Minulý týden jsme slyšeli v evangelijním textu o Ježíšovi, který si udělal improvizovanou kazatelnu z loďky Šimona Petra, protože na břehu se shromáždilo tolik lidí, že nebyl jiný způsob, jak je oslovit, aby všichni slyšeli. Evangelista Lukáš nám tehdy nezaznamenal, o čem Ježíš mluvil, soustředili jsme se na příběh o zázraku při rybolovu a následné povolání prvních učedníků.
Dnes tu máme podobnou situaci, tentokrát v podání Matouše. Ježíš vyjde ze svého domu a jde na břeh Galilejského moře. Hned se tam shromáždí společnost zvědavců a posluchačů, nevíme jestli vítaná či nikoliv, ale v každém případě musí Ježíš opět do loďky, aby ho bylo všude slyšet. A, na rozdíl od minulého úryvku, tentokrát víme o čem Ježíš mluví. Vypráví lidem první ze svých podobenství – podobenství o nějakém rolníkovi, který šel zasít obilí, ale sel trochu hlava nehlava, padni kam padni, takže i výsledek byl tak trochu „střídavě oblačno“ – někde obilí vzešlo dobře, někde si neporadilo s „konkurencí“ v podobě trní nebo s „vyšší mocí“ v podobě žhavého slunce nebo nějaké slepice či jiného žravého opeřence. Na rozdíl od ostatních podobenství k němu Ježíš přidal také určitý „bonus“ – autorizovaný výklad, ze kterého víme, že setba je „slovo o království“ (mohli bychom říci „evangelium“) a čtverá půda, která je hlavním aktérem děje (tradiční název „o rozsévači“ je trochu nonsens), jsou čtyři typy lidských reakcí na ně, čtyři způsoby přijetí. Svým způsobem bych mohl říct, že se jako kazatel dnes vlastně nemusím namáhat, protože můj dnešní „job“ už odvedl sám Ježíš v evangeliu.
Přiznám se, že nerozumím úplně zemědělství. Mé vlastní pokusy udržovat pokojové rostliny, zahrádku či jinou latifundii většinou dopadají dost tragicky. Vážím si lidí, kteří mu dobře rozumí a pracují v něm, protože díky nim máme co jíst i my, kteří mu vůbec nerozumíme. Proto bych asi nebyl ten pravý, pokud bych měl komentovat praktiky „marnotratného“ rolníka. V textu je však duchovní poselství, ze kterého máme něco načerpat pro svůj křesťanský život. Naštěstí existují chytré knihy, které napsali ti, co tomu rozumějí lépe, takže si je vezmeme na pomoc a hurá do dnešního textu.
Jak už jsem říkal, podobenství se tradičně jmenuje „o rozsévači“, ale ten rozsévač tam má vlastně jen „služebnou roli“. Nevíme ani, jestli to byl sám majitel pole nebo jen nějaký nádeník, kterého si majitel najal. Nevíme nic ani o jeho motivaci, proč na první pohled plýtvá svoji setbou – jestli je nedbalý, nemá všech pět pohromadě nebo má třeba v plánu semena dodatečně zaorat. Ani Ježíš ve svém výkladu neřeší kdo je ten rolník. Je to sám Bůh, který se snaží oslovit lidi? Jsou to apoštolové a jejich následovníci, kazatelé, kteří mají „setbu slova“ v popisu práce? Jsme to my všichni, kteří máme být Božími svědky všude kam nás posílá? Nevíme a možná to ani není důležité.
Přesto si všimněme u rozsévače jednoho drobného detailu. Ježíš říká, že rozsévač „vyšel“ (exerchomai). V Palestině nebyly žádné farmy nebo ranče, kde by měl člověk pole za barákem, lidé žili ve vesnicích a na své pole se museli nějakých pár kroků projít. Zajímavé je, že stejné slovo použil i evangelista o samotném Ježíšovi, když píše, že „vyšel ze svého domu“. Možná je dobré si všimnout, že každá „setba slova“ začíná „vyjítím“. Kdyby rolník zůstal sedět doma a nešel na pole, jeho rodina by neměla co jíst, bez ohledu na to, jak efektivně umí zasévat. Kdyby Ježíš zůstal sedět ve svém domě a nešel na břeh moře, lidé by se s ním nesetkali a neslyšeli by jeho podobenství. K setbě je potřeba vyjít. Ve výkladu podobenství Ježíš říká, že semeno je „slovo o království“ (logos tés basileias), u Lukáše „Boží slovo“ (logos tú theú), u Marka jen „Slovo“ (logos). Logos je slovo, které není jen nějaký výrok, je to slovo které působí, má moc, tvoří nové věci; v Janově evangeliu je Logos sám Kristus, Slovo učiněné tělem. Kdybychom chtěli v podobenství hledat Ježíše, možná bychom ho tam našli dokonce ve „dvojroli“ – jako rozsévače i jako setbu v jednom. Ježíš jako Slovo Otce, druhá božská osoba, „vyšel“ vrcholným způsobem, kdy v lidském těle a s lidskou duší vstoupil do našeho světa a žil náš život, aby nás mohl shromáždit kolem sebe. Možná to, co bychom si měli vzít z postavy rozsévače, je to, že nemůžeme být zalezlí a čekat, že se vše nějak stane samo, pokud se chceme o „slovo o království“, tedy o dobrou zprávu o Kristu, podělit.
