V dnešním evangeliu jsme slyšeli příběh setkání Ježíše s Nikodémem. Nikodém byl farizeus a člen židovské velerady, nejvyššího náboženského a právního orgánu tehdejšího Izraele. Trochu nabourává stereotyp, že farizeové a židovští vůdci byli všichni pokrytci, zákoničtí formalisté a hlavně zavilí nepřátelé Ježíše a jeho učedníků. Pokrytecky by mohla v jeho případě vypadat maximálně jeho noční návštěva – nechce být s Ježíšem vidět, nechce s ním být oficiálně spojován. Ale pravděpodobnější je, že se prostě bál – akurátnějších kolegů, jeruzalémského plebsu, reakce veřejného mínění. Ježíš mu nebyl nesympatický; dost možná si na rozdíl od svých fanatičtějších spolubratrů uvědomoval, že dosavadní náboženské formy nemají příliš valnou budoucnost a tento zvláštní učitel Ježíš z Nazareta, z galilejského venkova, může nabídnout jednu z cest jak z toho ven. Nikodémovy sympatie k Ježíšovi se v evangeliu objeví ještě dvakrát – podruhé, když učiní chabý pokus zastat se Ježíše ve veleradě s odvoláním na férovost právního jednání a po třetí, když je potřeba mrtvého Ježíše pochovat do hrobu – přinese propriety na balzamování těla. Dnes ale přišel na kolegiální teologickou diskusi, i když trochu na zapřenou.
Jak souvisí text evangelia se svátkem svaté Trojice? Duch svatý se v rozhovoru párkrát objeví, Syn také, ale jako „syn člověka“ a jméno Otce tam vůbec nepadne. A ani to není disputace o Bohu a jeho osobách, spíš se tam mluví o spáse, Božím království a novém narození – tedy o věcech týkajících se spíše člověka. Popletli to tehdy ti otcové a mniši, když vytvářeli pořádek biblických oddílů pro církevní rok?
Nikodém na začátku pokládá možná případnou otázku, i když trochu zašmodrchanou do úvodního komplimentu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha...“ Učitelů od Boha, kteří prý konali různé divy, bylo v Ježíšově době mnoho – i o samotném Nikodémovi se v židovské tradici vyprávěly různé zkazky, například o tom jak vymodlil vodu pro vyschlé studny; byl připomínán jako velmi vážený a také velmi bohatý muž, i o jeho dceři se psalo, že to byla velmi dobrá partie na vdávání. Takže víme, že jsi učitel, že jsi přišel od Boha… ale co vlastně chceš? Co nabízíš? A kdo jsi doopravdy? Stejnou otázku, kdo je Ježíš doopravdy, si před 17 stoletími položil i Nicejský koncil, jehož dvoukulaté výročí si letos připomíname. „Bůh z Boha, světlo ze světla ... jedné podstaty s Otcem“, zněla konečná odpověď. Kdyby s něčím takovým ovšem přišel už tehdy Nikodém mezi ostatní židovské veleradní, pravděpodobně by ukřižovali nebo ukamenovali i jeho.
Ježíš mu ale slibný začátek konverzace pro evangelium trojiční neděle hned nabourá: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nenechá ani Nikodéma rozvinout co ho zajímalo a hned stočí řeč jinam. Nevíme proč. Možná chtěl jako nějaký buddhistický mistr cíleně vykolejit svého posluchače, aby ho donutil vypadnout ze stereotypu a začít myslet jinak. Ale možná je důvodem to, co bezprostředně předchází v Bibli dnešnímu textu: „Ježíš [lidem] nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o něm říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku.“ (J 2:24-25) „Sám dobře věděl co je v člověku“: jaký člověk je, ale i co člověk potřebuje. A tak místo úvodních zdvořilostí jde hned k věci.
Člověk by řekl, že pokud chtěl Ježíš Nikodéma opravdu rozhodit, povedlo se mu to dokonale; s (pro něj) absurdní myšlenkou nového narození si židovský pohlavár vůbec neví rady. Možná zde svou roli sehrála i slovní hříčka se slovem anóthen – může znamenat „znovu“, ale také „shůry“. Ježíš vysvětluje: narodit se anóthen, tedy „znovu“/„shůry“, znamená narodit se z vody a z Ducha. Tady by to Nikodémovi už mohlo dávat smysl: nový začátek skrze vodu – s něčím takovým už přišel Jan Křtitel; začít znovu, „tvrdý reset“ života, nepotřebují jen přivandrovalci od pohanů, ale i ti, kteří si myslí, že patřit k Božímu lidu je samozřejmost, privilegium dané už jejich narozením.
