Stejně jako závěr L 15. kapitoly a L 16, 1-15 se i evangelium pro tuto neděli dotýká tématu užívání a zneužívání majetku a nacházejícího soudu.
Kontext čtení:
Oddíl z evangelia v různých aspektech tématicky souzní s ostatními texty pro tuto neděli. Jr 32, 1-3a.6-15: Jeremjáš ohlašuje pád města jako soud z Hospodinova pověření. Přesto je tu naděje. Prorok kupuje pole v Anatótu, na které má výkupní právo. Činí tak veřejně a podle všech právních zvyklostí. Je to paradoxní čin, neboť ho kupuje v zemi, jíž prorokuje obsazení. Je to výraz naděje na lepší budoucnost země, výraz doufání v Hospodinovo milosrdenství. Je to také vybídka, že i ve zcela zoufalé situaci je možné doufat v budoucnost, kde bude vše jinak. V tom se tato pasáž dotýká L 16, 19-31.
Am 6, 1a.4-7:
Prorok kritizuje bezstarostnost a pýchu lidu, který se domnívá, že dobytím Jeruzaléma bylo dáno oprávnění Samařskému kultu. V jmenovaných jednotlivostech je však řádný kult porušován a dotyční se staví na Boží místo. Tím, že myslí pouze na vlastní rozkoš, odpadají od víry.
Ž 91, 1-6.14-16:
Žalm popisuje Boha jako Ochránce, vybarvuje příjemnost útočiště. Snad by se dalo říci, že atmosféra evokuje pocit srovnatelný s pocitem nad popisem Lazara v klíně Abrahamově. V závěru žalmu je příslib vysvobození ze strastí. Je to starozákonní opis pro život v Bohu a s Bohem, který neohrozí ani smrt.
Ž 146:
Oslava Hospodina jako věrného a milujícího Ochránce a všemocného Stvořitele. Je tu popis řady konkrétních Božích činů. V pozdním židovstvu byl tento žalm součástí ranních modliteb. Ve 4. a 5. verši se mluví o omezenosti lidského života a o Hospodinu jako o naději věrných, v tom se dá spatřit spojitost s evangelijní pasáží.
1 Tm 6, 6-19:
Výzva ke skromnosti a varování před bohatstvím, které člověka zavádí z cesty. V Kristových šlépějích máme bojovat dobrý boj víry. Bohatí jsou vyzýváni využívat svůj majetek k pomoci druhým.
L 16, 19-31: Podobenství o boháči a Lazarovi
Toto podobenství se vyskytuje pouze v Lukášovi a je adresováno zřejmě farizeům, jak se dozvídáme v L 16, 14. Vhodně reflektuje kulturní a náboženské prostředí posluchačů. Skládá se ze dvou navazujících celků: 16, 19-25(26) a 16, 26-31. V první části jsou hlavními postavami Lazar i boháč. Jedná se především o převrácení dvou extrémních postavení (žebrák trpí, boháč si užívá a naopak) v jejich životě a smrti. Tato část poukazuje na společenskou odpovědnost boháče vůči chudákovi. Ve druhé části jde především o boháče. Teprve jeho posmrtná zkušenost ho vede k pochopení vlastní chyby a následně k starosti o živé bratry, kterým chce poslat Lazara jako varujícího posla. Podobenství končí Abrahamovým odmítnutím této žádosti a výrokem, že co lidé potřebují pro rozpoznání, jak žít, to mají . Pokud to ignorují, ani záhrobní posel by je nepřesvědčil. Zatímco 15. kapitola vyvrcholila "šťastně" tím, že marnotratný syn mohl napravit svou chybu, tak toto podobenství naopak jako závěr kapitoly 16. skončí pro chybujícího "špatně" - je pro něj příliš pozdě.
