Liturgie v Církvi bratrské

Článek z pera předsedy Rady Církve bratrské, podnětný jistě i pro další z reformace vzešlé církve.

Úvod:
-----

Možná, že jste si mnozí při zjištění tématu "Liturgie v Církvi
bratrské" řekli: "Zase jedno zbytečné téma". Zápasíme o tolik věcí
duchovního života, křesťanské etiky, evangelizace, diakonie. K čemu
liturgika? A jak to někdy slýchám: "Církev bratrská žádnou liturgii
nemá." Dovolte, milí kolegové, abych připomněl, že Církev bratrská má
ve třetím díle svého Řádu - BOHOSLUŽEBNÝ ŘÁD. § 62 odst. 2 začíná
slovy: Z hlediska liturgického mají shromáždění značnou volnost. I
volná liturgie je liturgií, je typem bohoslužebného shromáždění.
Církev bratrská rozhodně nechce být antiliturgickou, nebo liturgicky
chaotickou a bezbřehou. § 63 konstatuje, že chceme, "aby se v církvi
dělo vše 'slušně a podle řádu' a proto volná shromáždění bez vedení
pověřeným bratrem nekonáme". Co to znamená v praxi? Nechceme, abychom
měli shromáždění, která opouštějí břehy biblických principů,
shromáždění, která dávají nekontrolovatelný prostor pro
nevzdělavatelné výlevy lidské duševnosti, či prezentaci
nezvládnutelné tělesnosti. Jsme evangelikální církví, která vzešla z
duchovního probuzení. Toužíme, abychom byli probuzenými křesťany,
proto je namístě, aby i naše bohoslužba byla budující a
vychovávající. Víme, že mnoho duchovních probuzení zašlo do
škodlivých extrémů. Na jedné straně nechceme bránit rozvinutí a
uplatnění duchovních charismat, rozmanitých darů milosti, ale na
druhé straně si uvědomujeme, že Pán Bůh je Bohem pořádku. Odráží se v
tom i mnoho zkušeností církve, která letos dovršuje 120 let služby.
(Vzpomínám na bratra, kterého jsme měli ve sboru. Když si myslel, že
je naplněn duchem, choval se někdy jako přetopený kotel a občas
vybuchl. Měli jsme pak velkou práci s tím, abychom ho zastavili a
usměrnili. Myslel to dobře, ale bylo tam někdy více tělesné
horlivosti, než duchovního zmocnění. V Písmu je ale napsáno, že
duchové jsou poddáni prorokům.)

Jestliže se Církev bratrská snaží základní biblické principy
reflektovat ve svém Řádu a svých Zásadách, potom v otázce liturgie, v
otázce bohoslužebných shromáždění je nad očekávání velmi
benevolentní. V Ŕádu čteme:

§ 62 Náplň shromáždění

1. Obsahem shromáždění Církve bratrské jsou kromě čtení Písma a
kázání i volná svědectví bratří a sester, modlitby, zpěvy a v
biblických hodinách případně i rozhovory. V rámci shromáždění se
konají křty, svatá večeře Páně, požehnání dětí i svatby. Ve
shromáždění je dána příležitost k dobrovolné sbírce.

Dále máme v Řádu velmi stručně pojednáno o vedení shromáždění, o
místě shromažďování a o svátostech. K tomu je dobré si uvědomit, že
se zde zračí odpor našich otců k zaměstnávání se liturgií.
Probuzenecké hnutí, tam kde ustavilo tzv. svobodné církve, šlo
zpravidla ve formování shromáždění dál než šla reformace. Reformace
pouze v podstatě očistila římskou liturgii. Odstranila opakování
Kristovy oběti, modlitby ke svatým, modlitby za zemřelé atd. Hlavní
stavební kameny starokřesťanské liturgie ale ponechal jak Martin
Luther, tak Jan Kalvín. Co to znamená? Podívejme se na srovnání
římskokatolické bohoslužby a reformační bohoslužby. (viz schémata)


