Nedávno jsem četl na internetu rozhovor s katolickým knězem a etikem Markem Orko Váchou, který se do širšího povědomí dostal díky kontroverzní akci „Hospodin v hospodě“. V rozhovoru se ho tazatel ptal, proč při těch všech příkořích a zkušenostech s negativními jevy v církvi dál zůstává. Vácha mu odpověděl přirovnáním, které se mi docela líbilo a které tu zkusím trochu volně parafrázovat.
Se vztahem k církvi je to tak trochu jako s fotbalem. Všichni víme, jak to s fotbalem – nejen profesionálním – často vypadá. Mafiánští bafuňáři, úplatní rozhodčí, hráči, kteří simulují fauly, agresivní fanoušci, kteří se rvou nebo demolují okolí. A přesto na něj rádi chodíme, protože je to krásná hra – pokud alespoň podstatná část fotbalistů hraje fair play, – s napětím z akce a a euforie z gólů. A to nám nevezmou ani bafuňáři, ani simulanti na trávníku.
Potud (parafrázovaný) Vácha; každé přirovnání kulhá (krom těch Ježíšových), ale princip problému v zásadě popisuje. A tím to oslovilo i mně; když mi manželka položila podobnou otázku: „proč se v té církvi ještě angažuješ, když se tam jen hádáte a všichni sledují jen vlastní zájmy?“ V řadě věcí jí musím dát za pravdu, ale přesto je v té hliněné nádobě naší člověčiny skryto něco drahocenného, něco co není z tohoto světa, něco co se dotýká věčnosti a mění lidské životy. Něco, kvůli čemu stojí za to hrát dál.
Jako křesťané a evangelíci bychom se měli podívat na věc očima Bible. Slyšeli jsme dvě čtení, úryvek z Pavlova listu Korintským a závěr evangelijního Kázání na hoře. Také Ježíš a Pavel užívají podobenství ze „světské“ sféry, ale zatímco Marek Vácha použil kopanou, Kristus i jeho apoštol použili obraz stavby domu.
Ježíš se v evangeliu soustředil na otázku základů. Podobenství o dvou stavitelích na první poslech vypadá jako pohádka o třech prasátkách, ale na rozdíl od lajdáckého čuníka a jeho halabala přístřešku mohl i ten „pošetilý“ stavitel postavit impozantní a dobře vypadající budovu, možná ještě lepší než měl ten co stavěl na skále. Mohly stát dlouho vedle sebe a nikdo nepoznal rozdíl. Až živelná pohroma prověřila, na kterých základech můžete stavět.
Co jsou ty „písky“, které mohou ohrožovat stavbu Božího díla? V minulosti to byly rozličné a často rozporné věci – pro jedny to byl balast lidských tradic a ustanovení, pro druhé naopak názory reformátorů, kteří se s tradicí rozešli. Nebo to pro jedny byly prázdná a mrtvá dogmata, pro druhé zase pouhé, i když velmi zbožně vypadající, city a pocity. Tím ale sortiment duchovního tekutého podloží nekončí. Apoštol Pavel bere Ježíšovu metaforu základu na skále a používá ji v rozhádaném Korintu, kde se mezi sebou melou fankluby různých apoštolů. Kulty osobnosti nehrozí jen u politiků nebo sektářských vůdců, mohou to být i nejrůznější „otcové zakladatelé“ sborů a církví: takhle to budeme na věky věků dělat, protože on to tak dělal, protože on by si to tak přál. Pavel by mohl být polichocen, protože byl také „otcem zakladatelem“, ale co místo toho říká: já jsem zasadil, můj „konkurent“ zaléval, ale je to Bůh kdo dává růst. Ty se hlásíš ke mně, ale já se hlásím ke Kristu. A jiný základ nikdo nemůže položit.
Dalším „starým ale dobrým“ ďáblovým trikem, jak nás svést ke stavění na písku je třeba pomíchání křesťanských myšlenek s národními. I když Bible říká, že „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé,“ (Sk 10:34n), stále se objevují různá pokušení her na „vyvolené“ národy a jejich zvláštní cesty. Pojem „křesťanský nacionalismus“ k nám sice doputoval z amerického prostředí, ale není to problém jen za oceánem. Historická zkušenost s obludnou nacistickou sektou „Německých křesťanů“ zřejmě nestačila k tomu, aby abychom si i dnes vedle Hospodina nedávali Baala modlářství vlastní etnicity.
Jiné vratké základy nemusí být tak nápadné. Použít k „vylepšení“ církve nebo misie různé světské marketingové strategie může někomu přijít jako dobrý nebo alespoň dobře míněný nápad. Nedávno jsem četl o tom, jak si už v 80. letech jeden církevní sbor v USA najímal „televizního“ klauna (Bozo the Clown), aby přitáhl víc dětí do nedělní školy. Dobře, tohle je bizár. Anglický reformovaný teolog Carl Trueman ale například popsal fenomén, který nazval Big Eva – působení populárních náboženských celebrit, které sice mohou mnohé oslovit, ale pak za ně nenesou žádnou zodpovědnost; vůči místním církevním sborům a farnostem tak působí v konečném důsledku destruktivně, protože církev je společenstvím lidí kolem čistého evangelia a Kristových svátostí a ne konzumentství mediálního nebo digitálního obsahu, i když se zbožným námětem.
Mám rád naši církev a považuji ji za církev postavenou na skále Krista, který k nám promlouvá skrze své slovo dosvědčené našimi vyznáními. To ale ještě neznamená, že je vyhráno. V epištolním textu sv. Pavel sice říká, že nelze položit jiný základ než Kristus, ale každý by měl dávat pozor jak na něm staví. Text, který naši katoličtí bratři (na základě poněkud nedbalé exegeze) považují za doklad učení o očistci, ve skutečnosti říká, že i to, co postavíme na Kristově skále, bude prověřeno ohněm Božího soudu. Zda jsme na ni stavěli z drahokamů krásy Božího evangelia a křesťanské lásky, nebo ze slámy naší sebeprezentace, našich vlastních zájmů a malicherných sporů. Dobrá zpráva – evangelium – Pavlova textu říká, že pokud se držíme Kristovy skály, budeme zachráněni, i když jen s holou zadnicí. To ale neznamená, že se nás (a zvláště nás, kdo jsme za jeho církev zodpovědní) Bůh na soudu nezeptá: jak jsi stavěl na mé skále? Co jsi udělal pro to, aby i jiní mohli být zachráněni (alespoň s tím holým zadkem)? Aby mohli slyšet slova dobré zprávy a naděje? Aby alespoň na okamžik zahlédli záblesk nebe na tváři Kristovy nevěsty, kterou je církev?
V úvodu jsem mluvil o přirovnání církve k fotbalu a o tom, že fotbal je krásná hra, když alespoň podstatné množství hráčů hraje fair play. Církev je církví, i když se tam faulujeme, bafuňaříme nebo falešně pískáme všichni. Církev je církví někdy ne kvůli nám, ale navzdory nám, protože jejím základem je ten Jeden jediný, který vždy hraje fair play. Ten jeden jediný, který vždy zůstává věrný svým zaslíbením. Je to ale zároveň ten, který jednou odpíská poslední poločas. A pak se ukáže, jestli z toho, na čem nám tolik záleželo, zůstal ušlechtilý drahokam nebo jen hrstka popela ze spálené slámy.