Včera jsem po nějaké době pokřtil nového člena Kristovy církve. Když jsem hovořil s rodiči (šlo o nemluvně), připomínal jsem jim skutečnost, že děti křtíme tzv. „na víru rodičů“ a že tím na sebe berou závazek křesťanské výchovy, což neznamená (jen) poučování o učení a morálce, ale především povolání být svému dítěti prvními Kristovými svědky (ještě se „záložním systémem“ v podobě kmotrů, ale to odpovědnost z rodičů nesnímá). Samozřejmě, víra je dar od Boha a nikdo nemůže druhého donutit, zmanipulovat či jinak „zpracovat“, aby věřil - to může vést leda buď k předstírání a pokrytectví nebo k záměně víry za ideologii. Víra je zkrátka něco co je mezi námi a Bohem.
Tak co tedy mají ti rodičové dělat? Vypomáhám si obvykle
„skautským“ obrazem či metaforou ohniště: oheň víry může
zapálit jen Bůh, ale jeho lidští spolupracovníci mohou pomoci
přinášet „dřevo“ - svědectví o Kristu, modlitbu, slova
Písma svatého, život víry v rodině.
Někdy se ale (jako rodiče, ale i jako faráři, učitelé, presbyteři či jiní
svědkové víry) snažíme, ale zdá se, že výsledek není vidět.
Může to být naše chyba (moc jsme tlačili na pilu, málo
naslouchali v rozhovorech, zaměňovali víru za morálku, ideologii
nebo tradice, případně dokonce zkoušeli pomocí Pána Boha
podepřít i svou vlastní autoritu - i to může být mimochodem
jedna z forem „braní jména Božího nadarmo“). Ale i když si
třeba řekneme, že máme „čisté svědomí“ (opravdu máme?),
nějak to „nefunguje“. Možná chceme vidět výsledek hned či
podle našich představ (i z životopisů vynikajících křesťanů
přitom můžeme číst, že cesta k víře je kolikrát všelijak
křivolaká, plná různých zápasů, překážek, odboček - takový
sv. Augustin by třeba mohl vyprávět...), možná je ale za tím
Boží rozhodnutí, kterému nerozumíme.
To ukazuje i Ježíš na podobenství o rozsévači - rolník rozsévá všude možně, ale jen v jednom případě ze čtyř se dostaví i úspěšný výsledek. Podle výkladu, který nám zachovala evangelijní tradice tedy ani Ježíš nepředvídal stoprocentní úspěch. K povaze Božího království patří, že někteří ho odmítnou hned na začátku, někteří nevydrží a některým ho přerostou jiné zájmy. Patří k ní dokonce také to, že i tam, kde se ujme, bude výsledek značně proměnlivý – někde stonásobný, někde jen třicetinásobný. A takhle to fungovalo v Ježíšově a apoštolské době, takhle to fungovalo i ve středověku, kdy (alespoň v Evropě) byl naoko každý křesťan (vyjma pár Židů zavřených někde v ghettu) a funguje to tak i dnes, v době duchovní i jiné lhostejnosti. Někdo postaví svoji víru jen na zážitcích a duchovním konzumentství a pak se divíme, když se jeho víra „usmaží“ pokud zážitky nejsou, ne na každou otázku hned přijde odpověď a bratři a sestry v církvi jsou také jen lidé se svými chybami. Jiný ze své víry udělá jen jeden šuplíček v řadě šuplíčků jiných (často atraktivnějších a zábavnějších) zájmů a koníčků; šuplíček víry zapadne prachem a když bychom do něj najednou potřebovali, už ani nevíme kde je.
Máme tedy rezignovat a ještě si to alibisticky omluvit („nechceme mu/jí brát svobodu, však až vyroste, sám/sama se rozhodne, jestli bude křesťan / buddhista / ateista...“). Jistě že se sám/sama rozhodne. Snímá to z nás ale zodpovědnost? Rolník nemusel být naivní optimista nebo idiot a přesto ráno „vyšel“ (dal si práci i s cestou), i když „znal pravidla“. Ježíš také „vyšel“ - nejprve od Otce na náš svět, pak za ztracenými a potřebnými - i když „znal pravidla“: věděl, že ho mnozí odmítnou a skončí na kříži. „Vyjítí“ nám ale připomíná také Exodus, velikonoční událost, která v Novém Zákoně dala kříži smysl jako cestě spásy. O velikonočním ránu Ježíš vyšel z hrobu, aby, jak píše Pavel v epištolním čtení, „ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživil i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá,“ Duchem, jehož dar dostáváme při křtu a vede nás v životě víry. Bůh není cynický skeptik nebo „realista“, jak by se mohlo zdát z Ježíšova podobenství - v Izaiášově proroctví ze SZ čtení nás ujišťuje, že žádné slovo které vysloví (třeba i prostřednictvím našeho svědectví) se k němu „nevrátí s prázdnou“, i když to na první pohled vypadá jako mlácení prázdné slámy. Chce to jen „vyjít“ a ... sít.