Jákobův noční zápas s Bohem a získání nového jména poukazuje k mystickému rozměru modlitby jako touhy po sebpřesažení, překonání svých mezí, novém pochopení daností. Nejde tu o nic méně než o setkání s Bohem, který nám dává účast na svém životě tak, aby se náš život stal nástrojem Božího díla, "palivem" pro Boží plamen.
Jr 31, 27-34
Také prorok zakouší identifikaci svého poslání s Božím působením: jako on byl povolán, aby "rozvracel a podvracel" a "stavěl a sázel" (Jr 1,10), tak nyní poznává, že jeho úkol byl pouze obrazem díla Božího, o němž měl svými slovy a svým životem svědčit.
V souvisalosti s dnešním evangeliem zaujme důraz na osobní odpovědnost před Hospodinem. Osud neudílí spravedlivý podíl. Důsledky našich hříchů a lásky jsou propleteny a my často trpíme vinou druhých nebo nás naopak nesou modlitby a dobrá rozhodnutí druhých. Přesto zatím aspoň v modlitbě, v osobním poznávání Hospodina si uvědomujeme vlastní odhalenost před Božími nároky i útěchou - skutečnost, že se před před Bohem za nikoho neschováme.
2Tm 3,14 - 4,5
Utopili bychom se ve zmatcích života, kdybychom chtěli Boží slovo k nám odečítat z dějů kolem nás a vidět v nich Boží trest nebo souhlas. Podlehli bychom iluzím, které by nás v těžkých chvílích neunesly. Apoštol radí setrvávat ve slovech Písma svatého, které dává moudrost a vhled do spletitých životních situací.
Lk 18, 1-8
Zvěst apokalyptického výhledu předchozího oddílu zpochybňuje běžící čas, v němž vše zůstává navenek stejné "jako by Kristus nepřišel". Světem vládne nespravedlnost a zaslíbený soud stále nikde. To je fakt (oddálená parusie), který zřejmě stojí za poselstvím příběhu o vdově a nespravedlivém soudci.
Exkurs 1: Jedná se o nespravedlnost v hlubším slova smyslu, tj. nedávat druhému, co mu náleží. Legalismus nevytvoří spravedlivé vztahy bez bázně před Hospodinem a respektu a úcty k druhému člověku.
Vdova, reprezentantka jedné z nejvíce sociálně znevýhodněných skupin orientální společnosti, představuje člověka, kterému bylo ublíženo a nemůžeme se vlastními silami domoci svých práv. Potřebuje zastání. To je situace nespravedlnosti, charakteristická pro tento čas vyhlížení příchodu Páně.
Exkurs 2: Jak je tomu vlastně s lidskými právy? Existuje jistě lidská důstojnost, daná stvořením a chápáním člověka jako Božího obrazu. Na základě tohoto výslovného nebo skrytého rozpoznání se západní civilizace snaží uspořádat vztahy mezi lidmi. Ale máme právo na přízeň "osudu" - na štěstí, zdraví...? Křesťan se hlásí ke Kristovu kříži, znamení potupy, sebevydání do rukou druhých na milost a nemilost a zbavení veškerých práv ve světě. Ani před Bohem nemáme žádná práva - kromě práva Kristova. Jen skrze něho, v jeho jménu , bez nároků smíme před Hospodina předstoupit s nadějí a důvěrou.
I špatné autority někdy mohou přiznat druhým jejich právo (třebas se k tomu musí použít nějaké formy nátlaku). Jak je tomu však s Hospodinovým zastáním těch, jejichž práva jsou potlačována? Zdá se, že mlčí. Ježíšovo "brzy" se donekonečna protahuje.
Exkurs 3: Lidmi, kteří se nemohou domoci svých práv, rozhodně nejsou jen křesťané. Existuje solidarita těch, kdo trpí pro své přesvědčení, jejichž práva jsou pošlapávána - bez ohledu na přesvědčení nebo vyznání. Samo trpění bezpráví, život dle vlastního přesvědčení však sám ještě není ctností. I pro postižené trvá požadavek oné spravedlnosti, respektu ke druhému, ochoty překročit své nároky, chápání světa jako nedokončené mozaiky, kterou nelze složit podle jediného vzoru. Jinak se ocitneme v nekončící spirále násilí a odvety. To si v terorismem zmítaném světe uvědomujeme stále hlouběji.
Autor známé knihy "Když se zlé věci stávají dobrým lidem" stojí tváří v tvář utrpení před dilematem: Boží všemohoucnost nebo milosrdenství. Obojí mu nejde dohromady, a tak první opouští pro druhé. Takový závěr ovšem nelze křesťansky obhájit. Vlastním důvodem oddálené parusie je Boží milosrdenství, kterým se Hospodin odlišuje od nespravedlivého soudce z příběhu. "Zjedná právo svým vyvoleným, i když jim s pomocí prodlévá." Jeho otálení je výrazem (dle doslovného překladu) Boží dlouhodechosti, trpělivosti a očekávání vstřícnosti z lidské strany. Ježíšův příchod, jak ho líčí předchozí oddíl, není sladkým "happyendem", ale soudem, radikální krizí našich lidských hodnot. Proto se otázka člověka po Boží spravedlnosti vrací opět k němu samému: Najde Syn člověka víru...?
Vyprávění tak v nás vzbuzuje možná víc nezodpověditelných otázek a vědomí palčivých problémů než radosti a pomoci v životních nesnázích. Ježíšovým záměrem ovšem není vyvolat filosoficko teologickou disputaci na téma teodiceje, nýbrž "ukázat, jak je třeba stále se modlit a neochabovat". Ježíš tu nabízí svým učedníkům cestu modlitby, v jejíž síle a perspektivě lze vydržet ono napětí mezi "už" a "ještě ne", tady a tam, Božím milosrdnostím a všudypřítomným utrpením, Boží spravedlností a realitou potlačování lidských práv. Je to cesta prošlapaná starozákonními svědky, Ježíšovými učedníky i křesťany dvou tisíc let. Svědectví o této cestě najdeme v žaltáři: ("A já volám k Bohu, Hospodin mě spasí. Večer, zrána, za poledne lkám a sténám. - Vyslyšel můj hlas." Ž 55, 17-18 "Vyslyšel jsi, Bože, prosby ponížených, posílil jsi jejich srdce, ucho své k nim přibližuješ, abys zjednal právo sirotkům a utlačeným, aby člověk na zemi jim více neublížil." Ž 10, 17.18) Právě žaltář můžeme znovu objevit nejen jako svědectví a historii, ale jako cestu modlitby, k níž nejenj v těžkých chvílích můžeme přidat prostě jen svůj hlas, abychom v ní našli i své srdce a objevili jsme netušené perspektivy zkušenosti víry.
-kš-
Starokatolická kolekta:
Bože, náš Otče,
vyslyš naše volání a smiluj se nad námi.
Pomoz nám chovat se k soběspravedlivě a dobrotivě
a tak věrohodně svědčit o tvém slitování
skrze Ježíše Kristatvého Syna a našeho Pána,
který s tebou žije a působí na věky věků.