1. Kořeny a vývoj liturgie v Církvi bratrské
--------------------------------------------

Svobodné církve vznikaly jako určitý protest proti vychladlosti a
teologickému liberalismu reformačních církví. Naši otcové se nemohli
smířit s tím, že se křtily děti bezbožných rodičů, že se stůl Páně
otvíral pro lidi, kteří měli být napomínáni. Eklesiologie lidové
církve umožňovala plnou participaci formálním křesťanům, nebo spíše
pohanům, kteří občas ulevili svému svědomí účastí na liturgii. Z
tohoto důvodu pro naše otce bylo dokonce málo přijatelné slovo
bohoslužba. Říkalo se zásadně "shromáždění" a toto označení se
stavělo do protikladu k bohoslužbě ostatních církví. V neděli jsme se
nešli podílet na liturgii - na společné bohoslužbě, ale šli jsme se
zúčastnit shromáždění, poslechnout si kázání, poslechnout si písně.
Podobně jako dnes např. charismatické sbory, i naši otcové dávali v
liturgii důraz na volnost a spontaneitu. Důraz byl dáván na svobodu.
Svobodná církev nebyla uznána státem a byla také svobodná ve formách
svých shromáždění. Tento typ v reakci na ztuhlé formy lidových církví
se ukázal jako vhodný doplněk a jistě posloužil mnoha hledajícím
lidem.

Od té doby uteklo mnoho vody. Sekularizace, pluralismus a náboženský
útlak v době komunistické diktatury udělaly svoje. Některé rozdíly
mezi církvemi se trochu zmenšily. Lidové církve se strašným způsobem
scvrkly a zůstali v nich většinou jen ti, kteří to myslí s
křesťanstvím vážně. Pro dnešního křesťana a také pro hledajícího
člověka je zde široká nabídka různých liturgií a bohoslužebných
důrazů.

Dnes se ve světě mluví o různých probuzeních. Někde se objevilo
probuzení evangelizační, jinde probuzení sociální - diakonické, jinde
zase probuzení modlitební, či probuzení nově objevující Bibli. Není
náhodou, že ve světě se dnes také mluví o probuzení liturgickém. Jsou
sbory a církve, které rostou tím, že je v nich úžasný důraz na
rozvinutou bohoslužbu. Lidé jsou při společné bohoslužbě přímo taženi
do Boží blízkosti, aby jejich životy byly proměněny a nadlehčeny.
Mocné prožívání Boží blízkosti zapaluje lidská srdce.

(Abych to ilustroval osobně. Když jsem před 19 lety studoval v
Anglii, tak jsem si nesmírně vážil společných shromáždění. Jako každý
student i já jsem byl přidělen na praxi do jednoho sboru. Byl to
pěkný baptistický sbor. Kázání bylo dobré, písně pěkné, atmosféra
radostná. Nechci to odsuzovat, ale za nějakou dobu mně písně přišly
trochu jednotvárné, kázání trochu šablonovitá (vtip, výklad, aplikace
a opět anekdota, trochu exegeze a ilustrace). Zvláště když je člověk
v cizině, bez manželky, bez dětí, bez svého domova, sboru, bez
starých přátel, když se ho i tam snaží hlídat československá
kontrarozvědka, tehdy zvlášť silně zatouží po Boží blízkosti. Jedna
profesorka z anglikánské církve mě před vánočními svátky vzala na
Univerzitu do Cambridge, kde jsem se také zúčastnil bohoslužby v
King's College Chapel. Tam jsem se mohl soustředit na modlitbu,
recitoval jsem Nicejsko-cařihradské vyznání víry, vyznával s
ostatními svůj hřích a v kleče přijímal eucharistii. Prožíval jsem
nové setkání s Bohem.)

