víra („Tvá víra tě zachránila“), uzdravení („Pane, ať vidím!“), vděčnost a následování ("šel za ním a oslavoval Boha"). A podobně jako Ježíš uzdravil slepcův tělesný zrak, může uzdravit i ten náš duchovní. V jedné z Bachových kantát pro dnešní neděli vidí jeho textař nechápavost učedníků jako duchovní slepotu, analogickou té tělesné, ze které Ježíš uzdravil žebráka u Jericha. O uzdravení takové duchovní slepoty pak prosí skladatel: „Dej sílu a světlo [mým očím], nenechávej je navždy ve tmě.“
Možná bychom spolu s Bachem měli i my prosit, aby nás Ježíš uzdravil z našich duchovních slepot, abychom viděli co je v životě nejdůležitější a jaký je pravý smysl a cíl křesťanské víry. K tomu nám ostatně může pomoci i doba postní, jejímž smyslem je jakýsi „generální duchovní úklid“ v naší duši, v našich vztazích, v našem společenství, včetně vynesení všelijakých nečistot a nepořádků, které nám brání v cestě k Bohu, a umytí zapatlaných oken našeho života, aby k nám mohlo lépe pronikat Boží světlo a my v něm jednak viděli pravdivěji sami sebe, ale také spatřili tváře našich bližních (těch „rušivých otravů“ jako byl slepý z Jericha), ke kterým nás Kristus posílá, abychom jim sloužili v lásce.