Introit dnešní neděle pochází z 43. žalmu. Latinský překlad „suď mne“ možná není úplně přesný - jako by naznačoval, že žalmista stojí před Bohem jako obžalovaný; spíš tu stojí na straně „poškozených“ - ten kdo by se měl Bohu zodpovídat, jsou spíše ti „pohané“ (gojim), kteří jsou „ne-zbožní/ne-milosrdní“ (v hebrejštině doslova opak „chasidů“ - chasid je, jak možná víte, zbožný Žid, jakýsi „židovský pietista“, ale chesed je hebrejsky také „milosrdenství“ - vztah k Bohu a vztah k člověku jsou tedy již ve Starém Zákoně spojeny), kteří žalmistu týrají, ponižují, posmívají se mu kvůli jeho víře. Proto řada současných překladů používá spíše méně mnohoznačné opisy: „Zjednej mi právo“ (B21, ČSP), „Dopomoz mi, Bože, k právu“ (ČEP), „Prisúď mi právo, Bože“ (slov. Evanjelický preklad).
Toto žalmistovo volání a stěžování na špatné zacházení připomíná jiný žalm, Ž 22, který Pán Ježíš citoval na kříži („Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“) a ve kterém starozákonní autor předpověděl různé okolnosti Ježíšova utrpení („Ruce i nohy mi probodli ... dívají se na mě, zírají, o moje šaty dělí se, o moje roucho losují.“ Ž 22:17-19 B21). Kdysi jsem slyšel vtip, který se pokoušel dokázat, že Ježíš byl černoch; mimo jiné tvrzením, že „u soudu s ním zacházeli nefér“ (byla to samozřejmě narážka na rasové předsudky v americkém soudnictví, ale také na popis Ježíšova procesu v evangeliích). Možná proto kompilátoři západní latinské liturgie (ze které ovšem vychází i naše evangelická tradice) ten 43. žalm zařadili právě na začátek období, kdy si Ježíšovo utrpení (pašije) připomínáme.
Ž 43 byl také jednou z tradičních modliteb před začátkem bohoslužby (obsahuje také verš 4 „přistoupím k Božímu oltáři“), následoval hned po otevření „ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.“ Kdybychom se s požadavkem "suď mne!" postavili před Boha jako hříšní lidé - ať už jako obžalovaní nebo jako žalobci - a chtěli se ospravedlnit z vlastních sil a skutků, byla by to, jak se říká „odvaha hraničící s drzostí“ a asi bychom moc slavně nedopadli. Zahájení bohoslužeb ve jménu sv. Trojice nám však připomíná - jak si to občas říkáme na začátku - že bohoslužbu konáme jako pokřtěné děti Boží, jako ti, kteří byli ve křtu obmyti Kristovou krví a nyní tu stojí ve společenství s ním; spravedlnost, které se dovoláváme není naše vlastní, ale spravedlnost Kristova, se kterou smíme čelit útokům a žalobám ne nějakých záludných „gójů“ jako starozákonní Izraelec, ale Nepřítele a Žalobníka, který nás chce ze společenství s Bohem odvést pryč (hebrejské sátán znamená „žalobník“ a řecké diabolos - „ďábel“ - zase „pomlouvač“). Proto ta žalmová modlitba následovala právě po připomínce křtu. Anglická teoložka Catherine Pickstocková píše v jedné své knize, že „naše cesta k Bohu nemůže začít dříve, než skončila, dříve než se Bůh sám vydal na cestu k nám … abychom se dostali na místo bohoslužby, na místo Boží přítomnosti, musíme se na tom místě již nacházet.“
To je také tématem dnešního epištolního textu. Tam apoštol, stejně jako žalmista, používá obraz chrámu a oltáře, obraz starozákonní židovské bohoslužby. K tomu, aby se mohli lidé ve Starém Zákoně aspoň vnějšně smířit s Bohem kvůli svým hříchům, existoval zvláštní svátek zvaný Den smíření; to byl jediný den v roce, kdy směl židovský velekněz vstoupit do „svatyně svatých“ – nejvnitřnější části jeruzalémského chrámu, ve které nebylo nic jiného než archa úmluvy – schrána, která ukrývala kamenné desky s Desaterem a několik dalších památek na Boží skutky. Víko této smlouvy (kapporet) pak velekněz pokropil krví obětovaného býka (obětoval sám za sebe) a kozla (za ostatní); na druhého kozla symbolicky naložili hříchy všeho lidu a vyhnali ho do pouště k démonům. Jiný rituál očištění od hříchu předpokládal omytí ve vodě smíchané s popelem ze spálené krávy. Jak vidíme, odpuštění a smíření vždyckyznamenalo, že to někdo „odskákal“, že umřelo nějaké zvířátko (už v příběhu o pádu Pán Bůh první lidi oblékl do kůží nějakého zabitého tvora). „Všechno se podle Zákona očišťuje krví a bez vylití krve není odpuštění [hříchů].“ (Žd 9:22)
Tento obraz chrámu a oběti tedy použil autor listu Židům, aby svým čtenářům objasnil oběť Nové smlouvy, Kristovu smrt na kříži. Ježíš tu vystupuje ve zvláštní dvojroli, jako velekněz a zároveň oběť; neobětuje tu žádné čtyřnohé tvory, ale sama sebe, své tělo a svou krev. A to není jediný rozdíl mezi starozákonními kněžími a Ježíšem jako veleknězem nové smlouvy. Židovský velekněz byl hříšný člověk. Měl stejnou padlou a zkaženou povahu jako ostatní a potřeboval smírčí oběť za své vlastní hříchy. Kromě toho bylo nutné, aby se oběti v židovské bohoslužbě neustále opakovaly. Byly nedokonalé. Byly to pouhé předobrazy a stíny, obětované hříšnými a smrtelnými lidmi, kteří denně upadali do hříchů, umírali a potřebovali být nahrazováni stále novými a novými „kádry“; proto bylo nutné tyto oběti na denní nebo roční bázi opakovat.
Ježíš však je dokonalý (bezhříšný) a věčný Boží Syn, je – jako vzkříšený – „ten který již neumírá“ a stojí navěky po Boží pravici. Proto o něm Písmo říká, že „nemusí jako tamti velekněží denně obětovat nejprve za své vlastní hříchy a potom za hříchy lidu, neboť to udělal jednou provždy, když obětoval sám sebe.“ (Žd 7:27), „skrze svou vlastní krev jednou provždy do svatyně, když získal věčné vykoupení.“ (9:12), „smrtí, kterou zemřel, zemřel hříchu jednou provždy; a život, který žije, žije Bohu“ (Řím 6:10) „přinesl jedinou oběť za hříchy a navždy usedl po pravici Boží… V této vůli jsme posvěceni skrze oběť těla Ježíše Krista jednou provždy.“ (10:10-12). „Jednou provždy“ (EFAPAX) je jedno z nejdůležitějších slov Nového Zákona. „Kde je odpuštění hříchů, tam už není oběti za hřích.“ (Žd 10:18).
A to má být pro křesťany povzbuzením k odvaze. „Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujeme tedy k [Bohu] obmyti, s opravdovým srdcem naplněným vírou, zbaveni špatného svědomí.“ A to povzbuzení platí nejen pro tu liturgickou bohoslužbu, ale i pro tu „bohoslužbu všedního dne“, křesťanský život, tu oběť chvály, dobročinnost a sdílení se, protože „ takové oběti se Bohu líbí.“