Před časem jsem četl něco podobného, co se stalo na známé Wheaton
College u Chicaga. Tato křesťanská univerzita slouží každý rok více
než dvěma tisícům studentů. Jsou to studenti především z
evangelikálních církví. Pro své zařazení si mohou vybrat v okolí
školy ze široké nabídky církví všech denominací, od sborů
baptistických, přes letniční, svobodné až po darbystické či luterské.
Před dvěma roky byl v blízkosti koleje otevřen kostelík řecko-
katolické církve. Někteří studenti tam zašli ze zvědavosti a byli
zastaveni krásou a bohatstvím liturgie. Někteří studenti tam dokonce
zakotvili, protože tam objevili hloubku uctívání Boha a velikost a
slávu Boží blízkosti. Někteří profesoři se tomu divili, jiní nad tím
začali přemýšlet. Jeden z nich, Gary M. Burge profesor Nového zákona
se to pokusil objasnit. Sám na svém svědectví ukázal, co křesťan
potřebuje. Vyrostl jako dítě v luterské církvi. Potom se zřejmě
trochu ztratil a byl znovu dotčen evangeliem až hnutím Jesus movement
- což byli křesťanští hippies. Po studiu se stal kazatelem a byl
ordinován v evangelikální presbyterní církvi. Dnes navštěvuje naši
sesterskou Evangelical Covenant Church. Ale uvědomuje si, že ještě
něco postrádá. Existuje totiž jeden zvláštní jev. Ze silné stránky se
může stát slabost. Potřebný důraz na autoritu Bible se může vyvinout
v tvrdý fundamentalismus. Volnost v liturgii může přerůst v mělkost a
prázdnotu. Přehnaný důraz na vyučující kázání se může vyvinout tak,
že se z bohoslužby stane školní třída a vy se už nemůžete dočkat až
zazvoní, nebo konečně přijdou prázdniny. Reformační důraz na kázání
Božího slova je dobrý a potřebný, ale co uděláte, když kazatel kázání
dokonale zmotá? Co si odnesete? A tady je třeba povědět, že dobře
postavená a promyšlená liturgie má své klady. (Vypráví se, jak jeden
kostelník hodnotil kázání adeptů kazatelství a tu a tam i kázání
některého studenta pochválil. Mnoha ale po zkušebním kázání řekl
následující hodnocení: "Mladý muži, ale písně jste měl vybrány
dobře." Všichni hned věděli, kolik uhodilo). Ano, co uděláme, když se
kázání dost nepodaří. Co uděláme, když ve shromáždění jsou lidé,
kteří se radují, ale jsou tam i lidé, kteří přijdou se smutkem a
hlubokou bolestí. Tady pak nevystačíme s písničkou "Vždy veselo, vždy
veselo každodenně slunka svit7"). Co když přijdou lidé vyčerpaní a
roztěkaní, kteří se nedovedou soustředit na naše dobře připravené
myšlenky? A co když kážeme něco, co není jejich problémem? Čím budou
nasyceni? Jaký duchovní pokrm dostanou? Ano, středem bohoslužby je
kázání. Nechceme zpochybňovat tento reformační princip. Ale co když
naše kázání není relevantní? Necháme odejít lidi hladové? A zde si
můžeme přiblížit smysl dobře vyvážené a biblicky postavené liturgie.


2. Liturgická stavba
--------------------

O původu reformační bohoslužby je často slyšet různé fámy. Často si
věřící protestantských církví myslí, že nemáme s katolíky v
bohoslužbě mnoho společného. Reformátoři ale nevyhodili ze
starocírkevní liturgie všechno. Luther staví na tradici katolické
mše, ale čistí ji od všeho, co se zdá, že není evangelijní
(odstranění opakování krvavé Kristovy oběti, důraz na jazyk lidí,
nezbytnost kázání, důraz na společný zpěv). Ve Štrasburku, Curychu,
Ženevě a Basileji šli reformátoři ještě dál. Ve Štrasburku si
přeložili mši do němčiny. Použité schéma bohoslužby se příliš
nelišilo od pojetí západní církve. Pouze zmizela myšlenka záslužné
oběti a opakování golgotské oběti. Apoštolské vyznání víry nahradilo
složitější nicejsko-cařihradské vyznání. Kněz stál čelem k lidem a
posunutý stůl Páně se už nenazýval oltářem. Martin Bucer pak přidal
ještě více verbálních a didaktických prvků. Typické bylo, že kázání
se prodlužovalo na celou hodinu. Od jednoročního přijímání v římské
tradici se přešlo ke každotýdenní Večeři Páně. Lidé dostali do rukou
kromě zpěvníku i modlitební knížku. Když do Štrasburku uprchl Kalvín,
tak si dal tuto německou liturgickou knížku přeložit do latiny a sám
ji pak přeložil do francouzštiny. Vzal ji potom sebou do Ženevy. V
knížce byl i řád křtu, směrnice pro ordinaci kazatelů a příležitostné
obřady. K tomu byly přidány metrické žalmy. Pod titulem "Formulář
modliteb" se tato agenda stala vodítkem pro reformované církve. (viz
ukázka - Kalvínův formulář pro sv. Večeři Páně).

