Konec církevního roku nám také přináší témata posledních věcí člověka jako jednotlivce i celého světa. Mezi ty první patří časná smrt a otázka toho co přijde „potom“, mezi ty druhé příchod Krista ve slávě, všeobecné vzkříšení mrtvých, Poslední soud, zánik přítomného světa a pak ... věčnost. Jenže ta „věčnost“ nebude pro všechny stejná. O tom mluví i nedělní biblické texty. Evangelium přirovnává oddělení dobrých a zlých k rozdělení oveček a kozlíků do dvou samostatných stád - po pravici a po levici. Jedni jsou přijati, druzí odmítnuti.
Na rozdíl od středověku nebo barokní doby, kdy kázání oplývala často barvitými a děsivými obrazy pekelných muk (prodavači odpustků prý používali názorné grafické „komiksy“ se škvařícími se hříšníky a jezuitský páter Antonín Koniáš pro změnu chrastil řetězem, aby v lidech vyvolal asociaci s pozemskými mučírnami a žaláři), dnes pozorujeme spíš trend opačný. O zavržení a zatracení nemluvíme skoro vůbec a různě to omlouváme - nehodí se to přece k obrazu Boha, který je láska a miluje každého člověka bez rozdílu. To je samo o sobě samozřejmě pravda. Tou „původní“ (nebo jak říkají teologové, „předcházející“) Boží vůlí je láska a to se nemění. Bůh nemá v nenávisti nic z toho co stvořil a miluje i nejhoršího darebáka. A Kristus na kříži zemřel za všechny lidi, nejen za „vyvolené“ nebo „předurčené“. Jenže působením lidského hříchu do světa vstoupilo zlo a Boží láska musela přijmout opatření na ochranu dobra před zlem - této Boží vůli (dle teologů „následné“) říkáme spravedlnost. Spravedlnost trestá, aby zabránila zlu užívat neoprávněné výhody a ničit dobro.
V příběhu Ježíše Krista Bůh ale spojil spravedlnost s láskou a tam, kde jsme si nedokázali pomoci, vzal trest na sám na sebe a v této podobě nám znovu nabídl svoji otevřenou náruč. Řečeno tradičním církevním slovníkem, spása v Kristu je tak opět nabídnuta všem bez rozdílu. Jenže ne všichni ji přijmou. Součástí tohoto přijetí je totiž pravdivý pohled sama na sebe, toho jak na tom před Bohem jsme. A to všichni neunesou. Jedni to odmítnou hned na začátku, jiní poté, co společnou cestu s Bohem chvíli zkoušejí, další to dokáží úspěšně přetavit na povrchní zbožné „mimikry“, ale v jejich nitru, v jejich srdci, se nepohne nic. A tatáž Boží setba, tatáž nabídka otevřené náruče a věčného života, padne, jako ve známém Ježíšově podobenství, jednou na skálu, jednou do trní, jednou do mělké půdy.
Jak vypadá věčnost v pekle? Rozhodně ne jako v lidových pohádkách, kde chlupatí čerti vaří dušičky v kotlích. A asi ne ani jako na transparentech prodavačů odpustků nebo pátera Koniáše. Obraz věčného ohně vzal Ježíš z obrazu permanentně hořící jeruzalémské skládky odpadků v údolí synů Hinnomových (řecky zkomoleně Gehenna), v místě s ještě děsivější minulostí (odpadlí Izraelci zde spalovali své děti jako oběť Molochovi). Je to však jen obraz, pro něco možná ještě horšího. Nejjednodušší definice pekla je „místo“ (nebo možná lépe „stav“) „bez Boha“. Ne, že by ve stvořeném světě existovalo místo, kde by Bůh nebyl. Dokonce to nebude ani stav, kde by člověk o Bohu nevěděl; „v pekle není ateistů“, napsal kdysi teolog Franz Pieper. Peklo je stav, kdy člověk nemá Boha v sobě, není s ním spojen ve společenství. Řecké slovo pro hřích, hamartia, znamená doslova „minutí cíle“ a pokud člověk zemře v hříchu, zůstane v tomto stavu permanentního „minutí cíle“, kterým je Bůh. A i kdyby tam bylo celé stádo zavržených, nebude tam skutečné společenství, jak vidíme na boháčovi z Ježíšova podobenství – ten i v pekle myslí jen sám na sebe, ani tam nemá žádnou reflexi svědomí, jak se třeba zaživa choval k Lazarovi, naopak ho i tam přezírá a chce ho jen využít. Peklo není žádný očistec, který si představují katolíci, není to místo „vylepšování“ nedokonalé víry nebo lásky za cenu dočasných nepříjemností. V pekle zkrátka člověk, který žije bez Boha, zůstává „sám sebou“, „zakonzervuje“ se ve stavu hříchu a vzdoru vůči Bohu.
