Jr 2, 4-13
Přesto, že lid Izrael zakusil moc a lásku svého Boha, odvrací se od něj a přiklání se k modlám.
Ž 81, 1.10-16
Uvedený žalmový oddíl je druhou částí liturgického zpěvu, který připomíná první přikázání Desatera jako předpoklad poslušnosti Bohu. Kvůli své neposlušnosti nedošel národ pokoje od nepřátel. Bůh hrozí, že nechá lid na svévolné cestě, která vede do záhuby. Následuje napomenutí k poslušnosti a k pokání.
Žd 13, 1-8.15-16
Oddíl z poslední kapitoly listu Židům tvoří volně řazené pokyny, které nemají přímý vztah k předchozím kapitolám. Působí to tak jako doslov.
Prvním pokynem je povzbuzení k zachování bratrské lásky. Tu lze uskutečňovat v pohostinnosti. V raně křesťanských poměrech má autor listu zřejmě na mysli potulné misionáře, kteří hledali zázemí v křesťanské obci.
Obec je dále varována před smilstvem a hrabivostí. V návaznosti na starozákonní směrnice, které vymezovali Boží lid oproti pohanskému okolí právě na poli sexuálním a sociálním. Posvátnost manželství a odstup od hrabivosti jsou i pro autora listu Židům podstatnými znaky křesťanského života.
7. a 8. verš nabádá k poslušnosti a následování vedoucích činitelů obce. Užit je profánní výraz hégoumenoi, kterými se označovaly osoby na nejrůznějších vedoucích pozicích. Jejich pověření je hlásání a na slově hlásání je založeno i jejich autoritativní postavení. Jejich autoritou je vposledku autorita Kristova. Vždyť ve slově jejich hlásání a v životě jejich víry se projevil ten, který je stále týž. “Poslušnost” (peithesthai) vůči nim je poslušnost toho, kdo se dá získat přesvědčivou řečí a pak následuje. “Podřizování se” (hypeikein) označuje postoj přizpůsobení se autoritě. Napomenutí k poslušnosti a podřizování se souvisí s varováním před cizími naukami.
Verše 15 a 16 potvrzují autorovu nechuť k tomu, co je kulticky sakramentální. Spolehnout se nelze na kultické jídlo (v.9). Bohu je potřeba přinášet oběti chvály a nezapomínat na dobročinnost a štědrost. To se Bohu líbí.
Lk 14, 1.7-14
1 Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor.
7 Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství:
8 "Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti:
9 'Uvolni mu své místo!' a ty pak musíš s hanbou dozadu.
10 Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval a řekne ti: 'Příteli, pojď dopředu!' Pak budeš mít čest přede všemi hosty.
11 Neboť každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
12 Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: "Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty.
13 Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé.
14 Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých."
Farizeus vidí v Ježíši učitele blízkého jeho vlastnímu myšlení. Putující rabíni byli po sobotní bohoslužbě často zváni zejména k obědu (doslova k “jezení chleba”).
Obě následující Ježíšovy řeči jsou vystavěny paralelně: “Když ty jsi…, pak (negativní výzva)…, aby ne…; ale když ty jsi…, pak (pozivitní výzva jinými slovy).
Dvakrát odkazují dvě slovesa ve futuru na výsledek v pozemském a věčném životě. Tato skutečnost spolu s úvodní charakteristikou textu jako podobenství ukazují, že se nejedná o pravidla slušného chování. Verš 11 se objevuje také v 18,14 a v Mt 23,12 (srovnej Jak 4,6; 1.Petr 5,5); je to zřetelně známá, často citovaná věta.
8-10 Zasedací pořádek byl již tenkrát choulostivý problém, a později se přikročilo od kritéria vážnosti daného člověka či jeho jmění ke kritériu věku tak, aby nikdo nebyl uražen. Tak se jeví tyto verše jako moudrá rada pro toho, kdo si potrpí na zvláštní pocty: “buď o dvě až tři místa dál od svého sedadla (ani skromnost nelze přehánět!) a čekej, až ti bude řečeno: pojď blíž”.
11 Ale verš 11 a nápadné “blaze tomu…” verše 14 a 15 ukazuje, že Ježíš tím chtěl osvětlit jinou hloubku věci.
12-14 Právě tak se jeví verše 12-14 být čistě sociálně zdůvodněnými pravidly (k “slepým a chromým” srov. s Mt 21,14);
14 ale právě tak ukazuje použití pojmů “odplata” / “odplatit” (12.14a) na závěr výpovědi, že Ježíš měl na mysli ještě obsáhlejší význam. O vzkříšení (jen) spravedlivých mluví také v. Lk 20,36. Jinak než v Dan 12,1-3 je událostí spásy (stejně jako v 20,35), a ne vzkříšením k soudu. Není ale možno v tom hledat nějakou dogmatickou výpověď, stejně tak jako to není možné hledat v obrazu z Lk 16,23.