Výklad po verších:
v. 19-21: Bohatec žije běžným způsobem, jako příslušníci jeho vrstvy. Nenapadne ho, že by s ním bylo něco v nepořádku. Přitom je jako trosečník na ostrově, který neví, co se děje za hranicemi břehu, na moři. Chudák Lazar (jeho jméno se objevuje i v J 11, ale je to zřejmě náhodná shoda) leží přímo u jeho vrat a strádá po všech stránkách. Žebrá a možná je příliš nemocný, než aby si našel nějaké lepší místo. Touží alespoň po drobtech z boháčova stolu (viz Syrofeničanka Mk 7, 28), ale ty dostanou psi, kteří jako vrchol svého "hodování" navíc olizují Lazarovy vředy. (Nepřichází třeba služebník se skývou, ale psi.) To je obraz naprostého ponížení a beznaděje.
v. 22-23: Opět je dána do kontrastu situace obou hlavních postav. Smrt je pro oba nevyhnutelná. Boháč je sice důstojně pohřben, ale dostává se do pekelných muk. Lazar nemá nikoho, kdo by ho pohřbil, ale přichází anděl, který ho odnáší přímo do vzhůru k Abrahamovi. V židovské tradici najdeme pouze několik postav, které byly takto vyznamenány (Henoch v Gen 5, 24, Elijáš v 2. Kr 2, 11). Není zdůvodněno proč právě Lazar byl takto vyznamenán, ale v příběhu to zřejmě slouží k vyostření rozdílu mezi boháčem a Lazarem. Za hranicí smrti dochází u obou k radikálnímu zvratu jejich situace. Lazar se dostává do "dobré společnosti", boháč do špatné.
v. 24-26: Bohatec nyní prosí o milost, ale je pozdě. Zdá se navíc pobuřující, že chce i po smrti "úkolovat" Lazara, aby mu svlažil rty. Jakoby si bohatý muž myslel, že společenské rozdíly mezi nimi stále platí. Abraham prosbu zamítá a připomíná boháči, že si své už "vybral" (viz L 6, 24) a že teď je to zkrátka obráceně. Ukazuje holou a tvrdou pravdu o obrovském rozdílu mezi jejich současnými pozicemi a nemožnost zvratu této situace.v. 27-29: Tato pasáž směřuje k myšlence, že Bůh není nikomu nic dlužen. Boháč se začne strachovat (pouze) o ty, ke kterým ho váží pouta rodinného citu a chce je nechat varovat (mj. další snaha dát "odpočívajícímu" Lazarovi úkol). Abraham dává lakonicky najevo, že Bůh nám přece dal najevo svou vůli jasně v Zákonu a Prorocích. a žádné další varování nepotřebujeme.
v. 30-31: Závěrečný verš, je problematický. Jeho zvláštnost je v tom, že zaznívá v době před Vzkříšením, přesto jako by situaci po něm v podtextu předjímal. Možná byl doplněn později. Boháč přemlouvá Abrahama a znovu zdůvodňuje svou představu. Je si jistý, že ačkoli Zákon a Proroci bratrům nestačí k obrácení, návštěva Lazara by je přesvědčila. Závěr evokuje spojení, že taková událost se stala ve Vzkříšení Ježíšově. Přesto lidé typu boháče (a jeho rodiny) z tohoto příběhu zůstali tvrdí a ani to je nepřivedlo k obrácení a k rozpoznání Mesiáše.
Homiletické podněty:
Podobenství varuje před sebestředností a sebespokojeností a péči jen o sebe sama. Ta nás může zaslepit vůči bližním a naší zodpovědnosti, ačkoli máme potřebného třeba opravdu "na ráně", přímo na očích. Klade otázku společenské odpovědnosti ( a kde jsou její hranice?).
Nejednat nás neochrání před hříchem, sama pasivita je často hříchem. Lze se zamyslet i nad "mimikry" sociálních rolí (oblečení, doplňky, místo, kde se vyskytujeme), které nás chrání nebo naopak zařazují do třídy "nižších živočichů". Na jejich základě se vytváří neviditelné odpudivé síly mezi určitými lidmi. Jsou situace, kdy to přestává platit i během života? Neklademe si tímto samovolným zařazením do určité "třídy" sami past, ze které už není úniku? Nezaslepuje nás před viděním problémů, před novým náhledem na věci, události a lidi (třeba ty nejbližší) kolem nás? Bůh nám přece nic nedluží, abychom nemohli nacházet dobré cesty. Jen se nepřestat ptát, dívat, naslouchat.
-ms-
Starokatolická kolekta:
Svatý, veliký Bože,
ty jediný jsi nesmrtelný a přebýváš v nedostupném světle.
Tobě náleží čest, věčná moc a poslední slovo nad každým z nás.
Pomoz nám, abychom mohli před tebou stát s čistým srdcem
a pravdivě vydávat světu svědectví o Ježíši Kristu,
skrze něhož nám dáváš věčný život.
On s tebou žije a působí v Duchu svatém
nyní i vždycky a na věky věků.