Kdysi jsem se v jiném kázání zmínil o postřehu filosofa Martina Heideggera o tom, že když člověk umře, stane se pro tento svět věcí – všichni mohou mluvit o něm, ale nikdo už nemůže mluvit s ním a ani on se nemůže k ničemu vyjádřit; lidé o nebožtíkovi říkají „on by určitě řekl nebo udělal to či ono“, i když by ve skutečnosti řekl nebo udělal něco úplně jiného. Mohli bychom to vyjádřit i jiným přirovnáním: nebožtík se stane jakýmsi promítacím plátnem, na které si už promítáme jen své vlastní představy.
V určitém smyslu bychom mohli něco podobného říct i o druhém konci, respektive začátku, lidského života. Když je člověk mimino, nemluvně, také (ještě) nemůže vyjádřit svůj názor nebo své potřeby (což je někdy pro rodiče frustrující když třeba dítě křičí a vy nevíte, jestli ho bolí bříško, zoubky nebo se mu jen něco strašidelného zdálo). I do něho si můžeme promítat své představy a někdy i svá přání („bude z něho fotbalista, muzikant, …“), přinejmenším do té doby než začne brát rozum a mít své vlastní představy o životě. Ty pak mohou pro nás být zklamáním; někdy si povzdechneme jako Šmilovského Starý varhaník: „muzikant z něj tedy nebude, kéž je z něj alespoň dobrý člověk“.
Přemýšlím, jestli popularita Vánoc (na rozdíl od zbytku Ježíšova příběhu) mezi nekřesťany není trochu daná podobným mechanismem. Ježíš jako nemluvně v jeslích nic nekomentuje, po nikom nic nechce – maximálně nakrmit a přebalit, ale i to nám lidové betlémy odfiltrují, takže jediné co tam dělá je, že se usmívá a svítí svatozáří. Prostě ideální kandidát, aby sjel z dálnice evangelia do popkultury a stal se z něj „Ježíšek“, postavička, která rozdává dárky („štědrovníčky, jabka, hrušky i trojníčky“) a – na rozdíl od přísného Mikuláše – nic neříká a nic po nikom nepožaduje.
Jenže když se na dálnici evangelijního příběhu vrátíme, Ježíš vyroste, naučí se mluvit a když otevře ústa před zástupy, padají z něj věci jako „miluj bližního svého“, „neste břemena jedni druhých“, „kdo chce od tebe košili, tomu dej i plášť“ nebo „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“. A o celnících, lehkých ženách, Samařanech a jiných „darebácích“ a „cizácích“ říká že to jsou také děti Boží, které před ním mají stejná práva jako příznivci těch nejzbožnějších sekt. To už se příjemně neposlouchá ani mnohým křesťanům, natož neznabohům. Takže Ježíši/Ježíšku, šup zpátky do jeslí a neobtěžuj.
O tomhle vyústění vánočního příběhu vypráví dnešní evangelijní úryvek. Starý Simeon, který celý život čeká na Mesiáše, projevuje „vánoční“ radost ze Spasitele Ježíše podobně jako pastýři nebo mudrci. A pak přijde studená sprcha: Ježíšova cesta nebude žádná idyla, přinese rozdělení a konflikty; pro jedny bude záchranou, ale druzí ho nepochopí, nepřijmou, odmítnou. A nejintenzivněji to prožije ten, kdo je Ježíšovi z lidského hlediska nejbližší: jeho matka Marie. „Tvou vlastní duši pronikne meč“. Meč je obrazem zranění a bolesti, ale také rozpolcení a rozdělení, výzvy rozhodnout se a vytrvat po Ježíšově boku, i když zůstane jedněmi zavržen a druhými opuštěn. Alternativní evangelijní text pro dnešní neděli, pokračování prologu Janova evangelia, nám podobně říká: „svět ho nepoznal“, „jeho vlastní ho nepřijali“ (J 1:10-11).
Simeon to vyjadřuje slovy o „znamení, kterému bude odporováno“. Prvním Ježíšovým znamením je, jak pravil anděl pastýřům, právě betlémské dítě v jeslích – ano, to dítě, které ještě nemluví; už pouhá jeho existence někoho ohrožuje, třeba Herodes, který v něm vidí nežádoucího konkurenta. Ježíšovy zázraky mu později přinesou mnoho dočasných fanoušků, ale málo skutečných následnovníků, protože málokdo pochopí, že zázrak je také znamení něčeho hlubšího a ne jen představení pro efekt. I to největší znamení, „znamení proroka Jonáše“, které evangelista Matouš vztahuje na Ježíšovu smrt, pohřeb a vzkříšení po třech dnech, se setkává s odporem. Stejně tak církev, která je dodnes znamením Ježíšovy přítomnosti v tomto světě.
V Janově evangeliu je ale pokračování: „Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno.“ Dar, který Ježíš dává, nejsou „jabka, hrušky a trojníčky“, ale pravomoc stát se Božími dětmi. Mají ho však jen ti, kteří ho přijali, kteří věří v jeho jméno. Co to znamená pravomoc stát se Božími dětmi? To objasňuje dnešní epištolní text z listu Galatským. Boží Syn ve vlastním smyslu je jen Ježíš, ale pro nás používá apoštol Pavel obraz adopce, osvojení, „přijetí“. Když je někdo adoptován (na rozdíl od pěstounské péče), získává stejná práva jako vlastní děti, i když má jiného biologického rodiče – může třeba dědit atd. Takto přijat však může být jen ten, kdo je svobodný člověk; ten kdo je otrokem, musí být z otroctví nejprve propuštěn nebo vykoupen. Proto sv. Pavel píše, že Kristus nás musel nejprve vykoupit z otroctví ve kterém jsme se nacházeli – otroctví hříchu, ďábla a smrti, – abychom se mohli stát Božími dětmi a tím i spoludědici Kristovými, tedy těmi, kdo mají podíl na všem co ve společenství svaté Trojice sdílí Otec se Synem. Včetně toho daru, že se stejně jako Ježíš smíme o Bohu obracet jako k Otci, jako ti, kdo se smějí dovolávat jeho lásky k dětem.