Včera jsem četl článek jednoho německého teologa o nedávno zesnulém filosofovi Jürgenovi Habermasovi. Habermas byl známý neomarxista, ale v posledních letech svého života ironicky kritizoval liberální teologii a redukci náboženství na pouhou morálku jako (dámy prominou) „křesťanství nahoře bez“ („Oben-ohne“-Christentum) - tím „nahoře bez“ ovšem nemyslel chybějící oblečení, ale ztrátu toho co jde „shůry“: transcendenci, vertikálu, Boha jako skutečnost, s níž je třeba počítat. Jinak z křesťanství zůstane pouhý „sociálně-demokratický humanismus s nálepkou Ježíše“, kterému sice mnoho lidí zatleská, ale nikomu nedá do jeho života nějakou přidanou hodnotu. Apoštol Pavel vyjadřuje podobnou myšlenku mnohem lapidárněji ve známém textu z 1. Korintským 15, ze které jsme slyšeli epištolní čtení: „Není–li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná (dosl. „prázdná“, kenos (14. verš), nebo dokonce „zbytečná“, „nefunkční“, „jalová“, mataia (v. 17)), ještě jste ve svých hříších... Máme–li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí.“ (1K 15:17.19). A učedníci, kteří svědčili o vzkříšení, všech těch více než 500 svědků, by byli „falšení svědkové“, pseudomartyres; nešlo by to okecat, že to „mysleli dobře“. Několikrát jsem už citoval i výrok církevního historika Jaroslava Pelikana, který řekl: „Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, nemá smysl vůbec nic. Jestliže vstal, pak nemá smysl nic jiného“.
Mohli bychom se ptát - pokud je Kristovo vzkříšení událostí takového významu - proč se o něm nepíše v každé učebnici dějepisu, proč to Pán Bůh nepojal jako všude viditelnou okázalou show kosmických rozměrů: pak by přece každý uvěřil, každý by byl křesťan a možná bychom měli i ráj na zemi. Bible ale o průběhu samotného vzkříšení cudně mlčí. Na rozdíl od filmu Mela Gibsona už vidíme jen výsledek: prázdný hrob a setkání vzkříšeného Ježíše s učedníky (proč se nezjevil třeba Pilátovi nebo Kaifášovi?). Proč se Bůh vůbec v dějinách chová spíše jako „diverzant“, než aby všem názorně ukázal „kdo je tady p/Pánem“?
Apoštol Pavel píše, že Kristus vstal „pro naše ospravedlnění“ (Řím 4,25). Ne tedy jen pro to, aby se, jak se někdy v kázáních říká, „Bůh k němu přiznal“ (to by se asi opravdu zjevil spíš tomu Kaifášovi) nebo aby jen příslovečně „ukázal prostředníček“ fyzické smrti (k tomu by zase stačil jen ten prázdný hrob). Vzkříšení souvisí i s naší spásou, s naší proměnou z Božích nepřátel na „restaurovaný“ Boží obraz, jak by to vyjádřil církevní otec Athanasius. A tady může být, jak se říká, zakopaný pes. Problémem je lidská povaha či biblicky řečeno, starý Adam, neobnovený člověk. Osvícenci si naivně mysleli, že špatný člověk je jen nepoučený člověk, že stačí ukázat mu (objektivní, vědecká) fakta a člověk se změní k lepšímu. Dnešní kultura dezinformací, fake news, „alternativních faktů“ apod. více než názorně ukazuje, jak je tento předpoklad mylný: lidé věří tomu, čemu věřit chtějí, co se jim, jak se říká „hodí do krámu“, co hoví jejich (z hlediska Bible padlé) přirozenosti. Vědce často ušlapou, jako dr. Galéna v Čapkově hře Bílá nemoc. Z tohoto pohledu by podle mého názoru ani okázalá Boží show nepřesvědčila lidi, aby se stali křesťany, stejně jako je tisíciletí válek s jednoznačně negativními důsledky nepřesvědčily, aby ve válčení ustali. Církevní otec Tertulián píše že „Kristus se nezjevil bezbožným, aby je přesvědčil, že se mýlili. Jejich [ne]víra neměla být tak lehce odměněna.“ (Apologeticum 21). Myslím ale, že tak škodolibý Pán Bůh není. Jsem přesvědčen, že ani kdyby se jim Ježíš zjevil, příliš by to nepomohlo. Vždyť už evangelista Jan o tom psal: „světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo jedná zle, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ (J 3:19-21)
Možná proto říká Petr ve svém kázání v knize Skutků: „Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se - nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil...“ - vzkříšení, i když je objektivní skutečností, se dá správně uchopit jen vírou a je sdělitelné jen jako svědectví o setkání ve vlastním životě. Boží jednání ve světě není spektákl pro nezúčastněného diváka nebo fanouška v „kotli“, ale vždy staví člověka před osobní rozhodnutí. Docela dobře to myslím vyjádřil křesťanský filosof James Porter Moreland: „Bůh udržuje křehkou rovnováhu mezi tím, aby jeho existence byla dostatečně zřejmá, aby lidé věděli, že existuje, a zároveň aby svou přítomnost dostatečně skrýval, takže lidé, kteří se ho rozhodnout ignorovat, to mohou udělat.“
Z 15. kapitoly Pavlova dopisu víme, že Kristovo vzkříšení je bytostně propojeno s naším vzkříšením, že je zároveň prvotinou našeho vzkříšení. Johann Gerhard píše ve sbírce svých Posvátných meditací: „Kristovo vzkříšení vám neprospěje, pokud nevstane Kristus také ve vás. Jako je nutné, aby se ve vás Kristus počal, narodil se, žil, tak je také nutné, aby ve vás vstal.“ Sv. Pavel napsal Korintským, že „duševní (tj. přirozený, padlý) člověk nepřijímá věci Ducha Božího, neboť jsou mu bláznovstvím“ (1K 2:14), ale toto „bláznovství“ je „nám, kteří jdeme ke spáse, mocí Boží.“ (1K 1:18). A to je možná důvod, proč Bůh chtěl, aby se velikonoční radostná zvěst šířila od člověka k člověku, skrze společenství těch, kdo v něho věří.