Dovolte mi, abych dnešní kázání zahájil osobní vzpomínkou: část textu, který jsme slyšeli, konkrétně pátý verš: „On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého,“ byl jeden z prvních biblických veršů, které se naučila moje dcera, když začala chodit do náboženství. Nejsem příznivcem učení se memorováním nazpaměť, ale něco málo z Bible se vyplatí mít i v hlavě, i pro případ, že papírovou (nebo v dnešní době i elektronickou nebo mobilní) verzi člověk zrovna nemá k dispozici. Ten Tt 3:5 patří mezi verše, které lze nazvat „evangelium v kostce“ (tím nejznámějším je J 3:16 „Neboť tak Bůh miloval svět …“), tedy verše, které se jednou větou snaží vyjádřit hlavní myšlenku křesťanství, podstatnou část křesťanské zvěsti.
Staří biskupové a mniši, kteří sestavovali tradiční pořádky bohoslužeb, které dodnes používáme, vybrali tento oddíl z listu Titovi (spolu s podobným z předcházející kapitoly) jako jedno z vánočních biblických čtení – možná právě proto, že je to to „evangelium v kostce“. Ve vánočním příběhu podle evangelisty Lukáše říká anděl pastýřům: „zvěstuji vám dobrou zprávu (ČSP, euangelizomai, VULclem evangelizo vobis) o veliké radosti, která bude pro všechen lid, že se vám dnes narodil Zachránce [Spasitel], který je Kristus Pán, v městě Davidově.“ Ale co znamená ta „dobrá zpráva“, co je „Zachránce [Spasitel]“? Anděl pastýřům nedělá teologickou přednášku a pastýři sami měli asi roztodivné představy, co znamená „Spasitel“ a „Mesiáš“, které se asi moc nelišily od očekávání většiny ostatních Židů – nový vojevůdce ve stylu krále Davida nebo Judy Makabejského, Římané go home a obnovení slávy starého izraelského království. Ale třeba měli i své vlastní představy a touhy, zvláště pokud si uvědomili, že ani politicko-náboženská změna režimu toho na jejich postavení mnoho nezlepší. Nám to tvůrci vánočních bohoslužebných pořádků trochu zjednodušili, tím, že k vyprávění evangelistů přidali i tato „evangelia v kostce“ z dopisů apoštolů, abychom měli trochu lepší představu o čem je řeč.
Když se podíváme na lidový betlém, uvidíme tam často anděla s transparentem, na kterém je tradiční překlad andělského zpěvu z evangelia: „Pokoj lidem dobré vůle“. Trochu to zní jako představa, že ten „pokoj na zemi“ si nějak zasloužíme tou „dobrou vůlí“; řada lidí se pokouší těmi „lidmi dobré vůle“ stát alespoň na chvíli o těch Vánocích: pošlou peníze na charitu, navštíví někoho, na koho jindy nemají čas, snaží se omezit rodinné, partnerské či jiné konflikty („přece se nebudeme hádat, když už jsou Vánoce“) a doufají, že budou odměněni „pokojem“ v podobě „chvil sváteční pohody“. Trochu takový výměnný obchod mezi lidmi a Pánem Bohem či mezi lidmi navzájem. Někdy ovšem nevyjde vše jak má: deprese z osamělosti se zvrhne v pravý opak stresu z nekonečných návštěv, pro které je třeba mít uvařeno/uklizeno, potlačované konflikty při křečovité snaze o „dokonalé“ svátky vyhřeznou s nebývalou silou (někde jsem četl, že nejvíc žádostí o rozvod přichází po vánocích) a i ten „potřebný ze země nevymizí“ se zhasnutím vánočního stromku a dojezením bramborového salátu.
