Křesťanská bohoslužba (jako ta naše) se obvykle koná v kostele. Kostel je budova k tomu postavená, aby se tam vešlo potřebné množství lidí, aby tam bylo všechno co je potřeba – lavice na sezení, kazatelna aby bylo slyšet, oltář pro Večeři Páně, kůr a varhany pro hudbu a zpěv … to že je kostel určený ke službě Pánu Bohu, vyjadřujeme tím, že při jeho postavení máme obřad, kterým ho posvětíme („posvětit“ v biblickém myšlení znamená doslova něco „oddělit“, „vyhradit“ – pro Pána Boha), nelibě neseme, když se tam někdo chová špatně, třeba sprostě nadává a kleje nebo dělá jiné věci, které se před Pánem Bohem nesluší. Víme, že kostel měl také odpradávna právo azylu, kam se utíkali ti, kdo byli ohroženi na životě. Také má určitý symbolický význam – stával uprostřed vesnice, aby se naznačovalo, že lidské společenství má duchovní střed, že v jeho centru je vždy Bůh. Komunisté chtěli, abychom se do kostelů zavřeli a církev nebyla ostatním na očích, dokud ji úplně nezruší; kdo moc vylejzal, toho zavřeli oni.
Ne vždy se ale bohoslužba koná v kostele. Víme to ze zkušenosti našeho vlastního sboru, který kostel nemá, že už jsme konali bohoslužby na různých místech, které jsme museli různě přizpůsobovat a všelijak improvizovat, abychom mohli naslouchat Božímu slovu a slavit Kristovy svátosti. Sám jsem zažil i různé nouzové, až „undergroundové“ podmínky: jednou nám poskytli například nějakou rockovou zkušebnu, kde jsem musel jako kazatelnu použít notový pult a jako oltář velkou obrácenou reprobednu. V takových chvílích si uvědomíme, že nejdůležitější není budova, ale ten „živý kostel“ – lidé, kteří se v něm na Kristovo pozvání scházejí.
Příklad takové improvizace máme i v dnešním evangelijním textu. Ježíš pronásledovaný zástupem učedníků a zvědavců dorazí na břeh Genezaretského jezera. Tlačenice je taková, že si Ježíš ani nemá místo, odkud by ho lidé slyšeli; megafony nebyly a asi tam nebyla k dispozici ani nějaká bedýnka jako někde v Hyde Parku, na kterou by si mohl stoupnout. Navíc židovští učitelé tehdy u vyučování nestáli, ale seděli, což bylo ještě mnohem méně reálné – tady se dalo tak akorát stát na jedné noze a to ještě možná ne na vlastní.
Ježíš si ale umí poradit. Jezero je domovem rybářů; stovky jich každou noc vyrážejí v loďkách na hladinu, aby něco chytili a úlovek ráno prodali v blízkých městech; minulou noc se ovšem moc nedařilo, takže alespoň opravují náčiní a doufají, že příště to bude lepší. Loďka jednoho z nich, Šimona Petra, ale nyní poslouží jako Ježíšova improvizovaná kazatelna: pokud kousek odrazí od břehu, může v ní jako správný židovský učitel sedět a na břehu ho všichni uslyší. Když Ježíš skončil, mohl si Petr, kapitán a majitel v jedné osobě, myslet, že se zase vrátí k práci, ale místo toho ho Ježíš „komanduje“ dále: zajeď na hlubinu a zkus tam lovit ryby. Petr by si jako zkušený rybář mohl zaťukat na čelo: v noci nic nechytili, tak co by asi ulovili teď ve dne, kdy jsou podmínky k rybolovu na jezeře horší než v noci? Nicméně Petr se podřídí Ježíšově autoritě (nazývá ho doslova „náčelníkem“ – epi-statés je „ten kdo stojí nad druhými“) a nemožné se stane skutkem, dokonce musejí přivolat druhou partu, aby jim s úlovkem pomohla.
