Člověk zakouší posvátno dvěma způsoby: jako dar a jako požadavek. „Svatost bytí“ a „svatost toho, co být má“ jsou základními stavebními prvky každého náboženství. Jeho specifický typ podmiňuje převaha jednoho nebo druhého prvku. Jestliže je posvátno chápáno především jako dar nebo svatost bytí, hovoříme o svátostném typu náboženství. Jestliže je chápáno jako nárok nebo svatost toho, co být má, hovoříme o eschatologickém typu náboženství. Svátostný typ je reprezentován osobou kněze, eschatologický osobou proroka.
Těchto několik poznámek musí stačit, abychom mohli uvést hlavní východisko tohoto článku: Katolicismus, třebaže nepostrádá eschatologické prvky, patří ke svátostnému typu křesťanství. Protestantismus, třebaže nepostrádá svátostné prvky, patří k prorockému typu křesťanství. Trvalým významem katolické církve pro protestantismus je mohutná reprezentace kněžského a svátostného prvku, jehož nedostatek je pro protestantismus specifickým nebezpečím.
Katolicismus již od raných dob krůček po krůčku eliminoval závažné napětí apoštolské doby, totiž pocit, že žijeme v krátkém, leč rozhodujícím období mezi prvním a druhým příchodem Krista. Církev se etablovala jako ztělesnění přítomného posvátna, posvátna, které je dáno nejprve v Kristu, skrze něho v církvi a skrze církev v těch, kdo přijímají svátostnou milost, kterou rozdílí hierarchie. Kněz, který spravuje posvátno, má svátostnou moc, zvláště při mši, kdy přeměňuje profánní živly na posvátnou skutečnost. Hierarchie je viditelným a neomylným vtělením darovaného posvátna. Proti samotnému systému není možná žádná prorocká kritika, církev není přesahována žádným prorockým nárokem a očekáváním. Je poslední autoritou nejen ve své vlastní doméně, ale i v různých sférách světského života. Posvátné je kriteriem a soudcem profánního; jestliže je posvátno viditelně a nezpochybnitelně přítomno, je zdrojem a měřítkem všeho. To nepramení z nějaké vůle k moci, ale z logického důsledku svátostného a kněžského založení katolického systému. Římský katolicismus je autoritářský systém, který zahrnuje všechny sféry života, určuje život jednotlivce v každém ohledu od narození do smrti, a který usiluje o konečnou kontrolu nad veřejným míněním a jednáním, nad národy, sociálními skupinami a kulturními aktivitami. Jestliže je posvátno přítomné a je viditelně vtěleno v nějakém historickém uskupení, hlas tohoto uskupení má božskou, univerzální a bezpodmínečnou autoritu. Dokonce i mystické vytržení individua nad církev je závislé na jeho účasti na posvátné skutečnosti, která je přítomná v církvi. Neexistuje žádný osobní, přímý a nezprostředkovaný vztah k Božskému mimo jeho svátostné vtělení. Neexistuje základ pro prorockou kritiku církve co se týče její struktury a dogmatických základů.
Protestantismus je prorocký protest proti sakramentální intepretaci evangelia. Je to prorocké popření kněžské přeměny původního ,,sboru Božího“. Je to revoluční obnovení eschatologického důrazu prvotního křesťanství s ohledem na křesťanskou existenci v čase a v dějinách. Takto protestantismus poprvé popřel viditelnou přítomnost posvátna v nějakém dějinném uskupení – tedy i v církvi. Pouze pro víru je církev ztělesněním posvátna a manifestací Božského; organizované, viditelné církve žádnou božskou autoritu nemají, nemohou zprostředkovat milost, mohou jen kázat pouze takovou milost, v jejímž středu je odpuštění hříchů, a tu musí kázat nejen svým členům, ale i samy sobě. „Reformace pokračuje“ (Schleiermacher) a církev má autoritu jen do té míry, do jaké si připouští prorockou kritiku vůči sobě samé. Nejsou žádní kněží, žádná hierarchie, žádná svátostná moc jako taková. Každý je laikem a každý je zároveň povolán ke kněžství. Církev jako taková nemá žádnou autoritu nad světskou kulturou. Stát, věda, ekonomika a právo jsou autonomní, podrobeny jsou pouze téže prorocké kritice, kterou církev obrací proti sobě. Každý jednotlivý křesťan je v bezprostředním vztahu k Božskému, které se stává zjevným ne ve svátostných institucích, ale ve slovu odpuštění a naděje. Nejsou žádní svatí, žádní mniši, žádné posvátné hodnosti a moci. Každý je stále pod soudem, ve stejném odstupu vůči Božskému, které jediné má majestát, autoritu a svatost.
