První část Abakukových slov je jakoby Jobovským nářkem: slyšíme v něm slyšíme výčitky, avšak stále zůstává modlitbou. V našem textu je z tohoto nářku uvedena jen část, a na ní navazuje hned Hospodinova odpověď. V této odpovědi čteme o Hospodinově věrnosti a o zaslíbení, které se nezadržitelně blíží.
Pl 3,19-26
Tato část Jeremiášova žalozpěvu opěvuje Boží milosrdenství, které je také spojnicí mezi texty – na ně jsme odkázáni, je nevyčerpatelné. Mít Hospodina za životní podíl je snad totéž jako být Božím služebníkem. Potichu čekat spásu od Hospodina můžeme i jako neužiteční služebníci.
nebo
Ž 37,1-9
Verše tohoto žalmu skrývají povzbuzení k pokoře i naději. Svěřit Hospodinu svůj život se nakonec vyplatí.
2 Tm 1,1-14
Pavel připomíná Timoteovi evangelium o spasení z pouhé milosti. To má smysl si připomínat i při samotné četbě evangelia – abychom věděli, že „přesadit moruši do moře“ a být služebníky Páně nemusíme ze svých sil, pokorná víra i služba je působením Božího daru, jehož oheň je však třeba rozněcovat.
Lk 17,5-10
Ve výroku „o síle víry“ (ČEP) nejde o kvantitu víry, ale o její kvalitu. Už na první pohled nás může upoutat kontrast hořčičného semínka (nejmenšího semínka, co prý tehdy znali), a moruše (strom, který se dožívá i šesti set let věku). V hořčičném zrnu je skryto obrovské množství energie, to zrnko je takříkajíc tak napotencované (je v ně vložena veliká moc - ve smyslu možnost), že když ho člověk zasadí (a stará se o ně?), pak z něho může vyrůst veliký strom (Lk 13,18-19). Co je tou hybnou silou víry, která vyrve a přesadí do moře tu moruši? Co je ten skok, přeskok víry, to, že se moruše vyrve i s kořeny?
Ježíšova cesta je opravdu náročná: dnešnímu evangeliu předcházejí všelijaká varování a nároky vůči nám – být poctivý a prozíravý (u nepoctivého správce nejde o žádné špinavé peníze – máme si dělat přátele z pomíjivého majetku), nesloužit dvěma pánům, pak „proroctví“ o boháči a Lazarovi, varování před svody, požadavek nekonečného odpouštění. Když toto všechno apoštolové slyší, řeknou Pánu: „Dej nám více víry!“ (Je to fráze nebo upřímná prosba, která vytryskla z jejich srdce?) Jenže: O jaké víře zde mluví? Může někdo dát někomu víru? (Víra je vztah, víra roste. Nemůžeme se stále ohánět naším známým tvrzením, že víra je dar. Víra, důvěra i potažmo jistota je odpověď na to, co nám Bůh nabízí.)
Ovšem na tuto zoufalou prosbu odpovídá Ježíš slovem o „nemožné možnosti“, o tom, že to, co u lidí možné není, u Boha možné je (všecko, Lk 18,27). „V životě víry je třeba se rozhodovat. Často bychom si chtěli své věci zařídit tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, chtěli bychom se utkat se zlem tak, aby naše prohra byla v každém případě a předem vyloučená. Abychom na nic vcelku nedoplatili. Je to ale možné? Víme, že ne. A víme také, že mnohdy nemáme sílu přijmout věci takto. Kde tu sílu vzít? Ježíšova odpověď mluví o tom, že víra je síla, která dokáže věci nemožné. V síle víry můžeme jedině a především dostát Ježíšovým požadavkům.“ (A. Opatrný)
Modlit se za vlastní víru má také svůj smysl; „při růstu naší víry se stanou mnohé předměty našich modliteb zbytečnými.“ (A. Opatrný)
A abychom se nevytahovali nad ostatní (a la „Pane, my jsme kvůli tobě…“), máme být schopni říci: jsme neužiteční služebníci. Bůh po nás nechce nemožné, nedře z nás kůži, chce po nás milosrdenství, ale také ho v nekonečné míře zaslibuje. Víc dělat nemusíme („desátky z máty a kmínu“), abychom nebyli nafoukaní. Je dobré si umět přiznat, že nikdy nebudu Božím člověkem, služebníkem na 100 procent. Snad to nezní frázovitě, když řekneme, že jde o výzvu k pokoře – a když předtím čteme o víře velikosti zrnka hořčičného (nebo výzvu k pokání – není naše služba neefektivní, či dokonce pro Boha medvědí službou?) … Sám si uvědomuji, jak na mne „sedí“ toto vyznání především ve smyslu neefektivity mé služby.
V.10. ČEP překládá „jsme jenom služebníci“. Takový překlad je už vlastně výkladem, i když zřejmě správným. - K víře patří vědomí, že Bůh nám není ničím zavázán a ničím povinen, že si vůči němu nemůžeme dělat žádné nároky, že jeho dary jsou zcela svobodné činy. To ovšem nijak neznamená, že pro nás nic neudělá. „Bůh je vždy Pán - suverén, který člověka miluje, je mu věrný, zachraňuje ho, dokonce mu slouží, ale člověk ho neovládá, člověk si ho nemůže zavázat.“ (A. Opatrný) „Ježíš žádá postoj hluboké pokory, odevzdanosti a skromnosti. Jen tak může učedník vytvořit prostor pro Pánovu všemohoucnost. Máme se přijmout jako maličcí a chudí, jako nedostateční k velikosti úkolu, který nám Ježíš svěřuje. Pán Ježíš nechce, abychom se cítili pro Boží království důležití a nepostradatelní. Naše skutky nejsou důležité, dávají spíše více či méně růst naší pýše. “ (Lectio Divina)
Nedávno (19. neděle v mezidobí C) jsme četli Ježíšovu výzvu k bdělosti („Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří…“ - Lk 12,35-40), povzbuzení k tomu, abychom čekali svého Pána jako ženicha, který se v noci vrátí ze svatby, my mu s radostí vyjdeme vstříc, v domě propukne mejdan a on sám nás bude obsluhovat - služebníci se stanou hosty; i ve svém druhém příchodu je Ježíš služebníkem. K takovému zaslíbení účasti na eschatologické hostině odkazují i další texty, např. Lk 14,14 Lk 14,15-24 Lk 15,22-24 Lk 9,17 Lk 19,5-6.
Ale to všechno je takříkajíc pro ty, kdo se nikam „necpou“, pro skromné, nenápadné služebníky, kteří mu pomůžou s přípravou oné eschatologické hostiny (snad ve smyslu: Vy zde zůstaňte, já jdu pro tu nevěstu (nevím jak dlouho to bude trvat), a až si ji přivedu, vy jí uděláte průvod (aby viděla, že si jí vážíte) - vy sice zatím přijdete o to pohoštění a slávu, ale nelitujte toho, já vám to vynahradím. (Ovšem my víme, že už teď jsme ta nevěsta, kterou Ženich sám krmí.)(Václav Vacek)
-dh-
Starokatolická kolekta:
Věrný Bože,
voláme k tobě:
daruj nám vytrvalost, rozvahu a lásku.
Rozmnožuj naši lásku a upevňuj naši věrnost,
abychom poselství, které jsi nám svěřil,
dávali dále v síle tvého Ducha.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.