Když bychom si vzali ten úsek z epištoly, jak byl pro potřebu Vánoc vybrán (od 4. verše), tak by se zdálo, že apoštol Pavel (kterému je list jeho žáku Titovi připisován) jen pokračuje tam, kde andělé skončili – slyšíme něco pozitivního o dobrotě a lásce a o Spasiteli, o kterém mluvil anděl a to ostatní pustíme jedním uchem tam a druhým ven; možná tomu ani moc nerozumíme. Ale pokud se podíváme na okolí (kontext) toho textu, vidíme popis lidské situace, který je všechno jiné než lidi „dobré vůle“ podle obvyklých představ: nerozumní, vzpurní, bloudí bez cíle, otročí všelijakým vášním, tráví život ve zlobě a zášti, jsou odporní a a plní vzájemné nenávisti. (v. 3) To je popis lidského světa, do kterého vstupuje Bůh. Můžeme se nad tím pohoršit: přece nejsou všichni gauneři a zločinci, známe i „hodné“ lidi… jenže „hodný“ neznamená „dobrý“ podle Božích měřítek; jak už víme z dětství, „hodný“ je opakem „zlobivého“, nikoliv „zlého“. Můžeme si představovat kdoví jak jsme na výši, ale každý máme někde Achillovu patu, do které se umí trefit ďáblův šíp a, jak říká Luther ve výkladu Magnificat, Bůh vždy hledí do hlubin, vždy se dívá do propasti.
Podstatné ale je, že se do ní nedívá „ve zlobě a zášti ... plný nenávisti“. Apoštol píše, že Bůh ukázal svou „dobrotu a lidumilnost“, chréstotes kai filantropeia, benignitas et humanitas. To první slovo doslova znamená „ochotu podat (pomocnou) ruku“, vstřícnost a přátelskost; to druhé bychom asi ani nemuseli překládat – slovo „filantropie“ známe pro někoho, kdo pomáhá druhým (v lidském světě nejčastěji penězi) a nic za to nechce. Zkrátka a dobře, do světa, kde se každý každého podezírá, kde se každý proti každému opevňuje a obrňuje ve svých zákopech, přichází Bůh s přátelsky nataženou dlaní a otevřenou náručí, z lásky k člověku (protože „má rád lidi“) a svým způsobem zranitelný – o tom je vánoční příběh, příběh vtělení, znamení dítěte ležícího v jeslích. Dáme-li znovu slovo Martinu Lutherovi,tak píše: „v celém Písmu jsem nikdy nečetl slova, která by krásněji vyjadřovala Boží milost než tato dvě – přátelskost a filantropie. Představují milost nejen jako to, že nám zajišťuje odpuštění hříchů, ale také jako Boha, který je s námi neustále přítomen, objímá nás svým přátelstvím, je vždy připraven nám pomoci.“
Pavel dále vysvětluje jak „funguje“ Spasitel Kristus Pán. Bůh nás zachraňuje „ne pro spravedlivé skutky“, nehandluje s námi spásu za to co jsme poslali na charitu nebo jak moc jsme vydrželi být na sebe milí a laskaví. Zachraňuje nás „ze svého slitování“ (v. 5), spravedlivými nás nečiní to co dokážeme, ale jsme „ospravedlněni jeho milostí“ (v. 7). Prostředkem je „koupel znovuzrození“ a „obnovení Duchem“. Když se Pán Ježíš baví se zákoníkem Nikodémem, říká, že do Božího království nemůže vejít nikdo, kdo se nenarodil znovu z vody a Ducha. Nikodém správně poznamenává, že člověk sám si nemůže znovu dát život, to je možné jen „zvenčí“, to může udělat jen Bůh, a to jen skrze Ježíše Krista. Mimochodem, to nejznámější „evangelium v kostce“ (J 3:16) je právě v příběhu Nikodéma, ve vyprávění o potřebě nového narození – ta Boží „dobrá vůle“, to není benevolence senilního staříka nebo policajta co se kouká jinam. To je Boží aktivní vstup do našeho příběhu v osobě Ježíše Krista – s nabídkou, abychom i my vstoupili do jeho příběhu. Apoštol Pavel to jinými slovy vyjadřuje v listu Efezským, když píše, že „[Bůh] pro svou velikou lásku, kterou nás miloval, i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem.“ (Ef 2:4n)
A to je také podstata vánočního evangelia. Apoštol v dopise neshazuje to, jak se jako křesťané máme chovat, naopak píše, že máme být „vždy připraveni konat dobro, o nikom nemluvit zle, být snášenliví, laskaví a vůči všem lidem prokazovat vlídnost.“ (Tt 3:1-2), ne ovšem tím, že si budeme hrát na „lidi dobré vůle“, ale tím, že se necháme prostoupit, proměnit a obnovit tím, který nám prokázal dobrotu a lidumilnost příchodem do našeho světa, sdílením našeho života a obětí na kříži. Pak bude naše dobré jednání nejen „krásné a lidem užitečné“ (v 8.), ale bude i dobrým svědectvím o tom, kdo je to „Spasitel, Kristus Pán“.