Rozdíl mezi těmito dvěma typy je zřejmý. Týká se každého prvku, dokonce i těch, které se zdají být podobné. Je ovšem také zřejmé, že oba reprezentují historické formy křesťanství, které však nevyčerpaly v jeho plném významu. Razantní nástup protestantismu byl způsoben pokřivením a „zďábelštěním“ svátostné a kněžské struktury katolické církve, houževnaté přetrvávání katolicismu je zapříčiněno vyprázdněním a sekularizací eschatologické a prorocké struktury protestantismu.
Ve všech těchto typech katolicismu se potvrzuje svátostný charakter církve a – v důsledku toho – církev jakožto církev. Toto pochopení přirozenosti a významu církve postrádá zejména moderní protestantismus a musí být znovu objeveno s pomocí katolického typu křesťanství. Církev předchází zbožnost jednotlivce, není jejím důsledkem. Církev není výrobkem náboženských individuí, nýbrž náboženská individua jsou produktem církve. Morální standard společenství nevytváří svatost církve, nýbrž svatost církve posvěcuje své členy zvěstováním odpuštění hříchů a jejich tažením do „nového bytí“, na kterém je církev vystvavěna. Doktrinální základ církve není založen na náboženské zkušenosti křesťanů, ale pravda, která je základem církve, je nevyčerpatelným zdrojem rozmanitosti křesťanské zkušenosti. Důležitost učení církve je zdůrazňována v evropském i americkém protestantismu. To je částečně dáno spoluprací kalvinismem ovlivněného protestantismu s řeckým pravoslavím, anglikanismem a lutherstvím v rámci ekumenického hnutí. Částečně to také závisí na spojenectví mezi protestantismem a římským katolicismem v obraně proti světskému totalitářství. A konečně je to částečně zapříčiněno také slabostí všech protestantských církví a naléhavým hledáním nového základu a života a myšlení podle vzoru raně katolického křesťanství.
Prvním a základním významem katolicismu pro protestantské církve je fakt, že katolicismus udržel svátostnou ideu církve: církev reprezentuje přítomnost Božského, která je dána před jakoukoliv individuální zkušeností a aktivitou. To ovšem neznamená, že protestantismus musí akceptovat římskokatolické pokřivení a démonizaci svátostné idey církve: identifikaci organizované církve s přítomností Božského v dějinách a z toho vyplývající nárok na absolutnost ze strany této církve. Tím by se protestantismus musel vzdát sebe sama, svého prorockého postoje a eschatologického charakteru, kdyby takový nárok přijal. Protestantismus však musí připustit nezbytnost nového pochopení svátostného základu církve, tak jak se udržel ve všech katolických tradicích a nikdy zcela nevymizel z většiny protestantských církví, zvláště těch lutherského typu. Hlavní věcí je, že církev musí chtít nejprve přijmout a pak konat (a ne obráceně), že přijímá z „nového bytí“, na kterém je postavena konečná manifestace Božského v Ježíši jako Kristu, a potom jedná na základě nároků vyplývajících z „nového bytí“. Zpracování této ideje může být provedeno pouze v kontextu rámujícím učení o církvi, jednu z nejnaléhavějších potřeb protestantismu.
Ze základního významu katolicismu pro protestantské církve – připomínky svátostného založení církve – vyplývají další body významu:
Historická situace našich dní (nacistický a komunistický režim r. 1941, pozn. překl.) činí reinterpretaci ideje církevní autority zvláště důležitou. V úsilí autoritářských politických systémů pouze římský katolicismus reprezentuje odpovídající náboženský systém autority. To je způsobeno na jedné straně svátostným charakterem katolické hierarchie a na druhé straně právním zpředmětněním (objektivací) hierarchického systému, která odděluje římskou církev od jiných typů katolictví. To nikdy nebylo a nikdy nebude přijatelné pro protestantskou církev. Kánonické právo, které je konkurentem státního práva, staví autoritu církve na úroveň politické autority a vytváří onen typ politického katolicismu, který ukazoval své katastrofické důsledky po celou historii církve až k diplomatickým postojům Vatikánu v současné světové situaci. Toto není způsob, jakým mohou protestantské církve získat zpět autoritu. Způsob však najít musí a musí si vydobýt novou autoritu aby mohly čelit revolučnímu období dějin, ve kterém žijeme. Protestantismus musí přijmout a reinterpretovat nikoliv právní, nýbrž svátostnou stránku katolické autority. Dokonce i prorocké poselství musí být podpořeno autoritou, která lidi přiměje, aby mu naslouchali. V Izraeli mohli být proroci přijímáni, i když jen nepatrnou menšinou, protože se mohli hlásit k autoritě svátostné smlouvy mezi Bohem a národem; mimo Izrael nemohli být vyslyšeni. Ježíš
interpretoval zákon na základě zákona, i když
jej přesahoval. Mohl být pochopen pouze v národě po
staletí vyučovaném zákonem a jeho kněžskými
strážci. Sektářská hnutí byla závislá
na křesťanské substanci udržované univerzální
církví, ač se od ní odštěpila. Lutherova
reinterpretace ospravedlnění z víry měla význam
pouze pro ty, kteří byli vzděláni v církevním
právu vloženém církví na románské
a germánské národy. Svátostná a
kněžská autorita církve byla předpokladem pro
autoritu eschatologických a prorockých hnutí
proti ní.