Z těchto ukázek se ukazuje, že bohoslužba má svou architekturu a je
pečlivě stavěna z určitých kvádrů. Proč nám v naší bohoslužbě někdy
zbylo jen: píseň, modlitba, čtení, píseň, kázání, modlitba, píseň?
Neztratili jsme někdy smysl pro Boží tajemství? Kážeme, mluvíme,
snažíme se udržet pozornost posluchačů, kteří mají zlenivělé smysly
vlivem sdělovacích prostředků. Nevyprázdnili jsme často náplň toho,
co je v Písmu nazýváno slovem leitourgia. A přece tam, kde se
uskutečňuje leitourgia - slovo vyjadřující kněžskou službu před
Bohem, tam se děje něco mezi nebem a zemí. Krásný příklad máme
zaznamenán ve Sk 13,2 "Když konali bohoslužbu Pánu (doslova, když
liturgovali) a postili se, řekl Duch svatý: 'Oddělte mi Barnabáše a
Saula k dílu, k němuž jsem je povolal'."

Kdysi mne jako reformovaného kazatele zastavily určité zkušenosti.
Věřil jsem, že Pán Bůh promlouvá především prostřednictvím zvěstování
slova. A jistě to tak je. Ale jednou se stalo, že jedna dívka prožila
své znovuzrození při vysluhování svaté Večeře Páně. Později došlo k
tomu, že jeden starší sboru za mnou přišel po shromáždění a řekl:
"Dnes jsem při svaté Večeři Páně prožil uzdravení ze své vleklé
nemoci." Uvědomil jsem si, že Pán působí nejen prostřednictvím slova,
ale i tím, že okoušíme jeho milost, že chutnáme elementy eucharistie,
že společně meditujeme, že společně vyznáváme a recitujeme biblická
slova.

Myslím, že jsme si příliš zvykli na to, že dáváme důraz pouze na
výklad textu a na aplikaci. Naši posluchači pak někdy odcházejí s
plnou náručí napomenutí a výzev. Rozumějte, nic proti napomenutím,
exhortacím a aplikacím, ale možná, že je jich na lidi trochu moc.
Lidé potom sice vědí, co mají v životě dělat a co nedělat, ale nemají
sílu to uskutečnit. Pro samé vysvětlování a objasňování ani neměli
čas prožít setkání se svatým Bohem. Takové, jaké třeba prožil Izaiáš,
když se setkal s Božím majestátem a slyší v chrámu jen serafy, jak
říkají "Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná
jeho slávy." Izajáš vidí jak si zakrývají před Hospodinem svou tvář.
Nikdo mu nemusel mnoho radit a Izajáš padá před Hospodinem a vyznává:
"Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem
nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina
zástupů." Možná, že je někdy naše chyba v tom, že se snažíme všechno
příliš vysvětlit, rozšroubovat Boží tajemství a polopaticky
zpřístupnit tak, že nezbývá prostor pro Boží velebnost a slávu.
Izajáš neslyší žádné vynikající exegetické kázání. Pouze vidí Boží
slávu a slyší otázku: "Koho pošlu a kdo nám půjde?" Důsledkem je
pokání a odpověď: "Hle, zde jsem, pošli mne!"

Prosím, zkuste mi porozumět. Vážím si reformace. Vážím si přesné a
poctivé exegeze. Vím, že je třeba vysvětlovat a ilustrovat. Ale někdy
se ptám, jestli je v našich bohoslužbách místo pro Boží tajemství,
pro prožívání Hospodinovy hrozné a zároveň úžasné blízkosti. My
kazatelé, kteří jsme liturgy a vedeme bohoslužby, si musíme klást i
nepohodlné otázky. Je naše bohoslužba opravdu biblická? Nekážeme
spíše instrukce, návody, etiku a nevynecháváme dimenze setkání s
Bohem? I z našich sborů někdy odcházejí nenasycení lidé a hledají
Boží blízkost jinde např. v katolicismu nebo v různých
charismatických proudech.

Není to tak, že se někdy dobré křesťanské chování stalo náhražkou
duchovní bohoslužby? Není někdy naše shromáždění spíše nedělním
tréninkem pro následující týden? Není sbor potom spíše výcvikovým
střediskem, kde se učíme jak přežít další týden ve světě? A co
svátosti? Nemá naše svatá Večeře Páně pouze horizontální rozměr?
Zkoumáme svůj život a své vztahy k druhým. Nezapomněli jsme na
skutečnost, že to je také communio - setkání s Ježíšem, stolování s
Mesiášem? Neztratili jsme něco z tajemství, které katolický věřící
prožije, když kněz pronese slova ustanovení a eucharistickou modlitbu
a on padne na kolena, uhodí se do prsou, udělá znamení kříže a
prožije setkání s Kristem?

