Latinské jméno neděle Jubilate pochází ze vstupního zpěvu z Ž 66 Jubilate Deo omnis terra, „Plesej Bohu celá země“. Je to stále ještě ozvěna velikonoční radosti a připomínka toho, že v církevním roce jsme uprostřed velikonočního období. Pokud se však podíváme na tři kantáty, které pro dnešní neděli napsal J. S. Bach, minimálně dvě z nich (č. 12 a 103) mají ve svém názvu německé slovo weinen, „plakat“. A i ta třetí (č. 146) si vzala svá vstupní slova z verše Sk 14:22 („Do Božího království musíme vejít skrze mnohá soužení“), které Bach (či jeho textař) použil v hudbě pro tuto neděli ještě několikrát. To že život křesťana není vždy procházka růžovým sadem, ostatně i Pán Ježíš v evangeliu říká: „budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat“ (v. 20), svět, ve kterém jsme, jak říká apoštol Petr v epištolním čtení, „cizinci bez domovského práva“.
Ježíš ale spolu s „A“, říká i „B“: čteme zaslíbení, že „váš zármutek se změní v radost“ a „vaši radost vám nikdo nevezme“. „Pláč, nářek, smutek, úzkost, strach a trápení“, které jsou „chlebem slz pro křesťany nesoucí Ježíšovo znamení“, jak zpívá sbor, v Bachově kantátě, nikdy nejsou Boží poslední slovo. Stejnou hudbu Bach použil ve Velké mši h moll, v části Crucifixus, která mluví o ukřižování Ježíše; možná náhodou, ale možná proto, aby naznačil, co je to „Ježíšovo znamení“, které křesťan nese - kříž. „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete křtěni,“ (Mk 10:39) říká Ježíš svým učedníkům bez obalu. Právě křest nám ale ukazuje ono Ježíšovo „A“ i „B“. Sv. Pavel to shrnuje ve známém místě z 6. kap. listu Římanům: „Křtem jsme s ním pohřbeni do smrti, abychom – tak jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou – i my vkročili do nového života. Jsme-li s ním ztotožněni ve smrti, jistě s ním budeme ztotožněni i v jeho vzkříšení.“ (Ř 6:4-5) To je v kostce nejen teologie křtu, ale i křesťanských Velikonoc.
Ježíš používá přirovnání – které je zvláště dnes, na Den matek příhodné: – když se na svět rodí nový člověk, je to bolest, fyzická námaha, psychický stres, strach jak to dopadne… a pak je najednou človíček na světě a radost z něj převáží všechno to bolestivé, stresující a jinak negativní co maminka při porodu prožívá. Stejné přirovnání používá také apoštol Pavel, když mluví o situaci celého stvoření – vysvobození ze zkázy a marnosti do svobody slávy Božích dětí komentuje slovy: „veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.“ (Řím 8:22). Svým způsobem si to trošku v malém v posledních týdnech užili i naši bratři katolíci: zármutek z odchodu oblíbeného papeže Františka (tedy, oblíbeného minimálně těmi, kteří netoužili po návratu církve do středověku) vystřídala radost ze zvolení jeho nástupce tento čtvrtek.
Učedníci mají mnoho otázek; pokud člověk není náboženský fanatik, je přirozené, že se ptá - například v modlitbě - na řadu věcí i Pána Boha, někdy až hodně „na dřeň“ jako starozákonní Jób. Můžeme si všimnout, že je zaujalo Ježíšovo slovo „maličko“ (ř. mikrón, což znamená něco velmi nepatrného, co měříme mikro-metrem a můžeme vidět jen mikro-skopem). Nezabývají se tím, co to znamená vidět/nevidět Ježíše, soustředí se právě na tento časový okamžik. Jak dlouho trvá mikron, „maličko“? „Jak dlouho?“ Možná je otázka „jak dlouho?“ druhou nejčastější otázkou všech úzkostných modliteb, hned po otázce „proč?“
Říká se, že neexistují hloupé otázky, jen hloupé odpovědi; stejnou otázku ostatně Bohu kladou i duše mučedníků po rozlomení páté pečeti (Zj 6:10). Ježíš (jak to v Janově evangeliu dělá celkem často) dává odpověď-neodpověď: nedozvíme se, kolik je „maličko“; dozvídáme se, že „v onen den se mě nebudete již na nic ptát.“ Znamená to, že už všechno bude jasné jako facka? My víme, že vztah (včetně vztahu k Bohu) se uvádí v život rozhovorem, dialogem (dva lidé koukající do mobilů s ušima "zašpuntovanýma" sluchátky dojmem vztahu moc nepůsobí, i když sedí těsně vedle sebe) a otázky bývají podstatnou součástí rozhovoru, ve kterém reagujeme jeden na druhého a vzájemně se postupně hlouběji poznáváme. V tomto smyslu bude vždy „na co se ptát“, protože v Bohu jsou dobro, pravda a krása nekonečné a nevyčerpatelné (tuším že to byl církevní otec Řehoř z Nyssy, který věčný život s Bohem popsal obrazem nekonečného společného putování). Skončí ale úzkostné otázky typu „proč?“ a „jak dlouho?“. Bůh na ně v zásadě už odpověděl (vtělením, obětí a vzkříšením svého Syna), jen my musíme dorůst tomu, abychom tuto odpověď pochopili.