Co tedy v pekle je a není? Už víme, že tam není Bůh; popisuje to tak i dnešní epištolní čtení: „věčná zkáza v odloučení od Pánovy tváře a od slávy jeho moci“ (2Te 1:9). Není tam ani společenství víry, naděje a lásky. Člověk tam bude také zbaven všech „rekvizit“, které dostává v tomto pozemském životě, aby poznal svědectví o Bohu a jeho plánu pro život. Rubáš nemá kapsy, jak jsem říkal v jednom z minulých kázání. To co tam naopak bude, bude to, že každý uvidí své postoje a činy i se všemi jejich důsledky, bez příkras a kamufláží. Každý bude věčně hledět na všechno co učinil, nebude tam možnost dát si prášky nebo panáka, opít se a zapomenout. Bude tam také společnost (nikoliv společenství) démonů a ostatních zavržených. Prorok Daniel říká, že na konci času budou všichni vzkříšeni, ale „jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.“ (Da 12:2). Člověk tam nejen své skutky, ale i sám sebe a ostatní uvidí takové jací jsou. K tomu aby tam stál „k pohaně a věčné hrůze“, není třeba, aby z něj Pán Bůh zlomyslně dělal nějakého netvora. Stačí jen, aby vnější vzhled odpovídal tomu, jaký je člověk uvnitř. Bůh nemusí vytvářet peklo jako nějaký zlý diktátor buduje vězení nebo koncentrační tábor. Stačí aby nechal člověka zůstat tím, čím je – čím se rozhodl být – a jen ho konfrontoval s realitou.
Zítra je výročí 17. listopadu, kdy si připomínáme znovunabytou svobodu po komunistické totalitě. Nebýt jeho, tak není ani náš sbor nebo bychom se museli scházet tajně a s obavami, jestli někdo z nás nebyl získán Státní bezpečností. Svobodu už vnímáme jako samozřejmost, ale je otázka zda s ní umíme dobře zacházet – tvrdí se, že mnoho problémů třeba dnešních mladých lidí pochází z toho, že si paradoxně neví rady s tím, že mohou dělat co chtějí. Toho samozřejmě zneužívají ti, kteří by nám svobodu chtěli pod různými záminkami zase vzít. Přitom Bible je velká kniha o svobodě. Hlavním příběhem Starého zákona je vysvobození Božího lidu z otroctví. Biblický pohled na svobodu však znamená, že je to vždy svoboda nejen od něčeho, ale i k něčemu – ke vztahu, k lásce, k budování. A že svoboda je dar, který si nemůžeme sami dát, ale který znamená také zodpovědnost. Různí revolucionáři „osvobozovali“ lid, aby ho v zápětí uvrhli do ještě horší diktatury. Přitom to nejhorší otroctví a vězení je to, co si neseme sami v sobě – otroctví hříchu. Proto říká Ježíš: „Pravda vás osovobodí“ a „Teprve až vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodnými“. Každá vnější svoboda, která postrádá tento vnitřní, duchovní rozměr je jen vězením, odkud sice stráže odešly a dveře jsou zvenčí odemčené, přesto však vězni nevycházejí, protože zůstává klíč zevnitř, z druhé strany. A to je vlastně i podstata pekla.