Skutečná bohoslužba má jistě obsahovat instrukce. Ale nesmí zůstat
pouze u intelektuálního napomenutí. Základním elementem je přeci
setkání s Bohem. Jestliže jako kazatelé vedeme bohoslužbu, pak máme
ohromnou odpovědnost. Všechno je důležité: naše očištěné nitro, naše
příprava, náš výraz, náš hlas, naše gesta. Možná jsme příliš snadno
odmítali diskusi o architektonickém stylu našich církevních staveb.
Možná, že jsme nedovedli dobře zařadit písně, hudbu, někdy jsme možná
příliš snadno kritizovali třeba i ten kazatelský talár jiných
církvích. Když předstoupíme v neděli ráno před sbor, tak i přes
všeobecné kněžství všech věřících, jsme postaveni do jedinečné
kněžské role. Ať chcete nebo nechcete, řídíte bohoslužbu - řídíte
něco úžasného, co se smí dít na této zemi. Modlíte se zástupně za
druhé, vybíráte pro druhé písně, čtení z Božího slova, požehnání,
vedete druhé při slavení svátostí Kristových. To je svým způsobem
kněžská role. K tomu jste církví ordinováni. Vaše ústa zvěstují slovo
Boží. Jste Božími nástroji. Svým jednáním a vystupováním určitým
způsobem prostředkujete druhým Boží lásku, jindy Boží přísnost, Boží
milost, ale někdy i Boží hněv77.

Bohoslužbu máme vést. Jsme architekty bohoslužby, která má vtáhnout a
zapojit všechny přítomné. Jsme tam pro všechny, pro radostné i pro
smutné, pro lehkovážné i pro zachmuřené a přísné. Je třeba vykládat
slovo, napomínat, káznit, vysvětlovat, povzbuzovat. Ale je třeba také
vést druhé do Boží blízkosti, aby mohli společně s námi zahlédnout
Boží slávu.

(Před třemi týdny jsem prožil neděli v černošském sboru na jižní
Floridě. S předsedou naší sesterské církve jsme byli jediní běloši
mezi stovkami černochů. Když jsme při bohoslužbě seděli hned vedle
pěveckého sboru na stupínku, kazatel se nám několikrát omlouval,
jestli to pro nás není příliš hlučné a silné. Bylo. Ještě celé
odpoledne jsem cítil ruce od tleskání a v uších mi zněly spirituály.
Ale byla to bohoslužba - v černošské kultuře. Hodně emocionální, s
tancem, výkřiky, mazání nemocných olejem u stolu Páně, žehnání dětem.
Mnozí tančili i cestou ke stupínku, aby do košíků s velkou radostí
odevzdali svůj finanční příspěvek. Říkali jsme si trochu s humorem,
že až budeme v našich sborech tančit při sbírkách, pak nebudeme mít
finanční problémy. Naše shromáždění budou samozřejmě vždy jiná. To se
nedá přenést. Černoši jsou jiná kultura, jiná mentalita. To důležité
ale je, že svým způsobem skutečně uctívali Boha a prožívali jeho
přítomnost. V takové atmosféře i slabší kázání nese ovoce. Lidé
prostě mají uši ke slyšení.)

