Všichni tak nějak tušíme, že kříž je základním křesťanským symbolem. Kříž vyjadřuje paradox víry: sebevydání vede k naplnění, kdo ztratí, ten najde. Kristova smrt a vzkříšení dává smysl našemu životu. Dřevo Kristova kříže přineslo své plody spásy, z kterých naše víra denně roste. Je to znamení Kristova vítězství, ke kterému jsme byli křtem připojeni.
Jako základní křesťanský symbol je kříž přítomen také při bohoslužbách. A to hned celou řadou způsobů, od klasického dřevěného kříže na stěně přes různá výtvarná zpracování až např. k výšivce na ubruse na stole Páně. O kříži společně čteme a zpíváme, máme jej před očima jako základní skutečnost a místo naší spásy a tak i našeho života víry.
Existuje však velmi osobní forma přítomnosti kříže v bohoslužbě a to v tzv. "žehnání se křížem" nebo "znamenání se křížem". Je to silné gesto. Přestáváme být jen posluchači a diváky a stáváme se při něm aktéry. Ze sféry myšlenek, obrazů a slov se přeneseme do sféry události. Spojením čela (myšlení), hrudi (cit) a ramen (jednání) pohybem ruky ve tvaru kříže se zahrnujme se vším, čím jsme, do sféry Boží milosti. Jako bychom říkali a ukazovali: nepatřím už sám sobě, ale tomu, který za mne zemřel a vstal z mrtvých. V řadě tradic doprovází toto znamení kříže trojiční formuli při otevření bohoslužeb, trojiční požehnání nebo je jím zahajována a ukončována osobní modlitba.