1. Luteráni a pravoslavní jsou zajedno, že vstup do života Jedné, Svaté, Všeobecné (katolické) a Apoštolské církve je dar daný Bohem skrze svátosti, které jsou ustanoveny v církvi. "Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. V obou tradicích je svátost křtu vysluhována vodou ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého (Mt 28.19). Spása je tedy dílem Trojjediného Boha. V obou tradicích je křest za normálních okolností vysluhován ordinovaným služebníkem - v pravoslavné tradici trojím ponořením a v lutherských církvích trojím politím hlavy. Mezi oběma tradicemi panuje souhlas v tom, že ponoření je nejvíce symbolicky přiměřenou formou vysluhování této svátosti. Luteráni i pravoslavní také souhlasí, že v případě ohrožení může křes vysluhovat laik. Naše církve jsou zajedno v tom, že křest je neopakovatelný.
2. V procesu křesťanské iniciace existují tři základní komponenty: smrt s Kristem, vzkříšení s Kristem a spečetění Duchem svatým. Pro pravoslavné je naplněním křesťanské iniciace svatá Eucharistie. Luteráni obvykle nehovoří o Eucharistii jako o iniciační svátosti, ale pokud je pokřtěno starší dítě nebo dospělý, přistupuje tato osoba bezprostředně k Eucharistii.
3. V přípravě na křesťanskou iniciaci užívají pravoslavné i lutherské církve své vlastní rity exorcismu. V pravoslavném pořadu křtu říká kněz: "Pane, pohlédni na svého služebníka, prokaž mu a vyhledej v něm a vykořeň z něj každý skutek ďábla. Pokárej nečisté duchy a vyžeň je a očisti dílo svých rukou" (Kniha služebností s. 147 angl.) V Lutherské křestní knížce říká duchovní: "Odstup od N., nečistý duchu a uvolni místo Duchu svatému" (Kniha svornosti, s. 373 angl.)
4. Luteráni i pravoslavní začleňují do svého iniciačního ritu odřeknutí se ďábla a vyznání víry. Pravoslavný kněz se ptá kandidáta křtu nebo kmotra otázkou: "Odříkáš se Satana i všech jeho andělů i všech jeho skutků a vší jeho služby i vší jeho pýchy?" Podobně se ptá i lutherský duchovní: "Odříkáš se ďábla?" (Křestní knížka s. 374). V pravoslavném ritu bezprostředně následuje vyznání Krista a Nicejsko-cařihradského vyznání (325/381), zatímco v lutherské tradici se užívá Apoštoslkého vyznání. Tak je vyjádřena v obou tradicích víra kandidáta křtu nebo kmotrů skrze vyznání víry (krédo).
5. Ačkoliv theologický diskurs může naší účasti na Kristově smrti a vzkříšení připisovat různé účinky, formují nicméně jednotu v našich liturgických ritech a budeme s nimi proto společně zacházet také v tomto dokumentu. Luteráni i pravoslavní jsou zajedno, že naše účast na Kristově smrti a vzkříšení nám zajišťuje následující dary: smrt starého Adama (sr. Řím 6:6), sjednocení s Kristem (Řím 6:5), vykoupení, posvěcení, očištění těla a ducha (1Kor 6:11), vysvobození od smrti a ďábla, odpuštění hříchů, vítězství nad mocí hříchu (Řím 6), osvícení duše (Žid 6:4), obnovení, nové zrození (Titus 3:5), nový život v Kristu, přijetí za Boží děti (Řím 8:16), obnovení obrazu Božího (Kol 3:10, Ef 3:10). věčný život a začlenění do Kristova těla, církve.
6. Udělování těchto darů je jasně doloženo v lutherských i pravoslavných iniciačních ritech. V lutherském řádu duchovní osloví přítomné a vysvětlí jim význam křtu: "Ve svatém křtu nás náš milostivý nebeský Otec vysvobozuje z hříchu a smrti připojením ke smrti a vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista. Zrodili jsme se jako děti padlého lidství; ve vodě křtu jsme znovuzrozenými dětmi Božími a dědici věčného života. Skrze vodu a Ducha svatého se stáváme členy Církve, která je tělem Kristovým." (LBW, s. 121).