Sám velmi oceňuji, když některý kazatel dobře komunikuje a dovede i
dobře improvizovat. Určitá míra improvizace je k dobrému tam, kde to
kazatel umí. Ale možná, že se až velkým hitem stala dnes spontaneita.
Vést nedělní bohoslužbu stylem domácí skupinky, nebo setkání mládeže.
Pozor! Spontaneita je dobrá a v bohoslužbě má být nějaké místo na
spontánní reakce (modlitby, svědectví, pozdravy7.), ale každý člověk
potřebuje v bohoslužbě také cítit něco pevného - pevnou strukturu.
Dnes je tolik nejistoty a tolik změn, že když jdu do shromáždění, tak
čekám, že tam bude také něco pevného a stálého. Co si říká člověk,
když je mu zle? Někdy to je slovo, které mu kdysi říkala třeba jeho
maminka. Někdy to je dětská modlitba, nebo písnička, která uvázla
hluboko v paměti. Překvapivě dnes křesťané a hledající lidé po celém
světě čekají v církvi také něco pevného, stálého. Ukazuje se, jak
velký vliv má např. Modlitba Páně. Jak je úžasné, když se cituje
např. Žalm 23, když se společně vyznává víra slovy Apoštolského
vyznání víry, nebo když zazní velebné Šema Jisrael - "Slyš Izraeli,
Hospodin náš Bůh, Hospodin jeden jest". To jsou slova, ke kterým se
lidé budou ve všedním životě vracet. Vedle spontaneity a
neformálnosti je třeba mít i pevné a formální části bohoslužby. Dále
jsou zde důležitá slova, kterými zveme druhé k bohoslužbě, slova
kterými je zveme ke svaté Večeři Páně, slova, kterými křtíme, kterými
oddáváme a kterými pohřbíváme. Když člověk recituje a opakuje některá
taková slova, tak cítí spojitost s dějinami, s tradicí. Je to jako
když vezmete do ruky ošumělou starou knihu, kterou čítal váš dědeček
a vy vnímáte něco z historie své rodiny. Něčím podobným je v
bohoslužbě např. požehnání. Měli bychom si na vyslovení dát záležet.
Kdybychom všechno pokazili, kázání nám nevyšlo, špatně vybrali písně,
tak ještě požehnání může vlít sílu do zkroušených srdcí těch, kteří
si nad sebou, nebo nad druhými zoufají. Když nezazní ve shromáždění
požehnání, tak mám vždy pocit, že kazatel mě o něco připravil a
ošidil.

O písních ještě uslyšíme a tak se jich nebudeme nyní zvláště dotýkat.
Připojuji k písni v bohoslužbě jen jednu tezi. Žijeme v době
sociologického pluralismu. Dnešní účastníci našich shromáždění
pocházejí z různých kultur. Bohoslužba dnes nesmí být jednokulturní.
Je třeba integrovat větší šíři hudebních stylů. Varujme se utlačovat
druhé a vnucovat jim své oblíbené styly. Každý kazatel a každé
staršovstvo, společně s dirigenty, vedoucími hudebních skupin a
doprovazeči, jsou odpovědni za to, co se bude ve sboru hrát a zpívat.
Ve své autoritě nejsou postaveni proto, aby nad druhými panovali, ale
aby jim sloužili k hlubšímu uctívání.

Zdá se, že dnes lidé touží po bohoslužbě, která v sobě spojuje obojí,
důstojnost i spontaneitu. Lidé touží po bohoslužbě, která je
teologicky informovaná a liturgicky promyšlená. Jak je bolestné a
jaká je škoda, když v liturgickém rámci bohoslužby zazní něco, s čím
se nemůžeme ztotožnit, s čím nemůžeme souhlasit a k čemu nemůžeme
povědět amen.

Mojí touhou je, aby lidé, kteří často váží dlouhou cestu do
shromáždění, často přemáhají únavu, často hledají stéblo naděje,
mohli opravdu najít setkání s Bohem. My kazatelé, v roli liturgů jsme
tam proto, abychom posloužili, abychom druhým pomohli pozvednout
srdce a prožít Boží přítomnost při jejich nelehké pozemské pouti.


0. Čtyři základní části bohoslužby

Tak, jak se liturgie vyvíjela od Skutků apoštolských dál, církev v
návaznosti na židovskou synagogu si uvědomila některé části
bohoslužby, které by neměly chybět. Jsou to části, které i dnes
můžeme najít v živých a probuzených církvích v mnoha zemích světa.
Tyto základní stavební kameny můžeme vyjádřit čtyřmi body:

1. Vstupujeme do Boží blízkosti

2. Slyšíme Boží slovo

3. Odpovídáme díkůčiněním

4. Jsme posláni jít milovat a sloužit

Tyto stavební kameny nám pomohou pochopit architekturu křesťanské
bohoslužby.

1. Vstupujeme do Boží blízkosti - Vstup nám má pomoci vstoupit do
Boží blízkosti a připravit nás na slyšení Božího slova. Vstup nám má
pomoci k radostnému a dychtivému přístupu k Bohu. Zde důležitou roli
hrají biblické texty, přivítání, modlitby a samozřejmě křesťanské
písně. Vstup ale nesmí trvat příliš dlouho, aby většinu lidí
nevyčerpal ještě před začátkem kázání. Vstup má připravit člověka,
ale ne zastínit Boží slovo.

