Dá se něco takového vůbec učit? Nemá být modlitba spíš něčím, co spontánně vyvře z našeho nitra, životní situace, zkušenosti? Jistě ano. V životě ale přicházejí i období, kdy jako bychom duchovně vyschli. Nenapadá nás, co říkat Pánu Bohu. Chybí inspirace k modlitbě, ztratí se i chuť k ní. Někdo řekne, že modlit se není třeba – Pán Bůh přece ví, co chceme říct dříve, než otevřeme ústa.
Jenže modlitba nemusí být jen o mluvení, o „bavení“ Pána Boha. V každém životním období, úseku cesty víry, životní situaci může nacházet naše modlitba trochu (nebo úplně) jinou formu. A právě o hledání takových vhodných forem, kterých je celá řada, chci věnovat tohle povídání.
Než se budeme zabývat podobami modlitby, měli bychom se přece jen zamyslet nad její podstatou: co vlastně dělá modlitbu modlitbou? Představme si několik situací: člověk, který rozjímá nad Biblí; člověk, který s nasazením a obětavostí dělá svou práci; člověk, který s pomocí meditativních technik relaxuje; člověk, který recituje starozákonní žalmy… Je to modlitba nebo není? Asi mi dáte zapravdu: vše z toho modlitbou být může, ale také nemusí.
Odpověď na otázku, co je modlitba, je podobně nesnadná jako třeba na otázku: Co je láska? Takových odpovědí může být celá řada a všechny budou pravdivé: vztah, sdílení, čin, cit… Podobnost je tu nasnadě, protože i v modlitbě přece jde primárně o vztah a dialog, ne o techniku.
Podívejme se do 19. kapitoly Lukášova evangelia a přečtěme si na jejím začátku vyprávění o Zacheovi. Příběh vrcholí setkáním Zachea s Ježíšem. Jak k němu došlo? Zacheus se o to přičinil (vylezl na strom, aby viděl), ale nebýt Ježíšova zastavení a pozvání, nic by z toho nebylo. Také modlitba je rozhovorem, setkáním s Hospodinem. Můžeme pro to něco udělat: najít si čas, ztišit se, použít nějakou metodu modlitby. Ale nic se nestane, když nás Hospodin nezavolá. Je to jako když čekáme doma hosty: uklidíme, prostřeme stůl, pěkně se oblékneme – a pak už jen čekáme, až zazvoní zvonek.
Na tom si můžeme uvědomit: To, co v modlitbě děláme, je jen něčím předběžným, vytvořením podmínek, předsálím modlitby. Modlitba totiž ve své podstatě není věcí dělání, ale bytí. Modlitba se nedělá, ta se stane. A když se stane, tak už v Boží blízkosti netřeba nic dělat, jen být.
Otázku po podstatě modlitby bychom mohli ještě konkretizovat: Co dělá modlitbu křesťanskou? Dovolím si odpovědět jen stručně: nikoli její forma, ale skutečnost, že směřuje k Bohu Otci skrze Syna v Duchu svatém.
Dalším obrazem modlitby je dýchání. Dech udržuje náš fyzický život – okysličuje krev, která roznáší živiny v těle. Modlitba je sdílením: něco dáváme a něco přijímáme – a tak se udržuje vnitřní rovnováha. Jenže rozdíl je v tom, že když člověku „dojde dech“, pozná to organismus velmi rychle. Když se ztratí „vnitřní dech“, nemusíme si toho dlouho ani všimnout. Modlitba není něčím samozřejmým: předpokládá, že se do určité míry vymaníme z vlivu okolí, roztěkanosti, že se soustředíme a vstoupíme do nepoznatelné „temnoty“ Boha, který přesahuje vše, co je po ruce, co známe, co jest. Tahle myšlenka nás přivádí k mystice, ale zůstaňme pro tentokrát jen zde na jejím prahu… A přejděme raději k praktickému pohledu na modlitbu – na její formy a metody. Církevní otcové mluvili o třech základních stupních modlitby: lectio, meditatio, oratio.
Lectio (čtení): Modlitba je jako celý křesťanský život odpovědí na Boží slovo, rodí se z četby Písma. Číst Bibli - ale jak? V 1. žalmu je řeč o muži, který si v zákoně Hospodinově brouká, rozjímá ve dne v noci. Je tu řeč o jakési polohlasé meditativní četbě. Nejde o to v téhle souvislosti text vykládat, ale otevřít se jeho jazyku a obrazům, v nichž je uložena duchovní skutečnost, které se tak mohu dotknout. Trochu tu v nás může zápasit vědecké a symbolické myšlení. Cestou k výkladu textu je racionální analýza, cestou k porozumění symbolu je ale meditace. Symbolická slova a obrazy, kterých je Bible plná, používají smyslově vnímatelných skutečností, aby odkazovaly k něčemu podstatnému, co je našemu myšlení nepostižitelné. Vnější obraz se dotkne něčeho vnitřně příbuzného v nás a najde odezvu – jako když se rozezvučí struna na stejném tónu jiného nástroje.
