Společenství pokřtěných se připravuje na oslavu vtělení Božího Syna jako na zvrat v dějinách spásy. Ve čtyřech nedělích je symbolicky koncentrováno dovršení starozákonní naděje na příchod Pomazaného. Symbolika čísla 4 je příbuzná s postní čtyřicítkou. Délka Adventu ale zpočátku v dějinách značně kolísala od několika dnů v Římě ve 4. stol. po 6 týdnů v Miláně i jinde. V 6. stol. stanovil Řehoř Veliký délku Adventu na 4 neděle. Eschatologická tématika biblických textů pro závěrečné neděle církevního roku prozrazuje, že sem kdysi patřily i ony.
Advent vznikl na Západě primárně nikoli z asketických pohnutek (jako půst), byl zaměřen na nadějeplnou přípravu na Vánoce. Radostné texty římské byly ovšem převrstveny vážností Adventu galikánského. Tomu odpovídá i případná fialová liturgická (jako v postním období) a vynechání chvalozpěvů Gloria (Sláva na výsostech) a Te Deum (Tebe, Bože, chválíme). Aleluja se však zpívá. Specifickým liturgickám projevem adventní doby bývaly roráty, ranní společná modlitba hodin přede mší (´rorate caeli´ = rosu dejte nebesa, počátek žalmové antifony). Spojení různých liturgických tradic naplňuje Advent dvojí tématikou: druhého příchodu Kristova a pokání. Cestu světla spásy do světa někde symbolizuje postupné zažíhání čtyř adventních svící o jednotlivých nedělích. S tímto prvkem pracuje i liturgická modlitba hodin na Zelený čtvrtek a Velký pátek.