2. Slyšíme Boží slovo - Služba Božím slovem je druhou částí. Zde
nasloucháme příběhům Boží akce v lidských životech. Sem patří čtení
Písma svatého a výklad. Nešiďme čtení Božího slova. Někdy spolu velmi
pěkně souvisí dvě čtení ze SZ a NZ. Jindy můžeme připojit další
čtení. Je třeba sytit posluchače Božím slovem. Dejme si proto na
čtení velmi záležet. Je dobré si čtení připravit. Zkusit si ho číst
doma předem a případně si naznačit tužkou, která slova spojit a která
naopak oddělit. Potom přijde zvěstování a náš úkol, abychom postavili
most z biblického textu k posluchačům. Ostatní je úkolem Ducha
svatého.

3. Odpovídáme díkůčiněním - naší odpovědí na Boží slovo je jistě
modlitba. Poděkování za slovo, ale velmi významnou částí je stůl
Páně. To není apendix - přívěšek bohoslužby. To je skutečně
dobrořečení - eucharistie. Hluboké setkání s Bohem při novém prožití
odpuštění a Boží spasitelné milosti. Jak už jsme dříve naznačili, je
to velké tajemství, kdy při přijímání chleba a vína je Kristus
skutečně přítomen. Po sv. Večeři Páně bývá vhodná příležitost k
prosbám za naléhavé předměty, za nemocné, nebo přímo vzkládání rukou
a mazání olejem. Ne my, ale Pán Ježíš sám se dotýká lidských životů,
aby hojil bolesti lidského života. To je svatá chvíle a je dobré vést
bratry a sestry k prožití Božího jednání. Použít opět můžeme všechno
to, co jsme si již říkali o vyznání, o chválách, o písních. Můžeme
použít i chvíle ticha, či modlitby v malých kroužcích. Ve sv. Večeři
Páně je obsažen rozměr lítosti a pokání, ale také nesmírné radosti a
vděčnosti. Eucharistie je radostným a nadějným hodem, který již
předjímá nebeskou hostinu.

4. Jsme posláni jít milovat a sloužit - závěrem shromáždění je
propuštění přítomných. I zde můžeme pěkné shromáždění pokazit třeba
odbytým a zmatečným oznámením. Chválili jsme, modlili jsme se,
přijímali jsme Boží slovo, třeba jsme i dokonce slavili sv. Večeři
Páně. Nyní je chvíle propustit a vyslat Boží lid. Zde má své důležité
místo požehnání. Vždyť to bylo typické pro židovskou tradici v rodině
i v synagoze. Požehnáním končí Pavel své epištoly. Závěrečná píseň už
nemá být píseň chvály, ale spíše píseň poslání do světa, k novým
úkolům. To se dá zesílit tím, že použijeme ještě jeden, nebo několik
biblických veršů o službě. Jestli se nemá ztratit to, co bylo Slovem
zaseto, je dobré to zaostřit a zaměřit do zápasů dalších dní. Mnoho
živých evangelikálních církví v různých zemích užívá slova ve smyslu:
"Jděte do světa, milujte druhé a služte". Shromáždění na to obvykle
odpovídá: "Díky Bohu".


Závěr
-----

Využijme svobodu, kterou nám Řád Církve bratrské dává. Je dobře, že
se liturgie v různých sborech liší, ale nevynechávejme, co do
křesťanské bohoslužby jasně patří. Buďme tvořiví, ale neopouštějme
nejstarší křesťanskou tradici, která jde hluboko do minulosti a sahá
až do dob prvotní církve. Vést shromáždění je úžasným a slavným
úkolem. Jako liturgové jste v této roli skutečně spolupracovníky
svatého Boha a vaším úkolem je přivést své bratry a sestry do Boží
blízkosti. Dbejme i na své oblečení, zjev, gesta, mimiku. Učme se
citlivě propojovat věci formální a spontánní. Liturgický pořad a
vedení shromáždění si zaslouží naší pečlivou přípravu stejně jako
kázání. Pán Bůh vám v tomto slavném úkolu požehnej.

Pavel Černý, leden 2000