České přísloví říká, že „rubáš nemá kapsy“, čímž chce říci, že ať už člověk za svého pozemského života nashromáždí cokoliv, za jeho hranici, kterou je tělesná smrt, si z toho neodnese ani vindru; před tvář Páně přinese jen sám sebe, svůj životní příběh a své vztahy k druhým. Některé kultury tuto pravdu uznávají a symbolicky respektují - třeba tím, že ať už byli nebožtíci zaživa miliardáři nebo žebráci, všechny při pohřbu oblečou do stejného prostého rubáše (bez kapes, pochopitelně). Jiné kultury se tomu pokoušejí bránit - třeba staří Egypťané svým faraonům nakřečkovali do pyramid neuvěřitelné zásoby všeho možného, aby na onom světě nestrádali; v Tutanchamonově hrobce třeba objevili mezi jinými věcmi nabalzamovanou skopovou kýtu. Pochybuji, že by si na ní Tutanchamon kdy pochutnal. V prostředí nám bližších etnických skupin a tradic dávají zesnulému do rakve alespoň různé amulety, obrázky svatých a jiné předměty, aby byl obrněn proti zlým duchům a případně si u Pána Boha také trochu šplhnul. Osobně tomu také příliš nevěřím.
Úspěšný farmář z Ježíšova podobenství se podobnými úvahami vůbec nezabývá - jednoduše si nepřipouští, že by se ho týkaly; to že zítra vstane z postele tak jako dnes je pro něj stejně samozřejmé jako to, že ráno vyjde Slunce. Podle určitého stereotypu máme tendenci vidět farmáře jako rozmařilce podobného tlusťochům v cylindrech z karikatur kapitalistů v komunistických časopisech, kteří se povalují na gauči a zapalují si doutník stodolarovou bankovkou. Mohl ale být úspěšný a bohatý i díky pracovitosti, sebekázni a cílevědomosti, což jsou vlastnosti, které normální člověk vnímá spíš pozitivně (pokud, jako ještě moje generace, nevyrůstal v systému, kde se úspěch neodpouštěl). Je ochoten dokonce inovovat a riskovat - zbořit staré a postavit nové stodoly, aby mohl s majetkem perspektivně pracovat. No a to, že si maluje budoucnost rentiéra, který už pracovat nemusí a může se věnovat jen svým koníčkům - proč vlastně ne, pokud si to všechno předtím poctivě a tvrdě „odmakal“?
Ježíš ale nesoudí farmáře z podobenství kvůli jeho bohatství nebo tomu, jak k němu přišel. To ukazuje úvodní věta: „i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má“. Pokud trochu známe hebrejské myšlenkové pozadí Bible, nemůže nám uniknout zvláštní Ježíšův paradox: slovo mamon (pro nás honba za bohatstvím) původně znamená „jistota“ a je příbuzné se slovy amen, které říkáme na konci modliteb (a znamená „ano, je to tak; tak tomu věříme“) nebo slovy emuna/emet což znamená „pravda“/„víra“. Toho si všiml už Martin Luther, když formuloval onu slavnou větu z Velkého katechismu: „Na co zavěsíš své srdce, to je tvůj [skutečný] Bůh.“ Člověk může ústy deklarovat, jaký je velký křesťan a věřící, chodit do kostela (možná jako i ten boháč chodil do synagogy) ale počítá se to, „na co zavěsíš své srdce“. Co to znamená, „zavěsit své srdce“? To nemusí být jen citové přilnutí, jako když strýček Skrblík z komiksu o kačeru Donaldovi zamilovaně hleděl na svoje penízky. Znamená to, co je tou tvojí „jistotou“, tou osou, kolem které se tvůj život otáčí, kriteriem, podle kterého děláš svá rozhodnutí.
Ježíšovo podobenství tak není jen ono příslovečné memento mori - abychom pamatovali, že tu nejsme navěky a nevíme dne ani hodiny. Je to v první řadě o našich hodnotových a životních prioritách, co jsou v nich cíle a co jen prostředky a také jak otevřený prostor nechává pro Boha - můžeme si všimnout, že boháč mluví jen sám k sobě, dosl. „k své duši“, je „zakřiven sám do sebe“ (incurvatus in se), jak definoval podstatu hříchu sv. Augustin (proto také apoštol Pavel píše v epištolním čtení Kolosanům o tom, že „hrabivost je modloslužbou“). Je to v příběhu nakonec Pán Bůh, kdo musí převzít iniciativu a boháče trochu výchovně „proplesknout“, aby se vzpamatoval dokud není pozdě.
A jak jsme na tom my? Na co jsme doopravdy „zavěsili své srdce“? Když jsem ještě působil v ČCE, doporučovala nám tamní bohoslužebná příručka, že na tento text máme kázat v krematoriu při pohřbu ateistů a neznabohů, ale opravdu jsme jako křesťané „za vodou“? Jako křesťané samozřejmě žijeme ve dvou různých světech – jednou nohou v tomto, tou druhou v tom Božím – ale často mám dojem (a vidím to i sám na sobě), jako by v nich zároveň v jedné osobě žili dva různí lidé: v kostele se modlíme, chválíme Boha, vyznáváme svoji víru, ale když z něj odejdeme, zapadneme zpátky do světa který pro něj moc místa nemá, má svá vlastní pravidla a my podle nich hrajeme. Zajišťujeme se materiálními věcmi a hroutíme se, když to přestane fungovat; spřádáme plány, jako bychom byli nezranitelní a budoucnost snadno předvídatelná; Pána Boha přizveme do party až v okamžiku, kdy nám teče do bot a nikdo krom něj už to není schopen dát do kupy.
A přitom stačí tak málo. Stačí si uvědomit, že každý den, který Bůh přidal k našemu životu, není samozřejmost, ale dar; že i to, co máme z pohledu světského práva za své vlastní, náleží ve skutečnosti Bohu a my jsme jen správci, kteří spolu se svěřeným majetkem dostávají také zodpovědnost jak s ním nakládají, že materiální věci, které nám Pán Bůh dopřává, nejsou cíle, ale prostředky, které nám mají pomáhat budovat vztahy k Bohu i druhým lidem. A v tom je to pravé „bohatství před Bohem“ – život Božích dětí, těch kteří „odmřeli světu“ a nepotřebují se už v něm klanět každému zlatému teleti, a spolu s Kristem povstali k novému životu s novými hodnotami. A i když žijeme na rozhraní dvou světů, máme v nich být vždy jedním a tím samým člověkem, protože z těch dvou světů jen jeden má trvalou budoucnost.