Jak už jsem říkal, hlavním „hrdinou“ příběhu, i když poněkud kontroverzním, je půda, do které semena padají. Ne všude setba vzejde a přinese úrodu; ne všude se ujme Boží slovo a vydá plody v životě člověka. Mohli bychom být na první pohled v pohodě a říct si – ti, u kterých to nefunguje, to jsou nějací ateisti, kteří na Pána Boha kašlou a je jim ukradený; však ti se budou jednou divit… no, abychom se nedivili my. Luther v kázání na dnešní text říká, že ta první, nejtragičtější sorta lidí, kterým v duši hospodaří ďábel, nejsou nějaké průměrné nuly, ale často ti „největší, nejmoudřejší a nejsvětější“, ti kteří „slyší a studují, kteří se také chtějí nazývat pravými křesťany,“ ale jejich srdce je zatvrdlé jejich vlastními představami a názory, i různí fanatici a sektáři, kteří touží být duchovní elitou. I když takové (někdy nesmlouvavě) ideologické prosazování vlastních představ o Bohu může na první pohled vypadat velmi duchovně, ve skutečnosti je (biblicky řečeno) „tělesné“ až hrůza a skutečnému Božímu slovu brání v usazení.
Podobenství je tedy k zamyšlení do vlastních řad v církvi. Zbylé druhy půdy sice začnou nadějně – něco zakoření a vyroste – ale pak se ztratí „tah na bránu“: plytká vrstva brání hlubším kořenům nebo rostlinky přeroste dravější „konkurence“ a z úrody nic není. Kdysi jsem tu při komentování tohoto textu mluvil o „kletbě deseti procent“ – na deset lidí zapsaných v církevních kartotékách připadá jen jeden, který skutečně alespoň chodí do kostela; naši sborovou kartotéku jsem zatím nezkoumal, i když jsme v trochu specifické situaci. Možná trochu nechtěně se mi tento text propojil, když jsem psal včerejší zvací e-mail a díval se na ten dlouhý seznam adres, dal jsem také pozvánku na bohoslužby na sociální sítě, což může být také svým způsobem hození semen někam nazdařbůh. Někdo postavil svoji víru jen na zážitcích a duchovním konzumentství a pak se divíme, když se jeho víra „usmaží“ pokud zážitky nejsou, ne na každou otázku hned přijde odpověď a bratři a sestry v církvi jsou také jen lidé se svými chybami. Jiný ze své víry udělá jen jeden šuplíček v řadě šuplíčků jiných (často atraktivnějších a zábavnějších) zájmů a koníčků; šuplíček víry zapadne prachem a když bychom do něj najednou potřebovali, už ani nevíme kde je.
Ježíšovo podobenství ale končí, nechci říct optimisticky ale, nadějně. Některá semena dopadnou dobře a vydají, sice různý, ale přeci jen nějaký užitek. Nám na tom možná nepřijde nic divného, ale pro Ježíšovy posluchače to muselo znít naprosto nereálně a fantasticky: pole v Palestině průměrně vydávala úrodu tak pěti-, maximálně desetinásobnou. Výnos 30x, 60x, 100x by vypadal jako pohádka, zcela mimořádně. Ježíš však říká, že Boží slovo má takovou mimořádnou moc. To samé slovo, které jedni pouštějí jedním uchem tam a druhým ven, změnilo životy apoštolů, sv. Augustina, Františka z Asissi, Martina Luthera a jiných svědků víry. To nebylo žádné „speciální“, „vylepšené“, „nová receptura“ slovo než to, které nám tady zaznívá. Jde o to, kam dopadne.