Meditatio (rozjímání): cílem meditace – obrazně řečeno - je, aby Boží slovo sestoupilo z hlavy do srdce, z víry aby se stalo vědomí, odjinud přicházející věc aby se stala součástí našeho vnitřního života. Rozumové přesvědčení je na tohle krátké: obyčejně totiž, když jde do tuhého, rozum spí a na povrch vyplouvají city a věci, které jsme si cvičením zautomatizovali. Mluvíme-li o modlitbě a duchovní rovině, pak se dotýkáme ještě hlubší roviny našeho vědomí, než v jaké bují naše city a „neuspořádané náklonnosti“ a o kterou se můžeme v krizi opřít, pokud jsme ji ovšem v sobě objevili a kultivovali v dobách míru. Průvodcem nám může být třeba matka Páně, která „ty věci uchovávala ve svém srdci“.
Starobylou podobu rozjímáním představuje „ruminatio“, „přežvykování“ Božího slova: člověk si má vzít jednu větu z Písma nebo třeba jen slůvko (např. „Otče“ z modlitby Páně) a „setrvat v uvažování tohoto slova tak dlouho, pokud bude v úvahách tomuto slovu náležejících nacházet významy, přirovnání, chuť a útěchu“ (Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení).
Jinou metodou meditace podle Ignáce z Loyoly představuje „nazírání“. Máme si nejprve přečíst příběh z evangelia a pak si událost ve fantazii vybavit, představit si místo děje, sledovat jednotlivé osoby: co dělají, říkají, jaké jsou jejich vztahy, pocity, přání, naděje, obavy. A s tím prosit o pochopení duchovního smyslu děje, všímat si toho, co mě oslovuje, v čem se poznávám – setrvat v tom, co mne zaujalo a přemýšlet ve světle příběhu o sobě. Setrvat u toho, co se mne dotklo a nespěchat hned k jinému tématu – to je obecné pravidlo rozjímání. Pomůže také zapsat si to, co člověk objevil, aby se k tomu mohl příště vrátit.
Oratio (modlitba):Třetím krokem modlitby je vlastní „oratio“, modlitba slovy jako naše odpověď na to, co jsme v Božím slově a jejho rozjímání přijali: poděkování, vyznání, prosba…
Někdy se mluví o čtvrtém stupni modlitby, kterým je contemplatio, nazírání. V něm už nejde o rozjímání, které má vždy nějaký obsah, je spojeno s určitou představou, obrazem, myšlenkou. Kontemplovat – to znamená vyprázdnit a oprostit se ode všech obsahů: myslet na nic. Tato forma modlitby navazuje na tradici negativní teologie, která klade důraz na skutečnost, že Boha nemůžeme ztotožnit s žádným symbolem, myšlenkou, slovem. On se vždy vymkne všem našim snahám o uchopení. Zůstává „ničím z toho, co jest“.
Rád bych vám nabídl přemýšlení o modlitbě ještě v několika dalších souvislostech.
Čas a prostor: Říká se, že kdo se nemodlí někdy, nemodlí se nikdy. Totéž lze prohlásit o místě (někde – nikde). Pravidelnost – mít na modlitbu vymezený čas – je důležitou oporou modlitby. Nemusíme jí věnovat mnoho času. Důležitější je dodržet předem stanovený čas a řád, i když se nám zrovna nechce – nemáme potřebu, chuť… K modlitbě jako ke každému jinému vztahu patří, že se rozpíná v napětí mezi vnitřní potřebou, naplněním a povinností, námahou. Když ji budeme dávat prostor jen, když máme chuť, podlehneme falešné představě o Bohu – jako by tu byl jen jako projekt našich přání a představ, ale ne skutečně bez ohledu na to, jak se zrovna cítíme.
Důležité je také mít na modlitbu své místo, které nám pomůže se vytrhnout z roztěkanosti, soustředit se, zarámovat čas modlitby. Nemusí se vždy jednat o jednu „komůrku“, tuto službu vykoná například nějaký předmět: svíčka, kříž, ikona, otevřená bible…
Šířka a hloubka: Jedno ze základních tradičních dělení modlitby mluví o modlitbě slovní a vnitřní. Obojí je důležité: modlitba slovy i modlitba beze slov. Slova pomáhají naši modlitbu ukotvit, vtělit do konkrétního času a prostoru, životní situace. Nemusíme vždy hledat vlastní slova, můžeme se svěřit i duchovní zkušenosti těch, kdo nás ve víře předešli, a použít slova Písma nebo texty vzaté z modlitební tradice církve. Vstupujeme tak do velkého příběhu dějin spásy, můžeme zakusit – zvláště v těžkých obdobích vyprahlosti – že nás víra a modlitba druhých nesou. Královskou cestou je modlitba žalmů.
Hloubku dává modlitbě především ticho. Nestačí věci víry jen vědět, rozumově pochopit (to jde jen zčásti), ale u-vědomit si je, přivlastnit si je, aby se staly integrální součástí mého vnitřního života. Je smutné, když naše modlitba vypadá jako návštěva nepříliš blízkých lidí, které musíme vší silou bavit, jen aby nezavládlo ticho, které by působilo trapně. Modlitba nemá být „zabavováním“ Pána Boha, udržováním distance, aby host nepřekročil nepovolenou hranici naší intimity. Může být naopak blízkým setkáním, ve kterém je nám s druhým dobře. Kdy se stane, že najednou nemusíme už nic dělat, o něco se snažit, horečně přemýšlet, ale stačí jen tak být v blízkosti druhého. Tady začíná to, čemu křesťanská tradice říká vnitřní modlitba.