Problém autority je nejtěžším a nejnaléhavějším problémem protestantských církví. Masy stvořené industriální érou, odloučené od bezpečí, od symbolů a srozumitelného smyslu života směřují k novým autoritám a chápou se jich kdekoliv se objeví. To je šance pro všechny autoritářské systémy včetně římského katolicismu. Otázka zní, zdali v tomto období revolučních změn ztratil jakoukoliv šanci neautoritářský protestantismus. Tato otázka musí být zodpovězena a zbývající šance – pokud nějaká je – musí být ukázána a využita protestantským způsobem. Konstruktivní a sjednocující síla protestantského principu musí být objevena znovu, poté co se už dlouho projevovala jeho síla kritická a separační. A v této úloze nemůže být katolicismus vůdcem, nýbrž připomínkou a znamením – protestantismus nemůže akceptovat nedotknutelnou autoritu hierarchie. Musí se odvážit zásadně se učit z dějin a zásadně se měnit v dějinách. Ovšem zároveň musí být schopen reprezentovat svůj nezměnitelný základ, nové bytí, takovým způsobem – v symbolech a osobnostech – že se stane novou autoritou pro masy i jedince.
Dezintegrace mas naší doby je zjevná v tom, že už neexistují žádné sjednocující a závazné symboly. Síla křesťanských symbolů se vytrácela desetiletí od desetiletí. Za to jsou zodpovědné obě církve: katolická proto, že symboly interpretovala v magických pojmech, protestantská proto, že je odloučila od jejich mystického významu v ortodoxní a liberální theologii. Z toho důvodu protestantismus znehodnotil a vyloučil větší část symbolů, ve kterých katolicismus žije. V některých typech protestantismu tento antisymbolismus transformoval církev na vzdělávací nebo humanitární organizaci. Bez pokusů o znovuoživení přeživších symbolů musí protestantismus znovu objevit realistický význam symbolů, musí odsoudit dezinterpretaci symbolů jako pouhých znaků a musí se pokusit objevit zárodky nového symbolismu v našem přítomném životě. To se týká nejen učení a liturgie, ale i celého praktického života církve. Snad není přehnané říci, že že protestantismus již zahájil hnutí směrem k velkým symbolům rané církve, rituálním i doktrinálním, z nichž bylo mnoho zachováno v katolické tradici. Pro protestantismus je mimořádně důležité, že realita katolické liturgie a systému symbolů stále působí, přes odpuzující magické, pověrečné a hierarchické rysy, na mysl nesčetného lidu, který zde zakouší svátostného ducha, který se vytratil z mnoha protestantských církví (zvláště z jejich vysluhování zbylých svátostí). Přítomnost svatého v katolickém kultu vytváří stálý přítok kněžské substance do protestantismu a humanismu, přímo i nepřímo. Umění a literatura posledních staletí jsou hlavním svědectvím tohoto mimořádně významného procesu.
S katolickým symbolismem úzce souvisí katolická mystika. Principem mystiky je přítomnost Božského odděleně od jakékoliv konkrétní manifestace. Nikoliv náhodou je moralistické znetvoření křesťanství v theologickém kantianismu spojeno s urputným bojem proti všem druhům mystiky. Nikoliv náhodou také aliance mezi protestantismem a empirismem v anglosasském světě způsobila vzrůstající nahrazování mystiky aktivismem. Dokonce i novoorthodoxní trend tzv. dialektické theologie vyzařuje silné antimystické rysy. Protestantismus se kvůli svému prorocko-eschatologickému charakteru stal antimystickým sotva byl dotčen racionalismem.