8. Pravoslavní i luteráni jsou zajedno v tom, že třetí součástí křesťanské iniciace jsou dar a pečeť Ducha svatého (2Kor 1:22; Ef 4:30). V lutherských ritech je dar Ducha svatého spojen se vzkládáním rukou a pokřestním požehnáním nebo modlitbou o Ducha. Poté co duchovní třikrát vylije vodu na hlavu kandidáta ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, Křestní knížka pokračuje modlitbou: "Všemohoucí Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který ti dal narodit se podruhé skrze vodu a Ducha svatého a odpustil ti všechny hříchy, ať tě posílí svojí milostí do života věčného." (Křestní knížka, s. 375 angl.)
9. V lutherských církvích je také zvykem, že duchovní položí obě ruce na hlavu nově pokřtěného a a modlí se o Ducha svatého: "Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, vzdáváne ti díky za to, že své syny a dcery vysvobozuješ z moci hříchu a dáváš jim povstat k novému životu skrze tuto svátost. Vylij svého svatého ducha na N.: ducha moudrosti a porozumění, ducha rady a síly, ducha poznání a bázně Boží, ducha radosti z tvé přítomnosti." (LBW s. 124). Příručka k LBW poznamenává, že "vzkládání rukou s modlitbou o dary Ducha sv. znamená návrat k liturgické plnosti staré církve, která byla ztracena, když se konfirmace stala separátním ritem" (s. 31). Podle LBW může duchovní udělat znamení kříže na čele nově pokřtěného, řka: "N., dítě Boží, byl(a) jsi zpečetěn(a) Duchem svatým a označen(a) křížem Kristovým navěky." (s. 125). Lutherské církve, které následují tento ritus, regenerovaly rituální úkon [křestního] pomazání křižmem a jasně jej odlišily jako zřetelný moment v křestním ritu, ačkoliv jej theologicky nedefinují jako samostatnou svátost.
10. Dar Ducha svatého je mnohem explicitněji [vyjádřen] v pravoslavném ritu. Přiklánějíce se úzce k patristické tradici, vidí pravoslavní hlubokou paralelu mezi účastí na svátostech církve a dějinným rozvíjením ekonomie spásy vycházející od Otce skrze Syna v Duchu svatém. Po ponoření kněz pomaže nově pokřtěného svatým křižmem (myrem) a říká: "Soucitný králi všeho, dej také jemu/jí pečeť daru svého svatého, všemohoucího a rozmilého Ducha" (Kniha služebností s. 159). Tak, jako Ježíš obdržel dar Ducha svatého ve své lidské přirozenosti, tak musí i všichni kdo jej následují po vzoru církve shromážděné o Letnicích přijmout tentýž dar. Svaté myropomazání (pomazání pokřtěného křižmem a modlitba za přijetí Ducha svatého) je odlišná ale [od křtu] neoddělitelná svátost, která poskytuje jednotlivému věřícímu Letnice církve. Věřící, obdarovaní Duchem svatým, jsou připraveni účastnit se Eucharistie, svátosti, která působí jejich spojení s Kristem, takže s ním mohou být skutečně jedno tělo (syssomos) a jedna krev (homaimos). Proto jsou v pravoslavné tradici všichni, kdo byli pokřtěni a pomazáni, bezprostředně připuštěni k Eucharistii, včetně dětí. Pravoslavná tradice přikládá konkrétní význam svatému myru, které je připravováno během svatého týdne každých 10 let z čistého olivového oleje a kolem 50 jiných aromatických ingrediencí a symbolizuje eklesiální charakter myropomazání, které sjednocuje nově pokřtěného s univerzální církví skrze Ducha svatého.