Asi znáte přísloví „Není kouře bez ohně“. Obecně řečeno to znamená, že každý jev má nějakou příčinu; přísloví nás má varovat před unáhlenými a prvoplánovými soudy nad věcmi, které vidíme kolem sebe, aniž bychom se zamysleli nad tím co k nim vedlo.
Trochu košatější verzi tohoto přísloví nám nabízí biblický prorok Amos ze starozákonního čtení. Amos lidem vyřizuje od Boha nepopulární věci. Věci které se neposlouchají snadno. A tak část lidí jeho slova pouští jedním uchem tam a druhým ven a ta druhá je na něj naštvaná, jako kdyby si to všechno sám vymýšel; jako kdyby se apelováním a káráním druhých kdoví jak bavil nebo si tím dodával pocit vlastní důležitosti. Dokud v prvních dvou kapitolách kritizoval nepřátele Izraelců (Filištíny, Edómce, Moábce, Amonovce atd.), znělo to domácím jako rajská hudba, ale najednou říká, že nejen oni, ale i Juda a Izrael, tedy celek starozákonního Božího lidu - podobně jako ostatní - „zhřešil“ (dosl. „vzbouřil se“ [proti Bohu]) „trojnásobně, čtyřnásobně“; i lid, který se honosil titulem „vyvolený národ“, není ve skutečnosti o nic lepší než ti prašiví pohanští domorodci, jejichž území jim kdysi Hospodin slíbil.
Pokud čteme prorokovo poselství pozorně, Amos (na rozdíl od některých svých kolegů) nekritizuje žádné modlářství nebo „kadění“ cizím bohům (vůči čemuž by se mohl lid Hospodinův cítit „z obliga“), ale ve všech případech špatné zacházení s druhými lidmi: vraždy, zotročování, žhářství, neúctu k mrtvým, zrady a podrazy, odírání chudých a bezbranných. A v tom si mohli Izrael i okolní pohané příslovečně „podat ruce“.
To se samozřejmě neposlouchá příjemně. Správný přístup by byl zamyslet se nad sebou - řečeno biblicky „učinit pokání“ nebo moderněji „provést sebereflexi“ - a změnit postoj i jednání. Jenže častěji se setkáváme s tím co prorok popisuje ve verši 2:12 - místo abychom měnili sebe, snažíme se měnit ty, kdo nám nastavují zrcadlo: buď „po dobrém“ - snažíme se je zkorumpovat (tak jako Izraelci opíjeli vínem názíry – ty, kdo se zasvětili Bohu) a pak říkat: „co ty nám tu budeš povídat, vždyť nejsi lepší než my!“ - nebo po zlém: cenzurovat, zakázat, uvěznit, vyhnat, v krajním případě popravit („prorokům jste přikazovali: Neprorokujte!“ Am 2:12b). Oheň, který hoří pod kouřem prorokových slov, však není z tohoto světa.
Když se nad tím zamyslíme, je to vlastně velká výsada, že Bůh sděluje lidem svou vůli a své plány. Prorok Micheáš říká: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Mi 6:8) To, že existuje Desatero, nebo alespoň přikázání „nezabiješ“, „nepokradeš“ atd. ví i mnoho tzv. nevěřících. Tím více by to měl vědět lid Hospodinův – ten starozákonní, Izrael, i ten novozákonní, církev. Izrael také tuto Boží vůli a plány zakusil ve svých dějinách – vyvedení, vysvobození z egyptského otroctví, stejně jako mnoho křesťanů zažilo zkušenost vysvobození z otroctví hříchu, zla a smrti.
A přesto máme stále nějaké potíže zachovávat právo druhých nebo k nim být milosrdný/á; i to „chození s Bohem“ je občas všelijaké křivolaké. Na ekumenické besedě jeden katolický kolega pravil, že se mu líbí definice církve jako „putujícího lidu Božího“. Jenže, jak říkal prorok Ámos v dnešním textu, aby mohli jít dva spolu, musí se být schopni domluvit, musejí si vzájemně naslouchat – když půjdou každý jen podle své vlastní mapy, velmi rychle se jejich cesty rozejdou. A Bůh nám svou mapu (skrze své služebníky) ukazuje, včetně varování před na první pohled lákavými zkratkami, které mohou skončit hodně ošklivým šlápnutím vedle. Nám se ale úzká cesta a těsná brána často nelíbí, a tak raději rozmlátíme tu Boží GPS-ku, místo abychom se, „až to bude možné“, obrátili.
Možná ani Amosovi samotnému není příjemné vyřizovat Boží kritické vzkazy jeho lidu - lidu, jehož je on sám součástí. (Izaiáš ostatně říká: „jsem člověk nečistých rtů a bydlím uprostřed lidu nečistých rtů“, Iz 6:5) To je něco celkem důvěrně známého řadě kazatelů: když připravujeme kázání, často zjišťujeme, že kážeme i sami sobě, že se obracíme proti slepým skvrnám i ve svém vlastním duchovním zraku. Pokud nejsme cyničtí pokrytci (kterých je v našem povolání, žel, také dost), váháme, jestli v takových případech „kázat vodu, když pijeme víno“ (jako ti Amosovi zkorumpovaní názírové).
Amos by si asi raději někde v poklidu pěstoval své fíky a choval ovce místo aby strašil své okolí Božím soudem. Ale nejde to. „Lev zařval, kdo by se nebál, Panovník Hospodin promluvil, kdo by neprorokoval?“ Stejně tak i sv. Pavel, jehož obrácení ke Kristu si tuto neděli připomínáme, píše v 1. Korintským 9:16 „běda mně, kdybych nekázal!“ - bez ohledu na to, jestli kážu i sám sobě. Možná hranice mezi pravdou a pokrytectvím není v tom co říkáme nebo zamlčíme, jako spíš v míře otevřenosti připustit, že se to týká i nás.
Kdybychom Amosovu knihu v Bibli dočetli až do konce, do posledních veršů 9. kapitoly, mohli bychom si oddechnout, protože skončí (jako ostatně celá Bible) dobře: Bůh obnoví svůj lid a nikdo mu už neublíží. Jenže mezi tím se tam protočí pár kol Božích soudů, trestů a ostudy mezi okolními pohany – za nekající srdce, za špatné chování k druhým, za zacpávání uší (a někdy i něčí huby), abychom nemuseli poslouchat „co je dobré a co od nás Hospodin žádá“. Často potkávám lidi, kteří mají strach z toho, co se zrovna ve světě děje a jak to skončí. Já věřím Božímu slovu, že to nakonec všechno skončí dobře – protože Bůh je dobro samo a Počátek i Cíl všech věcí. Ale cesta k tomu možná nebude úplně snadná a příjemná. A do značné míry i kvůli tomu, že nasloucháme jen tomu co slyšet chceme a ne tomu co skutečně potřebujeme.