Ježíšova slova by zůstala úplně nepochopena, kdybychom jim chtěli rozumět jako výzvě ke křesťanské odvaze, která by však svým postojem “já nic nejsem” nakonec stále jen kroužila kolem sebe samé. Nebyla by svobodnou pro ostatní, ale tajně by stále očekávala odpor a o to větší následnou poctu. Bez ocenění sebe sama neexistuje žádné pravé ocenění ostatních. Právě tak málo jde jen o trochu utopistické přeskočení společenských hranic na krátký čas svátku. V tomto oddíle jde o únik ze zaběhlého, komfortního kruhu. Asi nejblíže věci samé je chápání, že Ježíš chtěl své posluchače osvobodit od nutnosti muset se všude prosazovat a tlačit se do popředí a nebo stále vypočítávat výhody. Ježíšovi následovníci již nemusí imponovat svou řečí nebo svým mlčením, svým výkonem nebo svým společenským stavem (aby se přesto vždy našel někdo, kdo jejich postoj přetrumfne ještě něčím větším), stejně tak již nemusí přemýšlet způsobem: “oni by také jednou mohli udělat něco pro mě”. Ježíšovi následovníci smějí být skutečně velkorysí. To je vpravdě osvobození k pravému lidství. To lze skutečně slavit s ostatními a v radosti zažít nový čas; je možno se zařadit bez toho, aniž by nejdůležitější bylo to, zda jsem na druhém nebo desátém místě nebo zda jsem chromý nebo slepý. Teprve závěrečné věty ve verších 11 a 14 ozřejmují tato napomenutí. Oznamují, že je to jedině Bůh, kdo nám dává identitu, čest a prostor. A není lhostejno, že to vše ohlašuje Ježíš; on sám je hostem, odkázán na pozvání druhých (viz verš 1.) a je solidární s těmi se všemi, kteří jsou na tom zrovna tak (Mt 25,35). Tím osvobozuje od nutnosti být stále první, srovnávat se s jinými a z toho odvozovat svou vlastní hodnotu (v.8.) a dělá z nás lidi, u kterých jiným může být dobře, tak jako celníkům je dobře u Ježíše. Ježíš je zrovna tak hostitelem, který zve ty, kteří stojí venku i ty, kdo nejsou přítomni (15,2; 14,21) a tím dává svobodu ke smysluplnému životu pro druhé (v.13), ve kterém ten potřebný dá pomáhajícímu často víc, než pomáhající potřebnému. Modlitba u jídla “…buď ty sám naším hostem” dostává svůj hluboký smysl (srovnej. Gn 18,2-5 a Žd 13,2) tímto jídlem, u kterého je Ježíš zároveň pánem i největším služebníkem (22,15.27) a osvobozuje tak své učedníky a učednice od přesvědčení, které je ovládnuto rastrem společenských, morálních nebo náboženských hodností a tak vůči sobě vzájemně uzavírá výše a níže postavené (srov. Fil 2,5-11). Tomuto Ježíšovu postoji se však máme učit tak pozemsky a střízlivě, jak je to představeno ve verších 8-10 a 12-14a.
Homiletické podněty:
Minulou neděli jsme četli o uzdravení pokřivené a shrbené ženy. Byla Ježíšem přijata. Ekumenický lekcionář jakoby pokračuje v tématu. Nyní je to Ježíš, kdo je po sobotní bohoslužbě přijat k obědu u jednoho farizea. Řeší se dál pokřivenosti a pokroucenosti ve kterých se jako lidé nacházíme. Děláme si modly ze svého postavení. Z toho, jak nás berou ostatní lidi. Jaké místo zaujímáme ve společenském žebříčku. Podřizujeme tomu často celou řadu věcí ve svém životě. Místo radostné služby Bohu a pomoci bližním budujeme svou image.A přitom můžeme v životě zažít to, že jako pomáhající dostaneme od toho, komu pomáháme víc, než s čím k němu sami přicházíme.
-td-
Starokatolická kolekta:
Bože,
tvá měřítka jsou často úplně jiná než naše.
Zbav nás povrchních hodnocení, vypočítavosti
a hledání nejsnadnějších cest,
a ukaž nám, že Ježíšovo místo
bylo vždycky na straně slabých a bezvýznamných.
Prosíme tě o to skrze něho,
Ježíše Krista, tvého syna a našeho Pána a bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije a život tvoří navěky.