Večerní bohoslužba na začátek setkání s prof. I. Pahl

Preludium, příchod sloužících

Otevření - trojiční

Pozdrav s odpovědí lidu

Introit

Pane, slyš můj hlas, když volám,
smiluj se nade mnou a vyslyš mě. Haleluja!

Připomínka křtu s vyznáním vin

Bůh nám ve křtu odpustil naše hříchy, přijal nás do rodiny svých dětí a dal nám účast na životě, smrti a vzkříšení svého Syna Ježíše Krista.
Litujme toho, že jsme často nežili podle obrazu nového člověka a byli těžkopádní při překonávání rozdělení mezi církvemi.
(ticho)
Bože, smiluj se nad námi, odpusť nám naši vinu a veď nás svým svatým Duchem k novému, věčnému životu pro Ježíše Krista, našeho Pána.

Kyrie

Pane Ježíši Kriste, slyš naše volání:
Kyrie eleison.
Posiluj naši důvěru:
Kriste eleison.
Vysvoboď nás z tísně:
Kyrie eleison.

Gloria

Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.

Píseň: EZ 158 Samému Bohu sláva čest

Kolekta

Všemohoucí Bože, zázračný ve svém světle,
ty jsi oslavil svého Syna a vyvýšil ho na nebesa.
Porušil jsi tak hranice mezi světem tam a tady,
mezi nebem a zemí, mezi časem a věčností.
Dej, ať s ním překonáme všechny hranice a překážky a žijeme z jeho Ducha.
O to prosíme skrze Ježíše Krista,
který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a působí na věky věků.

První čtení: Sk 16, 16-34
Žalm EZ 99 Aj Pán kraluje
Druhé čtení: Zj 22, 12-14.16-17.20-21
Aleluja: DEZ 663 – refrén 3x
Evangelium J 17, 20-26

Homilie

Ať jsou všichni jedno

Někdy se říká: Konec dobrý, všechno dobré. Platí toto lidové rčení také o evangeliu? Platí také o díle Ježíšově? Platí také o křesťanství a o tom, čemu věříme a o co usilujeme?

Evangelista Jan nám před oči jako konec a tedy završení Ježíšova předvelikonočního působení klade modlitbu. Nic víc a nic míň. Tak jako je u jiných evangelistů Poslední večeře, tak je u Jana Poslední modlitba. Celá 17. kapitola jeho evangelia je tvořena dlouhou Ježíšovou modlitbou. Ježíš se pomodlí a odejde přes potok Cedron do zahrady, kde bude zrazen a vydán do rukou člověka.

Ježíš se modlí za své učedníky a učednice. To především. Na tom není nic "církevně sobeckého". Za to se nemusíme stydět. Z toho se smíme radovat. Kristus je někdo, kdo se za nás a za všechny křesťany modlí. Je naším Přímluvcem. Někým, kdo na nás pamatuje svou přímluvou. Mohu tedy doufat, že i kdyby se za mne nikdo nemodlil a každý na mne zapomněl, on se za mne modlí a ze své paměti – ze své lásky! – mne neztrácí.

Ježíš se modlí. Ale nejen za své učedníky. Nejen za svou církev. Modlí se – považte! – také

za ty, kdo pro jejich slovo uvěří.

Jako kdyby už teď k Božímu lidu patřili také ti, kdo teprve přijmou víru a dají se pokřtít. Lidé kolem nás, jejichž jména buď neznáme anebo si vůbec neumíme představit, že právě ten nebo ta by se mohl či mohla vydat cestou následování Krista. Jinak pověděno: Ježíš lidem kolem nás dává mnohem větší šanci než jsme schopni připustit.

Je škoda, když se modlitba a modlení v církvi podceňuje. Je škoda, že v naší církvi lidé mluvívají spíš o kázání než o modlení. "Byl jsi minulou neděli ve sboru? Kdo kázal?" Nebo: "O čem bylo kázání?" Tak se obvykle ptáme. Otázku "Za co nebo za koho jste se ve sboru modlili?" nepokládáme takřka nikdy nebo jen málokdy.

Ježíš své poslední modlitbě – a někteří ji nazývají "modlitbou velekněžskou" – prosí o dokonalou jednotu:

ať všichni jsou jedno.

Skoro se dá povědět, že právě tato prosba – ať všichni jsou jedno – tvoří hlavní motiv celé poslední Ježíšovy "velekněžské" modlitby.

Málokterý křesťan by mohl tvrdit, že Ježíšovu prosbu Ať všichni jsou jedno nezná nebo ji nikdy neslyšel. Každoročně se připomíná při všelijakých ekumenických bohoslužbách po celé zemi. V lednu míváme dokonce "Týden modliteb za jednotu křesťanů". Alespoň jednou ročně chceme zakoušet, že to, co nás v církvích spojuje, je silnější, než co nás rozděluje. Přesto zůstáváme mnohé dlužni. Po týdnu se rozejdeme každý do svého domu s vědomím, že za rok to bude pravděpodobně zase stejné aniž by se na vztazích mezi církvemi něco změnilo.

