Na první pohled tu máme dvě stejné nebo alespoň podobné situace: dva hladovějící zástupy v pustině a náboženští vůdci, kteří vykonají nebo zprostředkují jeho zázračné nakrmení. Při bližším ohledání ale zjistíme, že tomu tak úplně není. Jistě, rozdíl je i v „technických“ detailech – za Mojžíšem vyrazí Izraelci se zásobami na 40 dní pro přejití pouště; tuší, že cesta do zaslíbené země se trochu protáhne, i když asi ne, že z 40 dní se nakonec vyklube 40 let. Za Ježíšem lidé vyrazí „jen tak“, možná si mysleli, že si ho chvíli poslechnou a půjdou domů, ale nový učitel je zaujal natolik, že se už tři dny táhnou za ním po místních pustinách. Je tu ale rozdíl i v jednání protagonistů. Starozákonní Boží lid reptá. On vlastně reptá pořád; reptal už v Egyptě – faraonova opatření a pracovní podmínky se Izraelcům jistě nezamlouvaly, ale pořád je něco špatně i tady na poušti – voda, jídlo a tisíc dalších věcí. Dokonce se objeví i hoax, dezinformace, konspirační teorie – Mojžíš s Aronem je vyvedli na poušť jen proto, aby tam všichni zahynuli. A k tomu to nostalgické „retro“ o hrncích masa v Egyptě – co na tom, že to byla minulost poněkud, respektive poněkud dosti, přikrášlená. Lidé se příliš nemění – internet pořád zaplavují divoké spekulace o údajných zločinných úmyslech různých současných politiků doprovázené starými zrnitými fotografiemi „výdobytků“ socialistického „blahobytu“. Možná kdyby tehdy měli Izraelci sociální sítě, vkládali by na ně něco podobného. Pána Boha samotného si zatím sice otevřeně kritizovat nikdo netroufá, zato to místo něj schytají Mojžíš a Aron jako jeho služebníci, kteří musí pendlovat mezi Hospodinem a jeho nevděčným lidem. Pán Bůh zařídí zázrak – večer jsou k jídlu křepelky a ráno ta podivná, ale vlastně celkem dobrá věc manna – ale klade si podmínky: každý si může nabrat jen to, co potřebuje na daný den, s důvěrou, že další den se Bůh znovu postará. Je to zase zkouška víry a poslušnosti Izraelců – a i v ní mnozí selžou: snaží se nakřečkovat si „do foroty“ a pak se diví, že se jim nahromaděné zásoby zkazí.
V evangelijním příběhu je to trochu jinak. Je to sám Ježíš, kdo vidí, že lidé mají problém a jsou trochu v deadlocku – tady se k jídlu nic sehnat nedá a domů je to pro řadu z nich daleko. Evangelista o Ježíšovi říká, že mu bylo „líto“ (BK, B21, ČEP, SEv) těch lidí, že byl „hluboce pohnut“ (ČSP) nad jejich situací. Řecký výraz, který evangelista použil (splan-chní-zomai) doslova znamená, že se někomu „svírají útroby“ a je to vlastně nejčastější biblický popis Ježíšových emocí ve vztahu k člověku, ať už jde o bezejmenné zástupy, o vdovu z Naim, dva slepé u Jericha a řadu dalších lidí; sám Ježíš je použije v podobenství když mluví o otci, který vidí návrat marnotratného syna. Když rozdílí zázračně rozmnožené jídlo, nestanovuje žádná pravidla a podmínky. Snad jen aby se dostalo na všechny a aby se do rozdílení jídla zapojili i jeho učedníci.