Ale protestantismus sám v sobě není antimystický. Nemůže tomu tak být, protože „mystické“ je bytostnou a obecnou kategorií náboženství jako takového (mimo zvláštních náboženských útvarů). Protestantská mystika byla a je zvláštní formou protestantismu. A ve všech formách protestantismu byl a je mystický prvek, který zachovává jejich náboženský charakter. V obou zřetelech je vyvracení mystiky jako něčeho neprotestantského špatné a dokonce zničující. Žádné náboženství nemůže přežít, jestliže je přítomnost Božského zcela odmítána ve jménu zdůraznění distance mezi Božstvím a lidstvím. Dokonce i kvůli vyjádření distance v náboženských pojmech – jak to činí proroci – je přítomnost nezbytná. Nemůžete hovořit o Boží velebnosti aniž byste byli touto velebností uchopeni a zakusili její nevyhnutelnou přítomnost. To je mystika ve smyslu všeobecně náboženské kategorie. Vedle toho ještě mystika znamená zvláštní metodickou cestu k dosažení jednoty s Božstvím. V tomto smyslu je mystika „skutek“ a protiřečí hlavnímu učení protestantismu, ospeavedlnění z víry. Ovšem ne každý mystický postoj je „metoda a skutek“. Protestantismus, který nemá více místa pro meditaci a kontemplaci, pro extasi a „mystické spojení“ přestává být náboženstvím a stává se intelektuálním a morálním systémem v tradičních náboženských pojmech. Je příhodné, že si mystické „mlčení“ kvakerských bohoslužeb podmanilo velké skupiny protestantismu, podmanilo alespoň v rituální podobě. Důležitou věcí však je, že mlčení je naplněno skutečným mystickým obsahem a z toho důvodu se musí otevřít nezměrný zdroj katolické mystiky protestantům, kteří pod tlakem aktivismu a moralismu ztratili přiblížení se k hlubině svých duší a zkoušejí ji najít s pomocí psychoanalytických a terapeutických metod, čímž ukazují nedostatky protestantské péče o duše.
To vše by podle všeho ukazovalo, že význam katolicismu pro protestantské církve tkví v neracionálních prvcích náboženství. Jenže tento dojem je chybný. Ačkoliv má protestantismus více fundamentálních vazeb k humanistickým a autonomním trendům moderní civilizace než ke katolicismu, posledně zmíněný reperezentuje racionalitu v teorii a praxi, která často chybí v protestantské dogmatice a etice. Je to za prvé formální jasnost, soudržnost a filosofická přísnost katolické systematické theologie, od které by se měla učit protestantská theologie se všemi svými sklony k vágnosti, popularitě a libovůli. Je to za druhé – a to je mnohem důležitější – pokus katolického myšlení vzájemně vztáhnout „zjevení“ a „rozum“, který by měla vzít protestantská theologie stejně vážně jako stará církev, v apologetice právě tak jako v etice. Protestantismus ovšem nemůže přijmout heteronomní řešení pozdějšího katolicismu, podle kterého je římská církev konečným soudcem metafysiky a filosofické etiky. Toto řešení je nezbytným důsledkem sakramentálního absolutismu římského katolicismu a jeho odmítnutí je nezbytným důsledkem eschatologické sebekritiky protestantských církví. Protestantismus však nikdy nevyvinul své vlastní řešení. Buď odřízl zjevení od rozumu vytvořením a vytvořil na jedné straně nerušenou orthodoxii, na druhé straně nerušenou a autonomní civilizaci, nebo zjevení zcela rozpustil v rozumu, a tak vytvořil náboženský idealismus a humanismus, který ignoroval kontrasty lidské existence. To velmi přispělo ke slabosti protestantismu tváří v tvář teoretickým a praktickým problémům sekulárního světa. Katolicismus není silnější v řešení, ale je silnější v pochopení závažnosti problému. Protestantské církve musí nalézt metodu korelace theologie a filosofie. Jinak nebudou mít co říci současnému světu. Od katolické theologie se musí poučit o problému, nikoliv o řešení.
Prorocký typ křesťanství nemůže přežít běh na dlouhou trať bez kněžského typu, ani eschatologický bez svátostného. Toto je obecná odpověď na otázku po trvalém významu katolické církve pro protestantismus.
(Tento překlad je neoficiální a pracovní, neprošel žádnou jazykovou a redakční úpravou)
Originál: Paul Tillich, The Permanent Significance of the Catholic Church for Protestantism, in: Protestant Digest, 3, 1941, No 10, 23-31