Dnešní tradiční texty Božího slova, které jsme právě vyslechli – Pavlovo vyznání o vzkříšení a Ježíšovo podobenství o farizeovi a celníkovi – na první pohled vypadají, že nemají nic společného. Už Luther poznamenal, že na epištolní text by kvli tématu vzkříšení asi bylo vhodnější kázat o Velikonocích. Možná z toho důvodu text později (ale až dlouho po Lutherovi a dokonce i po Bachovi) vyměnili za jiné. Reformátor ale nad textem úplně hůl nezlomil; všiml si, že Pavlova sebekritická poznámka na konci dlouhého seznamu svědků Vzkříšeného („tím, kým jsem, jsem [jen] z Boží milosti“) vlastně docela souzní s evangelijním textem, kde Ježíš vypráví podobenství o farizeovi a celníkovi: „Svatý Pavel ... se nechlubí svými vlastními skutky, jako to činil pyšný farizeus, [ale] stejně jako ubohý celník vyznal svůj hřích a nehodnost a vše, čím je, připisoval pouze Boží milosti, která učinila křesťana a apoštola z toho, kdo byl pronásledovatelem.“ A my v našich úvahách můžeme dokonce zajít ještě dál než Luther: Není Pavel „exemplárním případem“ přeměny právě „pyšného farizea“ na „ubohého celníka“? Pojďme se na to podívat.
Ježíšovo podobenství vypráví o dvou mužích v jeruzalémském chrámě; oba se modlí, oba začínají svou modlitbu oslovením „Bože“. Farizeova modlitba je děkovná a děkovat Bohu je jistě správné, ale když se nad tím zamyslíme, ptáme se za co vlastně děkuje: vypočítává co on udělal pro Boha a ne co Bůh udělal pro něj. Možná leda za to, že se (alespoň z duchovního hlediska) narodil se „zlatou lžičkou v puse“, že má jednodušší „startovní čáru“ - narodil se jako Žid a ne jako pohan, narodil se jako muž a ne jako žena, narodil se jako (v rámci možností) svobodný člověk a ne jako otrok. Vyrůstal obklopen těmi správnými tradicemi, a tak asi pro něj ani nebyl tak velký problém vyhýbat se trestné činnosti i kolaboraci s nepřítelem a plnit požadavky Zákona údernicky nad požadované normy.
I celník se obrací k Bohu stejným oslovením, ale jeho modlitba je diametrálně odlišná. Bohu ukazuje prázdné kapsy, nemůže mu přinést nic než své hříchy, svůj zpackaný život. A tak Boha prosí o slitování. Evangelista tu použil trochu zvláštní slovník: pro „slitování“ nepoužil běžné řecké sloveso eleein (projevit milosrdenství jako dobrou vůli v běžných potřebách; slovo které známe třeba z liturgického zvolání Kyrie eleison, "Pane smiluj se"), ale sloveso hilaskomai, které spojuje slitování se smířením a obětí. V Novém Zákoně se vyskytuje už jen jednou, v 2. kapitole listu Židům, kde se hovoří o tom, že Ježíš jako milosrdný a věrný velekněz usmířil hříchy lidu. Pokud tedy celník prosí o slitování, neprosí jen aby Pán Bůh protentokrát (a zase znovu) „přivřel oko“. Celník si je vědom závažnosti hříchu, je si vědom své situace před Bohem, potřeby smíření, pro kterou on sám však nemá co nabídnout. Je to Bůh, který se smiřuje s člověkem skrze obětní krev - ve Starém zákoně krví obětních zvířat na Den smíření, v Novém Zákoně krví Božího Syna na den Velkého pátku.
Na podobenství se můžeme podívat optikou Heidelberské disputace, při které Luther slavně rozlišil „teologii kříže“ od „teologii slávy“. Farizeova modlitba, jakkoliv upřímná a (soudě podle podobných projevů v Talmudu aj.) nevybočující z dobové zbožnosti, se nakonec obrací k představě boha, se kterým mohu jednat jako s obchodním partnerem, a tedy k falešnému bohu, sebeprojekci vlastního já. To je „teologie slávy“. Celníkova modlitba je však „teologií kříže“ (i když o kříži jako takovém nepadne ani slovo): Bůh ho nemůže milovat na základě nějakých lidských kvalit (postů, desátků, modliteb), naopak v celníkovi, který je „ničím“ (nemá nic než své hříchy) musí smířením stvořit novou realitu. Proto je celník ospravedlněn a farizeus nikoliv, protože „teologie slávy“ žádné ospravedlnění nedává.
A jak by nám do tooho zapadal apoštol Pavel? Víme ze Skutků apoštolů i z Pavlových vlastních narážek v dopisech, že původně náležel k farizejské náboženské straně, viděno lidskýma očima se docela měl čím chlubit: „obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z kmene Benjamínova, Hebrej z Hebrejů, jde–li o Zákon - farizeus, jde–li o horlivost - pronásledovatel církve, jde–li o spravedlnost, která je v Zákoně, byl jsem bez úhony.“ (Fp 3:5-6). Mohl by se klidně postavit na místo toho nádivy z Ježíšova podobenství, akorát by místo desátků z máty a kopru mohl Pánu Bohu nabízet „skalpy“ jeho domnělých nepřátel. Pád z koně u Damašku ale všechno změnil. Najednou se sám ocitl na jedné lodi s těmi "celníky", kterými před tím pohrdal, najednou viděl, že celá jeho spravedlnost před Bohem nezávisí na nikom jiném, než na tom nikam nezapadajícím "divergentovi" z Nazareta, kterého nedlouho před tím ukřižovali: „cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista uznal za ztrátu... Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad (doslova za „lejno“), abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou [vlastní] spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry.“ (Fp 3:7-9)
Pán Bůh samozřejmě z Pavlovy minulosti ne všechno vyhodnotil jako „odpad“ nebo „lejno“. Vynikající teologické vzdělání, které Pavel získal u dobových „kapacit“ (např. rabína Gamaliela, viz Sk 22:3), a jiná obdarování Božím plánům posloužily v mnoha situacích a místech, jak můžeme vyčíst třeba z argumentace v epištolách či z novozákonních příběhů. To jsou však všechno věci, které člověk dostává od Boha aby mohl obdarovávat druhé, není to nic čím by mohl „dorovnat“ svou hodnotu před Bohem. „Co na tom záleží, všechno je milost,“ zakončil překvapivě „evangelicky“ jednu ze svých knih katolický spisovatel Bernanos. Celník z Ježíšova podobenství to věděl a proto „odešel ospravedlněn“. Pavlův životní příběh je ale dobrou zprávou, že existuje stejná naděje i pro „farizeje“. Jen vede společenstvím celníků a hříšníků, kteří zcela závisí jen na Kristově milosti a Božím odpuštění.