Když jsem nad tím textem uvažoval, napadlo mne, že nejen kazatelna z lodi, ale celý ten příběh vlastně připomíná křesťanskou bohoslužbu. (Lukáš to možná dělá schválně, v jeho době už měla křesťanská shromáždění svůj ustálený pořádek a on mnoho příběhů – např. Emauzy – vypráví tak, aby uspořádání bohoslužby připomínaly). Máme tu scházení se k bohoslužbě: lidé se doslova tlačí, aby slyšeli Ježíšovo vyučování; máme tu zvěst slova – Ježíšovo kázání z lodi; máme tu „zajetí na hlubinu“ v modlitbě, máme tu obdarování k nasycení, které nám připomíná svátost Večeře Páně, máme tu také Confiteor, vyznání vin a nehodnosti – když Petr vyznává, že je hříšný člověk a Ježíš se asi nějak spletl, máme tu i závěrečný prvek vyslání do světa s požehnáním – ne, Ježíš se nespletl, právě tohoto „hříšného člověka“ Petra vysílá, aby se stal „rybářem lidí“ pro Boží království.
Lukášovým hlavním cílem jistě nebylo zašifrovat nám návod jak si uspořádat liturgii v kostele; i ta liturgie samotná v podstatě symbolicky vyjadřuje co je církev a jak vypadá život člověka, respektive křesťanského společenství s Bohem. V něm je důležité chodit tam kde je Ježíš a naslouchat Božímu slovu, ať už z kazatelny, ze čtení Písma svatého nebo ze svědectví jiných lidí. Někdy je ale potřeba také „zajet na hlubinu“ – přestat si hrát na kapitána lodičky svého života a poslechnout „náčelníka“ Ježíše a zkusit čerpat tam, kde už jsme to x-krát vzdali a kde to vypadá velmi nepravděpodobně – vždyť Petr, který tu vytahuje plné sítě ze zdánlivě prázdného jezera, musel jít hlásat zvěst popraveného kazatele, který z lidského hlediska prohrál tím nejhorším způsobem, který byl „v očích světa ničím“ (1K 1:28) – a dnes se k němu obracejí miliardy lidí. „Hlubina“ tu není ani nějaká automatická mystická zkratka k Bohu – v Bibli se s člověk s Bohem obvykle setkává spíš na nějaké hoře. Možná je to dokonce i něco, čeho se děsíme nebo před čím utíkáme. A často první reakce při setkání s „hlubinou“ nebo s Božím zázrakem či darem vypadá tak, že máme pocit, že jsme tu nějací nepatřiční, že si jsme si my nebo Bůh spletli dveře, že to asi bylo myšleno pro někoho „lepšího“. Ale jsme to právě my, které Kristus posílá „lovit lidi“, tak jako Petra, který se jistě nejen cítil, ale i byl hříšný člověk a, jak víme z Písma svatého, mnohokrát i potom selhal v řadě situací, což jistě Pán Bůh nemohl nevědět.
Důležitý je dnešní příběh jako celek. Zázrak bez Ježíšova vyučování a Petrova povolání by byl jen na efekt, „akce pro akci“. Pokud něco vynecháváme z bohoslužby – třeba kázání, svátost, vyznání vin, písně k oslavě aj. – dlouhodobě začne něco v duchovním životě sboru chybět. Stejně tak i v křesťanském životě nás jednotlivců. Když škrtneme Boží slovo a vyslání do světa a necháme jen zážitek zázraku, skončíme jako různí blouznivci, kterých se v dějinách církve urodilo celkem dost; závislí na zážitcích a prožitcích, ve kterých si chtějí jen lebedit a do nekonečna je opakovat (možná i Petra v první chvíli napadlo, zda nevzít Ježíše jako parťáka do svého rybářského podniku a mít tak dlouhodobou výhodu nad konkurencí). Na druhou stranu, pokud odstraníme „prostředek“ (hlubinu a obdarování) a necháme jen „kraje“ (učení, nehodnost a misi), mohou se z nás pro změnu stát jen prázdní náboženští ideologové a moralisté, kteří by rádi zapalovali druhé, aniž by sami hořeli (a občas by někoho zapálili doopravdy jako kostničtí preláti Mistra Jana Husa). Pouze když vstoupíme do příběhu celého, můžeme prožít plný křesťanský život, který má jak obsah (v setkání s Bohem na hlubině) tak i smysl (svědectví o tomto setkání druhým).