Malomocní se chovají podle předpisů (Lev 13, 46; Num 5, 2-3), potkají se s Ježíšem mimo vesnici, stoupnou si opodál a „pozdvihnou hlas“ (modlitební konotace! – navzdory vlastní izolaci, své malo-mocnosti, bezmoci zůstává vždy tato poslední možnost prolomit svůj ‚stínový svět‘: volat ke Kristu), aby je slyšel a aby na sebe upozornili: „Ježíši veliteli, smiluj se nad námi.“ Je to prosba sebeodevzdání, malomocní se staví pod autoritu velitele, pod jeho slovo-rozkaz (učiníme, co nám řekneš); formou je podobná prosté prosbě o almužnu – smiluj se, dej se vést svým smilováním, dej, kolik můžeš dát.
Ježíš je daleko, ale vidí jejich problém. „Jděte a ukažte se kněžím!“. Mluví k nim, jakoby již byli zdrávi, odkazuje je na Tóru (kněz má jen potvrdit návrat nemocného do komunity, tj. že období nečistoty skončilo)! Ježíš vidí člověka sub speciae aeternitatis, v jeho plném lidství – s jeho ještě nerozvinutými možnostmi, v záři přicházejícího království (už je tady, jen poslechnout a vyjít).
„V některých rukopisech Ježíš dodává: „Buďte uzdraveni“. Vzpomeňme si však na Námana - ten byl také uzdraven bez velkého zázraku, ten Jordán byl jako obyčejný rybník, a tak se nejdřív rozčiloval. - „Tak daleko jsem se sem harcoval a teď se tady v tom mám úplně prostě umýt?“ - Ale právě ten jeho příběh ukazuje, jak prostá je Boží dobrota a moc.“ (dh)
Malomocní si možná řeknou Copak nevidíš, jak na tom jsme? - To víme taky, už dávno. – Čekali jsme změnu. - , ale překonají to soustředění na sebe, uvěří Kristu, (zdraví nemocní) vyjdou i se svými bolestmi na cestu zpět do života.
(Příběh o jednom z deseti patří do Lukášovského minicyklu ze 17. kapitoly, který bychom mohli shrnout názvem „Jak odpovídat na Ježíšovo evangelium?“. Je tu zahrnuta zkušenost prvních společenství, kruhu kolem Ježíše a církví, s pokračující společnou cestou, která nevyhnutelně začíná odkrývat napětí a docházející dech. Proto mluví Ježíš o vytrvalém odpouštění, učedníci prosí o více víry, slyšíme o pokoře služebníků - a o vděčném Samařanovi.)
Tím je koneckonců toto uzdravení atypické: odehraje se, až když je skupina na cestě, někde v blíže neurčeném momentu po té, co poslechli „Ježíše přikazatele“ (BKr) a vyšli; jsou již nějak osamostatněni (což se projeví alternativou jít dál/vrátit se). Uzdravení se stalo jakoby mimoděk, ve zpětném zrcátku najednou člověk vidí: už mne to netíží, vždyť už je to pryč.
Jen jeden se vrací zpět, ostatní pokračují (cestou do Jeruzaléma? ukáží se knězi, budou obětov at – pavlovsky: cestou zákona). Ten, co se vrátí, chválí velikým hlasem Boha, padá Ježíši k nohám a děkuje. Rozpoznal v uzdravení, které ho potkalo na cestě, evangelium o zdroji naděje, Ježíši Kristu. Lukáš klade rovnítko mezi chválit Boha a padnout k Ježíšovým nohám aděkovat; tady je nový ‚chrám‘, nový střed mého života, došlo jednomu z deseti. Lukáš popisuje často setkání s Ježíšem řečí theofanie: ve zkušenosti (spíše než v teorii), že Bůh se postavil doprostřed našeho života a uzdravuje, převádí z nevěry do víry, pochopíme že Ježíš je Kristus.
A to byl Samařan. Hranice mezi vděčnými a nevděčníky jde napříč národy, náboženstvími, konfesemi, napříč společností. (dh) Kde je těchdevět? Copak Boží milost nepůsobila v životě u 100 % lidí? Nikdo nebyl vynechán, dokonce i nevěřící zakusil uzdravení... Cizinec - allogenés je jediný výraz v NZ; byl to termín užitý v chrámových směrnicích, které zakazovaly vstup cizincům do chrámových prostor.
„Ten dvojnásob menšinový, jako nemocný a jako Samařan, když má šanci vrátit se zpět mezi normální lidi, včlenit se do většiny, tento člověk jako by se zase sám vyčlenil, šel jinudy. Jenže je to přece jiné než na počátku, tuhle zvláštní menšinovost víry nenese jako břemeno a sevřenost, ale otevřenost a naději.“ (P. Pokorný)
Děkovat znamená vracet se zpět ke Kristu. Rozpomenout se na Boží slovo, které dalo naději. Děkovat za konverzi, připomenout si vůni toho času (jako na zamilovanost při výročí manželů). Zastavit se, když ve zpětném zrcátku spatřím Boží dění ve svém životě.Jde také o vnitřní obnovu a směr: aby život nebyl jenom během zdarů a nezdarů, jednou si dole, jednou nahoře. Z vděčnosti roste vytrvalá důvěra.
-jb-
Starokatolická kolekta:
Otče na nebi,
ty chceš, abychom tě stále s vděčností chválili.
Zbav nás veškeré povrchnosti
a naplň naše srdce zkušeností tvé spásy,
abychom tě vděčně uctívali
skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a na věky.