Večeře Páně se příštího roku společně asi slavit nebude. Smíšená manželství zůstanou nevítanou komplikací. Ordinace duchovních si ponechá platnost omezenou jen na tu či onu církev. Nejistota ve způsobu a počtu svátostí přetrvá. Sbližování v úctě svatých patrně ani nezačne. Ekumenický překlad základních křesťanských liturgických textů – jako třeba Otčenáše nebo Věřím v Boha – do místních farností zřejmě nedorazí. Takže při ekumenických bohoslužbách v lednu 2008 zase budeme říkat každý něco jiného.

Ale – bylo by přehnané tvrdit, že prosba "ať jsou všichni jedno" má pouze ekumenické zacílení. Jednota křesťanů se uskutečňuje – nebo také neuskutečňuje – každý týden především uvnitř jednotlivých společenství. Kdo by měl naivní nebo přehnané představy o samozřejmosti takové vnitřní jednoty, rychle změní názor po jedné či dvou schůzích staršovstva, kde se budou řešit třeba nějaké finanční nebo stavební problémy. Přesto, nebo právě proto (!) Ježíš ve své modlitbě, a to ne jednou, mluví o lásce. Říká, že svým učedníkům

dal poznat Boží jméno, aby láska, kterou Bůh miloval svého Syna, byla v nich.

Budeme-li tato slova Páně číst "stínově", pochopíme, jak málo lásky mezi prvními křesťany asi bylo a jak mnoho po této lásce Pán církve toužil a touží.

Sečteno a podtrženo: věrohodnost evangelia se osvědčuje v jednotě křesťanů a tato jednota stojí a padá s nejvyšším darem Ducha svatého, totiž s láskou.

Ve hře je totiž nic menšího než to, aby také

svět uvěřil.

Aby jednota, jaká panuje mezi Synem a Otcem, mezi Kristem a církví, zavládla také mezi Bohem a světem. Tím se dostáváme k choulostivému tématu, jakým je v Janově evangeliu i Janových epištolách vztah ke "světu".

Slovo "svět" – zdá se – u Jana nemá dobrý zvuk. Neodsuzujme však Janovo evangelium, janovské epištoly a nakonec i Janovo Zjevení lacino. Za výzvami odstoupit a oddělit se od světa vposled stojí Boží touha a záměr, aby svět uvěřil a byl spasen. Křesťané tedy nemají ze světa zděšeně prchat, jak býváme svědky u různých blouznivců a sektářů, nýbrž mají umět získat vědomý odstup a nadhled.

Příkladem takového odstupu od světa je příběh o žalářování Pavla a Silase. Slyšeli jsme ho dnes v prvním čtení. Bratři – potrestaní právě pro svou odlišnost, pro svou nekonformní víru – se i ve vězení modlí, zpívají a oslavují Boha. A pak, místo aby využili zemětřesení a z vězení – a tedy ze světa – utekli kamsi do bezpečí, zůstanou, kde jsou. Tedy za mřížemi. Z lásky k nepříteli, k žalářníkovi, který by za útěk vězňů jinak musel zaplatit svým životem.

Konec dobrý, všechno dobré. Ježíš končí svou modlitbu a odchází do Getsemane. Nikoliv s hořkostí v srdci. To, co se dosud stalo, i to, co se děje, totiž zdaleka není ještě všecko. Naše zkušenost světa, víry a církve – a že se věru leckdy není čím chlubit – není určující pro to, co přichází a co s nadějí očekáváme.

Ježíš končí svou modlitbu slovy

Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu.

Budoucnost církve tedy není v ekumenické zmatenosti a hašteřivosti.

Budoucnost světa není ve všeobecném krachu a zmaru.

Budoucnost stvoření je v něčem naprosto jiném: ve slávě Kristově. Ve slávě, na níž můžeme mít podíl.

Od této důvěry v dobré zakončení všeho se nedejme odradit nikým a ničím. Pokud Ježíš prosí, abychom všichni bylo jedno, jako on je jedno s Otcem, opravdu nemusíme mít strach, že jeho prosba zůstane nevyslyšena.


Meditatio – interludium

Vyznání víry – apoštolské

Píseň –  DEZ 678 Jeden Pán, jedna víra

Ohlášky

Přímluvy se zpívanou aklamací Kyrie eleison

Připojme se k učedníkům, kteří s Marií, matkou Páně, po Kristově Nanebevstoupení očekávali v modlitbách seslání Ducha svatého:

vhodná například přímluvná modlitba z Limské liturgie

Požehnání – áronské + trojiční

Píseň – EZ 368 Ó tvůrce Duchu svatý přijď

Postludium, odchod sloužících