Vy kdo jste z Brna (nebo jste v něm alespoň chvíli žili) a šli jste někdy po Pellicově ulici pod Špilberkem, nemohli jste minout kostel naší „konkurence“ Českobratrské církve evangelické, na kterém je nápis „My kážeme Krista“ (prý první český nápis v tehdy německém Brně). Je to dodnes jedno z mála explicitních křesťanských svědectví v brněnském veřejném prostoru. Můžeme ovšem přemýšlet nad otázkou, kde autoři v této větě chtěli položit důraz (zda na Krista jako obsah zvěstování či spíše na to „my“ aby udělali dlouhý nos právě na svou potenciální „konkurenci“). Je to samozřejmě citát z nedělního epištolního oddílu, konkrétně část 23. verše. Sv. Pavel tam má ovšem jeden přívlastek, který se do nápisu jaksi „nevešel“: „my kážeme Krista ukřižovaného“. A ten přívlastek („ukřižovaného“) je v tom apoštolově textu sakra důležitý; on je vlastně pointou celého toho oddílu.
Pro židovské posluchače nebyl Kristus, Mesiáš, žádný problém, měli o něm své představy (většinou jak z dnešních akčních filmů nebo počítačových stříleček) a pro ty ostatní, odchované řeckou antickou kulturou to mohl být alespoň zajímavý učitel, kterého by si zařadili někam mezi stoiky, kyniky, platoniky, skeptiky a jiné starověké mudrce. Ale Kristus ukřižovaný? Mesiáš, který prohrál ještě než padl první výstřel? Učitel, jehož bídný konec je, jak se zdá, důležitější než vše co kdy řekl? Není divu, že to jedny rozčiluje a druzí se tomu smějí a klepou si na hlavu. Máme mnoho dokladů z dobové židovské i antické literatury, že tomu tak skutečně bylo: Židé křesťany posměšně nazývali „služebníci oběšence“, římský politik Plinius Mladší křesťanství nazýval „šílenstvím“ a „zvrhlou bizarní pověrou“, satirik Lukianos se křesťanům posmíval jako důvěřivým hlupákům (Ježíše nazval „ukřižovaným sofistou“). Prvním křesťanským spisovatelům, tzv. apologetům (psali na obranu víry) dalo hodně práce vyvracet alespoň ty nejkřiklavější fámy a fake news, které tehdy o křesťanech kolovaly.
Mám někdy pocit, že (snad mimo doby, kdy byly různé podoby křesťanství státním náboženstvím a každý musel alespoň předstírat, že je věřící) se mnoho nezměnilo - jedni při setkání s projevy křesťanské víry rudnou vzteky kdo jim to chce zase „kecat do života“, druzí je s pobavením považují za pohádky a pověry pro zaostalé hloupé lidi, masochisty se zálibou v utrpení nebo „losery“ - životní smolaře, kteří si potřebují omluvit proč jsou stále těmi vzadu. „Slovo o kříži“ je stále kamenem úrazu nebo bláznovstvím.
Tady bychom mohli opět „najet“ na takový ten křesťanský alibismus a zamnout si ruce – to se týká těch, kteří k nám nepatří, my jsme přece ti co „jdou ke spáse“, co spolu s Pavlem „kážeme Krista ukřižovaného“. Ale kážeme opravdu „Krista ukřižovaného“? Když se třeba zamyslím nad řadou kázání, která jsem během života slyšel nebo četl (včetně i některých vlastních, abych nebyl jen kritický k druhým), často potkávám to, co by se těm Pavlovým „Židům a Řekům“ docela líbilo: někde fantaskní historky o zázracích a nadpřirozených divech („Židé žádají znamení“), jinde pro změnu (spíše kárání než) kázání morálky (ekonomické, politické, sexuální, ...) nebo světské ideje přelakované náboženským nátěrem („Řekové vyhledávají moudrost“) - jinak řečeno, „co by Ježíš udělal“ (What would Jesus do?) než co udělal doopravdy. A není to jen o kazatelích, ale i o jejich posluchačích, o těch, kteří mají kázat Krista ukřižovaného svým životem: kolik z toho, co si myslíme, říkáme nebo děláme, může druhým opravdu ukázat cestu k záchraně a kolik toho jsou líbivé ale prázdné fráze, „pobožná“ verze bulvární touhy po senzacích nebo ztotožňování víry s nějakými „idejemi“ a „hodnotami“, ať už pokrokářského nebo zpátečnického rázu.
Podobné snahy schovat Kristův kříž někam do zákulisí a obecenstvu nabídnout něco „lákavějšího“ nebo „vstřícnějšího“ označil Martin Luther za falešnou „teologii slávy“ (místo pravé „teologie kříže“) a jiní myslitelé za „nepravé pohoršení“ pověrčivosti a moralizování, kvůli kterému nás pohané kritizují nebo parodují oprávněně („Jméno Boží je vaší vinou v posměchu mezi pohany“, cituje Pavel starozákonní proroky v Ř 2:24), na rozdíl od „pravého“ pohoršení paradoxu Zachránce, který sám sebe nezachránil - pohoršení, které je pro nevěřící záhubou, ale „povolaným“ Boží moudrostí a mocí ke spáse.
V evangelijním oddílu, začátku Kázání na hoře, Ježíš blahoslaví „chudé v Duchu“; nám by se mohlo zdát (třeba i na základě starších překladů), že ti „chudí duchem“ jsou nějací prosťáčci nebo troubové mdlého rozumu s nízkým IQ. Ale co když je „chudý v Duchu“ právě ten, kdo se ve víře dokáže soustředit právě na to podstatné a důležité a dokáže se oprostit od řešení koho co uráží nebo čemu se kdo směje? Co když se ona „čistota srdce“, která uvidí Boha, nezíská ani moralizováním, ani meditováním, ale právě setkáním s tím, jehož krev nás očišťuje od každého hříchu? A co když skutečnými tvůrci pokoje nejsou ti, co dokáží vyjednat nejpřijatelnější kompromis, nejlepší „win-win deal“, ale ti, kdo najdou mír v Tom, který usmrcuje nepřátelství lidí na kříži a činí je blízkými skrze svoji prolitou krev? (Ef 2:13-16) V centru křesťanské víry - ať chceme nebo nechceme - bude stále Kristův kříž, tato paradoxní Boží provokace „bláznovskou zvěstí“, tento požadavek složit svou jedinou naději v Toho, který v očích tohoto světa prohrál.