Na oba příběhy se můžeme podívat optikou rozlišování zákona a evangelia z naší (luteránské) tradice. Víme, že ze skutků zákona se nikdo nemůže ospravedlnit, ale (na rozdíl od antinomistů) víme také to, že i pro křesťana je Boží zákon v řadě věcí dobrý: tradičně se říká, že hlavně ve třech:
-
nastavuje nám zrcadlo, jak na tom doopravdy jsme před Pánem Bohem,
-
nabízí určitá pravidla pro fungování světské společnosti, která by podle evangelia nefungovala, jelikož všichni nejsou dokonalí křesťané
-
nabízí i určité směrování v křesťanském životě (v „posvěcení“), zejména co se týká vztahů k našim bližním, protože (jak jsem již citoval Luthera): „Bůh naše dobré skutky nepotřebuje, ale náš bližní ano“.
Jak se dívat z této perspektivy na náš starozákonní text? Předně: i v oblasti Zákona můžeme vidět, že napřed jedná Pán Bůh a pak teprve chce něco po člověku. Desatero začíná slovy: „Já jsem Hospodin … který tě vyvedl“ (a proto (ne)dělej to a to). I tady napřed jedná Bůh: zajistí jídlo v podobě manny a křepelek. Pak má ale nějaké podmínky, je to zároveň určitý test: jídla bude právě tolik, aby se všichni najedli na jeden den, jen před sobotou, dnem odpočinutí bude dvojnásobek. A pravidlo je takové, že sbírat se smí jen pro každodenní potřebu, aby se na všechny dostalo – zde máme zákon jako nástroj pro pravidla fungování lidské pospolitosti. Někteří ale neposlechnou – Bohu úplně nedůvěřují a zkusí si udělat zásoby „na horší časy“. Druhý den to ale smrdí a hýbou s tím červi. Když bychom četli v Bibli dále, zjistíme (v Nu 11) , že i ta manna se brzo Izraelcům přejí a znovu vzpomínají na údajný egyptský „blahobyt“, tentokrát i ve vegetariánské variantě v podobě hrnců okurek, melounů, pórku, cibule a česneku. Tady máme druhou funkci zákona: ukazuje nám, co jsme zač: ať udělá Bůh pro člověka cokoliv, člověk si vždycky najde důvod najít na tom nějaké mouchy, hledat nějaký alternativní plán a zařizovat se sám pro sebe, bez ohledu na Boha a ostatní lidi.
Ježíš nám ve své bezpodmínečnosti ukazuje cestu evangelia. Neklade zástupům žádné podmínky, jeho motivací je soucit s bezvýchodnou lidskou situací, nikoliv očekávání nějaké protihodnoty. Martin Luther v jednom svém kázání říká, že tento evangelijní text nám ukazuje „samotnou hloubku Spasitelova srdce“ : v Ježšovi – pravém Bohu a pravém člověku – se potkává bezpodmínečná Boží láska se zkušeností spoluprožívaného údělu lidství se všemi jeho bolestmi a nejistotami. To je cesta jakou Bůh zachraňuje člověka – bez podmínek, bez protislužby, pohnut soucitem s naší situací – ovšem soucitem nikoliv jako sentimentální citovou křečí, ale soucitem, který jedná a zapojuje do toho jednání i druhé.
To nám ukazuje co si můžeme z dnešních textů Božího slova odnést. Toto „zapojení druhých“ do Kristova jednání je vlastně církev. Tady máme to „třetí užití Zákona“, na které bychom zdánlivě málem zapomněli. Vyjadřuje ho sv. Pavel v dnešní epištole: „[nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu] … dejte do služby spravedlnosti k posvěcení.“. Kdybychom se znovu vrátili k Lutherovu výkladu, říká v něm, že zapojením učedníků do distribuce chleba a rybiček Ježíš dává najevo, že „bude své dílo a dary spravovat pomocí lidských sil“:
Kristus nám totiž chce předložit dvojí obraz, totiž obraz víry, abychom se příliš neznepokojovali; také obraz lásky, že jako on nám činí, stará se o naše dobro, krmí nás a dává nám pít a obléká nás, a to jen z lásky svobodné, nikoli kvůli svému prospěchu nebo kvůli naší důstojnosti; tak i my máme činit dobro bližnímu, svobodně a bezplatně, z čisté lásky, čímž, jako je on pro vás Kristem, máte být takto Kristem i pro svého bližního.