Zatím se mohlo zdát jakoby modlit se znamenalo zavřít oči, uši, zapomenout na okolí a pozvednout srdce k nebesům… Ale modlitbu lze začít možná něčím mnohem obyčejnějším a přirozenějším. Třeba si všímat svého okolí. Zaměřit se na jeden ze svých smyslů a vnímat, co slyším, vidím, hmatám, čichám, chutnám. Uvědomit si krásu Božího stvoření, které „zvěstuje jeho slávu“.
Jinou cestou může být modlitba těla. Člověk je jednotou těla, duše a ducha. Máme-li se modlit jako celí lidé, potřebuje naše vnitřní modlitba získat vnější výraz. „Když se modlíte tělem, dáváte modlitbě sílu a tělo. To je zvlášť potřebné v době, kdy máte pocit, že se nedokážete modlit, kdy máte rozrušenou mysl, srdce ztvrdlé na kámen a váš duch se zdá mrtvý. Pak se snažte stát v Boží přítomnosti s velkou oddaností, s rukama vroucně sepjatýma, s pohledem úpěnlivě upřeným na něj… Cosi z této odevzdanosti, kterou vyjadřujete svým tělem, pravděpodobně prosákne do vaší duše a po chvíli bude modlitba možná mnohem snazší,“ píše Anthony de Mello ve své Sádhaně. Kdo to vyzkoušel, ví, jakou pomocí modlitbě mohou být různá gesta a polohy těla: pokleknutí, otevřené dlaně, prostrace, úklona, znamení kříže, tanec… Pro modlitbu těla existuje jeden velký „argument“: Naše mysl obyčejně bloudí někde v minulosti (vzpomíná) nebo budoucnosti (sní). Jen málokdy dovedeme zůstat opravdu v přítomnosti. V modlitbě jde ale právě o to. A jak říká jeden můj známý, není třeba dodávat „v přítomnosti Boží“, protože žádná jiná přítomnost (než Boží) neexistuje. V přítomnosti se dotýkáme věčnosti. A zatímco naše myšlenky těkají, naše tělo je vždy pevně zasazeno v přítomném okamžiku.
Na začátku jsme naznačili, že může existovat také něco jako modlitba prací. Není vždy možné modlit se během práce a bylo by to i zvrácené, protože člověk se má soustředit na to, co dělá a dělat to doopravdy. Ale je možné učinit práci modlitbou. Třeba tím, že objevíme vnitřní, symbolický význam toho, co právě konáme. Třeba když uklízíme, trháme plevel, myjeme okna, něco vytváříme, sloužíme druhým… Nemusí se modlit jen naše ústa, ale i ruce.
A na závěr bych chtěl zmínit něco, co aspoň pro mne bylo velkým objevem: modlitbu dechu. Také jste si mysleli, že je to vynález východních duchovních směrů? Poslechněte si ještě jednou Ignáce z Loyoly: „Třetí způsob modlení je: modlit se v duchu při každém nádechu nebo vdechnutí, přičemž se vysloví jedno slovo Otčenáše nebo jiné modlitby. Člověk má tedy mezi jednotlivými nádechy vyslovit pouze jedno slovo a v době mezi nimi hledět hlavně na význam tohoto slova a na osobu, ke které pronáší modlitbu; nebo na nízkost sebe sama, nebo na rozdíl mezi tak velkou vznešeností a tak velkou vlastní nízkostí.“ Nádech a výdech – tím si osvojujeme rytmus života. Dech lze spojit i s duchovním obsahem. Buď rozjímáním jednoho slova, jak to popisuje Ignác. Nebo tím, že do výdechu vložím vše to, čeho se chci zbavit, co mne trápí a znečisťuje, a v nádechu se otevřu Boží lásce a nechám do sebe vstoupit jeho světlo. Anebo mohu nalistovat nějaký žalm, který vyjadřuje mou momentální situaci a využít jeho literární formy paralelismu: Během nádechu rozjímat první část verše – uprostřed na okamžik spočinout – a při výdechu v duchu vyslovit druhou část verše. A tím už se dostáváme k příspěvku mého kolegy Martina Grombiříka o žalmové liturgické modlitbě neboli liturgii hodin.
Kromě níže uvedené citované a doporučené literatury čerpal autor především z několikaleté zkušenosti ignaciánských duchovních cvičení s Ludvíkem Armbrusterem:
JOHNE, Karin: Modlitba mlčení, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2000
DE MELLO, Anthony: Sádhana - Cesta k Bohu, Cesta, Brno 1996
IGNÁC Z LOYOLY: Duchovní cvičení, Refugium – Velehrad Roma, Velehrad 2002
Předneseno na Sjezdu (nejen) evangelické mládeže v Havlíčkově Brodě dne 30.9.2006.