V listu Židům se píše, že „Bůh pokoje ... vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše“ (Žd 13:20) a možná proto je „neděle Dobrého pastýře“ zároveň jednou z velikonočních nedělí (sám Ježíš v evangeliu říká: „Proto mne Otec miluje, že já pokládám svou duši, abych ji zase přijal,“ J 10:17). Ale kdo je „dobrý pastýř“?
Život pastýřů máme pod vlivem romantických představ tendenci představovat si jako pohodovou venkovskou idylu, s nenáročnou prací, která byla často přidělována těm, co moc rozumu nepobrali. Toto „kognitivní zkreslení“, jak se dnes říká, není nové. Ve starověké antice vznikla jedna z prvních utopií - známý římský básník Vergilius ve svých Eklogách idealizoval řeckou krajinu Arkádii jako zemi obývanou pastýři, zemi nádherné přírody a prostého životního stylu bez starostí „velkého světa“, zemi plnou písní a hudby z pastýřských píšťal, kde nejde myslet na špatné věci, na utrpení, nemoci a smrt (možná svou roli sehrála skutečnost, že v době epidemií se vyšší společenské vrstvy utíkaly z měst - podobně jako dnešní chataři a chalupáři - na svá venkovská sídla). Vergilius se stal (skrze básníka Danta Alighieriho) populárním i v křesťanském novověku a pastýřská idyla byla vděčným tématem básní, písní a obrazů od renesance až po romantismus.
Přitom už ve starověku věděli, že bukolická pastýřská idyla v bájné Arkádii neodpovídá pravdě. V Na počátku 17. století dva barokní malíři (Francouz Nicholas Poussin a Ital Guercino) namalovali poněkud znepokojivý příběh z této idylické krajiny: bezstarostní pastýři na svých toulkách objeví hrobku (v Guercinově verzi lidskou lebku na náhrobním kameni) patřící bájnému pastýři/básníkovi Dafnisovi; na náhrobku je latinský nápis Et in Arcadia ego, česky „I v Arkádii jsem já“ (míněna smrt). Ani v idylické krajině, ani ve světě básní a písní člověk nemůže uniknout konfrontaci se svým údělem, se svou konečností.
V evangeliu o sobě Ježíš mluví také jako o pastýři. Avšak tam, kde se antická idyla snažila utrpení, smrt a jiné negativní stránky lidského života „vymlčet“, zamluvit nebo před nimi utéct, Ježíš jako dobrý pastýř člověka vstupuje se svojí „ovečkou“ právě do těchto situací, do těch situací, kdy jde (doslovně i obrazně) „o život“ Žalmista ze známého 23. žalmu sice sní o zelených pastvinách a tichých vodách, ale ví, že ho Hospodin jako pastýř provází i „údolím stínu smrti“ (či „temného stínu“ - obojí překlad hebrejského slova m-v-t je možný), že je jeho starostlivost přítomna i v té nejdrsnější skutečnosti, i v té nejbeznadějnější situaci („v údolí stínu smrti ... ty se mnou jsi“).
Ježíš také svůj obraz bere z prostředí Blízkého východu, kde pastýř není „pasáček“ - romanticky založený mladík nebo nejhloupější obecní trouba - ale povolání pro „tvrdé chlapy“ ve stylu „pomáhat a chránit“ - pomáhat zvířatům s hledáním obživy v krajině skoupé na vodu i vegetaci a chránit samozřejmě před predátory všeho druhu - často i s nasazením vlastního života (v. 11: „Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.“). (Ono to použité slovo kalos neznamená dobrý v morálním smyslu – „hodný“ – ale spíš „dobrý v tom co dělá“, kvalifikovaný, zodpovědný). Kdybychom si tedy měli Pána Ježíše vymalovat jako reálného dobrého pastýře, museli bychom ho zřejmě vypodobnit jako unaveného, zpoceného a špinavého, v zablácených holinkách s kýblem hnoje, na kterého se ostatní dívají zpoza ohrady s despektem.
Co by však nezmizelo, by byla láska a zodpovědnost vůči zvířeti, které je na svém lidském pečovateli závislé. Dobrý pastýř není ani najatý pasák nebo anonymní „živočišná výroba“ - práci pastýře nelze dělat bez vztahu ke svěřeným zvířatům (v 14: „Znám své ovce a mé ovce znají mě“).
Ježíš je dobrým pastýřem ne proto, že nám věci maluje na růžovo, ale proto, že je s námi i v situacích které objektivně růžové vůbec nejsou, i tam, kde se naše „Arkádie“ promění v „údolí stínu smrti“. To je poselství pro každého jednotlivého člověka, ale i pro církev a církevní sbor: nejsme povoláni k vytváření nějakých (často falešných) idyl, ale ke svědectví o tom, že Pán Ježíš je dobrým pastýřem i ve světě jaký je, i uprostřed životních situací i mezilidských vztahů, které nejsou ideální, protože pro něho „žádná tma není temná, noc jako den se rozjasní“ (Ž 139:12).
Pán Ježíš nás ale vybízí nejen k tomu, abychom přijali vírou jej a jeho dobrotu k nám lidem, ale abychom také následovali jeho příkladu. Vykladači nás upozorňují, že 10. kapitola Janova evangelia (o dobrém pastýři) následuje po 9. kapitole, po příběhu slepce, kterého Ježíš uzdravil, ale kterého židovští vůdci – oficiální „pastýři“ tehdejšího Božího lidu – s kletbami vyhnali pryč. Kdysi jsem četl jednu knížku o sektách, která se jmenovala Pastýři bez smilování, ale nebezpečí stát se sektou s „nemilosrdnými pastýři“ může hrozit i „normálnímu“ sboru nebo církvi. Povolání k následování Ježíšova pastýřského příkladu však není omezeno jen na náboženské vůdce a na prostředí církve. Prof. Heller (starozákoník z ETF) kdysi napsal knížku Člověk-pastýř stvoření, ve které vykládal úkol člověka ustanovený v rajské zahradě právě jako roli pastýře – zodpovědného správce. A podobně vidí roli člověka následujícího Ježíše i náš reformátor Martin Luther – proti onomu homo homini lupus cynického filosofa Hobbese staví jiné zadání – homo homini pastor bonus, homo homini Christus.