Tady už se, trochu oklikou, dostáváme k tomu, co nám říká evangelium k dnešní neděli. Pokud čteme evangelia, může nám přijít nápadné, že tam, kde se v nich mluví explicitně o osobách svaté Trojice, děje se tak částo v souvislosti se svátostí křtu: když Ježíš posílá učedníky do světa, posílá je křtít ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, a také při Ježíšově vlastním křtu je slyšet Otcův hlas a Duch svatý je vidět v podobě holubice.
Co je křest? Vlastností Kristových svátostí je, že jsou (podobně jako Boží slovo) vnitřně bohaté a mnohovrstevnaté; podobně jako Bible nejde zredukovat na ideologii nebo jednoduché poučky, nejde ani o křtu nebo Večeři Páně říct jednoduchou definicí co jsou zač. Křest nás omývá od viny a hříchu – mocí evangelia, se kterým se voda spojuje při obřadu, ale i mocí Kristovy krve, se kterou je voda spojena už od Kristovy oběti (z probodeného boku vyšla „krev a voda“). Křest nás ale také spojuje s Kristem jako takovým – ve křtu jsme „oblékli Krista“, ponořujeme se do jeho smrti, ale také se z ní vynořujeme v jeho vzkříšení, jak píše sv. Pavel. Křtem se také stáváme součástí církve – Kristova těla.
Ježíš říká – stále nechápavému – Nikodémovi, že „nikdo nevystoupil do nebe, jen ten, kdo sestoupil z nebe, Syn člověka, který je v nebi.“ To znamená pro lidi dobrou a špatnou zprávu. Ta špatná říká, že ať se kdokoliv jakkoliv snažil dostat se k Bohu vlastními silami, ať si stavěl sebe-důmyslnější „žebříky do nebe“, není mu to nic platné, takhle to nefunguje. Ta dobrá (eu-angelion) říká, že do nebe se přeci jen někdo dostal – ten který tam už byl, Syn člověka. Všimněme si: „Syn člověka“. Tedy důraz i na Ježíšovo lidství, jeho spojení s námi. V řeči u poslední večeře a velekněžské modlitbě Ježíš říká, že odchází k Otci, aby „tam, kde jsem já, byli jste i vy“ (J 14:3, J 17:24). Křest je znamením tohoto spojení se „Synem člověka, který je v nebi.“
Někdy se trochu pro přehlednost říká, že Bůh Otec člověka stvořil, Boží Syn ho vykoupil a Duch svatý ho posvěcuje. To je ale trochu zavádějící zjednodušení. Teologové nám říkají, že to, co dělají všechny tři božské osoby – ať je to stvoření, vykoupení nebo posvěcení – je navenek, z našeho lidského pohledu, jejich společné dílo, v nebi není žádná „pásová výroba“. To vidíme už v příběhu stvoření, kde je přítomen Bůh, Slovo („i řekl Bůh...“) a Duch, kde o sobě mluví v množném čísle („učiňme…“). Nikodém možná (při vzpomínce na Jana Křtitele) pochopil tu narážku na vodu, ale asi mu nebyla jasná ta část s tím narozením z Ducha. Spása, kterou nabízí Ježíš, je skutečné nové stvoření, s „Duchem nad vodami“ jako na začátku Bible. A „Duch si (jako vítr) vane kam chce – slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde.“ To znamená: můžeš poznat Boží dílo, ale nemůžeš ho vměstnat do žádných stávajících souřadnic, do žádných „škatulek“, do žádných schémat, ve kterých jsi zvyklý myslet. Možná proto Nikodém – ač uznávaný a vzdělaný „učitel v Izraeli“ – úplně nepochopil, o čem Ježíš mluví. A možná někdy proto – protože neumíme vypadnout ze schémat, zvyklostí a stereotypů – nerozumíme Božím plánům ani my.